Nedávno zesnulá Ursula Kroeber Le Guinová (*1929) byla nejvýznamnější žijící ženskou autorkou žánru fantasy. Shodou okolností se moment její smrti (22. 1. 2018) kryje s prvním českým překladem svazku Ursuliných projevů a esejů Proč číst fantasy (1979 a 2009, česky 2019).
Kniha shrnula devět přednášek a statí z let 1973-2009, nicméně úvodní text Proč se Američané bojí draků (prosloven byl roku 1973 a tiskem prvně zveřejněn roku 1974) není v původním vydání originálu knihy Cheek by Jowl (2009), ale pochází již z chronologicky druhé sbírky Ursuliných esejů Jazyk noci (1979). „Dračí“ stať přitom je zde po právu, neboť bývá často citována a je obhajobou síly představivosti v literatuře.
Té představivosti, kterou bychom měli podporovat už v dětech, přičemž Ursula Kroeber Le Guinová vždy zdůrazňovala, že fantazie a fantastická literatura jsou „pravdivé“. A každý ten, kdo sucharsky zavrhuje pohádky, mýlí se.
Zavrhují je většinou lidé zkostnatěle dospělí. Obvykle proto, že se fantastické literatury bojí. To byl aspoň názor Ursulin a onoho roku 1973 odvážně řekla:
„Vědí totiž, že pravda zde obsažená zpochybňuje a ohrožuje vše falešné, vyumělkované, umělé, zbytečné a triviální v tom typu života, do kterého se dospělí nechali zahnat. Tito lidé se bojí draků, protože se bojí svobody.“
V dalších dvou projevech (2004), které se částečně kryjí, hovoří pak o psaní jako o své práci a vyvrací některá klišé, která bývají se žánrem fantasy automaticky spojována.
Například to klišé, že hrdiny jsou vždy běloši. Ursula to označuje za mýlku a další mýlkou se jí stává tvrzení, dle kterého se fantasy odehrává ve středověku. Ale kdepak; tento tvárný žánr nejčastěji představuje alternativní světy úplně mimo historii.
A třetí nejčastější mylný předpoklad?
Jak Le Guinová dokládá, není pravda, že se fantasy „už z podstaty“ obírá bojem dobra a zla; a například ona sama vůbec nepsala o válkách a bitvách.
Jak Ursula Le Guinová začínala.
Mnohé čtenáře této knihy zaujme ovšem víc autorčino přiznání ohledně jejích začátků. Měla maminku píšící knížky pro malé děti a maminčin nakladatel se jednoho dne Ursuly zeptal, zda také ona nezkusí psát. Přitom ji ale žádal, aby oslovit děti už starší. Zprvu to chtěla vzdát, ale někdy během roku 1968 ji napadlo, že i Tolkienův Gandalf přece původně nejspíš chodil do školy pro čaroděje. Nebo snad ne? Rozhodně tou úvahou objevila premisu Čaroděje Zeměmoří a nakladatelova manželka pohotově nakreslila obálku. Zrodil se tak bestseller, první část ságy.
Ursula Kroeber Le Guinová ale nepopírá, že například již v knize Meč v kameni (1938, česky 2005) od pozoruhodného Terence Hanbury Whitea (1906-1964) podotýká bájný mág Merlin s lehkým humorem, že přece kdysi chodil... právě do takové kouzelnické školy.
Užít starší nápad je přitom v poli science fiction a fantasy postup regulérní, ba běžný, a na ostrůvku Alderney žijící podivín White navíc neinspiroval jen Ursulu, ale například i Pratchetta, Gaimana a J. K. Rowlingovou.
V další stati Klidné místo uvnitř hovoří autorka o tom, že každý spisovatel bývá ovlivněn příběhy, které tu již byly, a konkrétně se dotýká archetypu Šípkové Růženky.
V dalším textu Znovu si přečíst Králíčka Petra (2006) připomíná klasickou dětskou knihu Beatrix Potterové (1866-1943) Příběhy králíčka Petra (1902, česky 2018) a dodává, že spojovat fantastiku s nedospělostí je fatální chyba. Podobná literatura není ani zdaleka primitivní, ale symbolická, a realismus se může zjevit jenom jako enkláva uvnitř ní. Realismus sám navíc neumí řadu věcí vysvětlit.
Právě to zvládá fantastika a Le Guinová se přitom opakovaně zaštiťuje díly George MacDonalda, jehož fantastické příběhy pro děti jsou dle jejího názoru hlubší a podivuhodnější než ty, které psal pro dospělé.
