Čechů, kteří osobně navštívili Astrid Lindgren ve Švédsku, není mnoho. S potěšením proto přinášíme reportáž spisovatelky Hany Doskočilové, která to štěstí měla. A tak jednoho dne seděly na kanapi dvě spisovatelky, o kterých se mohlo říct slovy Astrid, že píši, aby pobavily ditě, které je v nich a doufají, že ostatní děti se budou bavit stejně jako ony.
Astrid Lindgren
Když jsme s Mirkem letěli do Švédska, vůbec jsem netušila, co mě tam čeká. Brali jsme to jako normální návštěvu u přátel, kteří už dvanáct let žili v Uppsale, oba tam pracovali na univerzitě a nám se po nich stýskalo.
Lekla jsem se, až když na mě z místních novin vykoukla moje vlastní fotka a vítali mě tam jako hosta Uppsaly.
„Co se divíš?“ chechtal se Karel. „Z Jarmilky se tu zatím stala dokonalá manažerka.“
A tak jsme namísto bloumání po Stockholmu a plavby lodí pod stockholmskými mosty absolvovali okružní cestu po nejrůznějších kulturních institucích, nakladatelstvích a nadacích. Připadám si v podobných situacích trapně, ale tady jsem neznala ani slovo švédsky a moje angličtina je tak mizivá, že ji radši ani nepoužívám. Jarmila mi zdárně tlumočila, co jim říkala, to vůbec netuším. Ale chovali se ke mně moc hezky.
„S kým se chceš ještě setkat?“ zeptala se mě Jarmila.
„Ze všech Švédů znám jen Astrid Lindgrenovou. Jenom z jejích knížek, to se ví. Byla to tenkrát pro nás v nakladatelství SNDK úplná bomba! Po všech těch Timurech a jeho partách najednou Pipi Dlouhá punčocha.“
Rozhodně mě ani nenapadlo, že k takovému setkání dojde. Paní Lindgrenová byla nemocná a nikoho nepřijímala. Jenomže Jarmila je nezmar. Na předposlední den našeho pobytu schůzku doopravdy vyjednala. Neměla jsem z toho žádnou radost. Vždycky se bojím, že se při osobním setkání s hvězdou zboří moje představa.
U paní Astrid Lindgrenové nic takového nehrozilo. Její charisma nebylo hvězdné, spíš takové sousedské. To jsem pochopila hned v taxíku, který nás k ní vezl. Když jsme řekli adresu „Dalagatan 46“ /tu si budu do smrti pamatovat/ povídá s úsměvem:
„Jedete za Astrid? Tak ji ode mne pozdravujte.“
U paní Lindgrenové byl zrovna byt plný novinářů z Estonska. Fotili, filmovali, prostě vřava. Ale mě tam ku podivu všechna tréma přešla a jen jsem byla šťastná, že sedím vedle ní na kanapi. Až potom za hodinu, v ulici za rohem u kafe, jsem to samým štěstím obrečela.
Na kanapi sedí Astrid Lindgren a Hana Doskočilová, tlumočí Jarmila Durmanová a opodál to vše sleduje Mirek Sekyrka, manžel paní Doskočilové.
Fotky jsou scanem místních novin. Květen 1992.