Slovem do pranice ovšem asi zůstane její postřeh, podle kterého selhávají pohádky Oscara Wildea a někdy i Hanse Christiana Andersena. Podle Ursuly Le Guinové je v nich totiž dospělá sebelítost převlečena za sentimentální krutost. Wilde a Andersen, říká, jenom předstírali, že píší pro děti. To nemusí být samo o sobě zlé, ale Le Guinové to zkrátka vadí.
Jako upřímnost oproti tomu vnímá zvláštní scénu s bohem Panem v Žabákových dobrodružství nebo dospění Mauglího v závěru posledního příběhu Knih džunglí.
V dalším eseji Kritici, netvoři a fantastové (2009) se pokusila analyzovat příčinu úspěch Pána prstenů a vyjadřuje přesvědčení, že se má věda seriózně zabývat literaturou pro děti.
Vnímá také to, že pravá fantastika není „eskapistická“ a že se ještě tak dá přistoupit na názor, podle něhož jsou fantasy „hrdinského typu“ společensky a historicky regresivní.
Tu realistickou literaturu to však přitom podle Ursuly Le Guinové táhne směrem k antropocentrismu.
Zvířata v dětské literatuře.
Její delší stať o zvířatech v dětské literatuře, která vlastně tvoří jádro celé knihy, vznikla podstatným rozšířením přednášky z roku 2004. Má osm poměrně sofistikovaných kapitol a vrací se do mytických počátků písemnictví. Poté probírá různé momenty, kdy zvířata z literatury hovoří (tak například v příbězích Hugha Loftinga o doktoru Dolittleovi), a v další kapitole se věnuje přímo „Životopisům zvířat“.
S nimi obhajuje degradovaný dnes a překroucený příběh srnečka Bambiho od Felixe Saltena, ale i Londonova Bílého tesáka či několikrát zfilmovanou Neuvěřitelnou cestu Sheily Burnfordové (1918-1984), tedy příběh, v němž spolu světem lidí putují dva psi a kočka.
Le Guinová rovněž dokládá, jak skvěle se vyhýbá sentimentalitě kniha Lassie se vrací Erica Knighta, a na místo Mistra žánru staví E. T. Setona. Pro potřebu svého eseje přitom umně rozebrala jeho Životopis grizzlyho (1900).
V další kapitole Romány o zvířatech znovu zohledňuje Kiplinga (Bílý lachtan) a pokračuje příběhem Šarlotiny pavučinky a Dalekou cestou za domovem, kterou podrobí ostré kritice z genderového hlediska.
Sexistický spisovatel Adams tu totiž systematicky a vědomě překrucuje vědecké poznatky o králících, a to ve prospěch dominance samců.
Le Guinová však podrobuje výzkumu i knihy o vztazích zvířat a lidí a kupříkladu Loftingovu etiku má za „kouzelnou a optimistickou“. Opět se také vrací k Meči v kameni T. H. Whitea a ke Kiplingovi, jehož obhajuje slovy:
„V mém životě byly jeho Povídky jen tak spolu s říkankami Matky husy základem veškeré poezie a vyprávění, a Knihy džunglí mi jsou přes šedesát let neutuchajícím a nevyčerpatelným zdrojem radosti a nových objevů.“
Ursula Le Guinová přechází i k bajkám a nato dojde i na Alenku a Jeho temnou esenci Philipa Pullmana, kteréhožto autora poněkud kritizuje.
Ne snad pro jeho ateismus, ale pro některé nedůslednosti v jeho propojení světa lidí a démonů. A podle Ursuly Le Guinové je Lyřina stále zdůrazňovaná láska k jejímu osobnímu démonovi jen sebeláskou.
Podnětná kniha Proč číst fantasy končí dvojicí kratičkých textů Poselství o poselstvích (2005) a Proč chtějí mladí lidé fantasy aneb Pozor na to, co jíte (2004).
Autorka zde brojí proti obecným „poselstvím“ a upřednostňuje před nimi vyprávění vícevrstevných příběhů. Ty totiž nelze redukovat pouze na strohá poselství, o kterých se dobře vykládá ve škole.
A realismus? Jak to vidí Ursula Kroeber Le Guinová, máme ho „na talíři“ jen pár století. A vidíte, přesto se fracek chová povýšeně. Navzdory tomu, že všude a po tisíciletí v časech před ním vládla fantastika. Ale ona má podstatný smysl a dopad i dnes.
Ursula K. le Guinová: Proč číst fantasy. Překlad Jakub Němeček. Redakce Lenka Němečková a Vanda Pokorná. Ilustrace na obálce Tomáš Kučerovský.
Jako druhý svazek edice Pulp Robot vydalo nakladatelství Gnóm! – Jakub Němeček. Praha 2019. 192 stran. 189 Kč (doporučená cena). Kniha vyjde také jako e-book.
