Někdo mě ve snu volal na pomoc, jedu ho hledat do dalekých modrých hor. Nádherná věta z překrásného příběhu. Z toho nejkrásnějšího a nejsmutnějšího příběhu, který znám – z knihy Bratři Lví srdce od Astrid Lindgren, která se svého času stala mezníkem v nahlížení na dětskou knihu a vyvolala obrovskou vlnu odporu u veřejnosti, ale i nadšených ohlasů, které naštěstí nakonec převládly. Ale u dětí je stále oblíbená, protože je to jedna z mála dětských knížek, která je nadčasová.
Nejkrásnější smutný příběh
Desetiletý Karel je těžce nemocný a upoutaný na lůžko. Za poslední půlrok vůbec nebyl ve škole. Celé dny proleží sám doma a dusí se kašlem. Jeho jediným rozptýlením a potěšením jsou rozhovory s jeho starším bratrem Jonatánem, který mu vypráví o všech dobrodružstvích, která zažívá s dětmi z ulice. Jednoho dne Karel náhodně vyslechne rozhovor mezi svou matkou a jednou její návštěvnicí, z něhož pochopí, že brzy umře. Dostane hrozný strach, ale nechce, aby jeho maminka poznala, že se dozvěděl tu strašnou věc. Zeptá se až později svého bratra:
„Víš, že umřu?“ řekl jsem a rozbrečel jsem se.
„Ano, vím to.“
Vzlykal jsem ještě víc.
„To je hrozná nespravedlnost,“ řekl jsem, „že někdo musí umřít, ještě než mu je deset.“
„Víš, Suchárku, já myslím, že nebude tak zle,“ řekl Jonatán. „Budeš se mít docela bezvadně.“
„Bezvadně,“ řekl jsem. „Co je na tom bezvadného ležet pod zemí a být mrtvý.“
„Hlouposti,“ povídá Jonatán, „v zemi leží přece jenom kosti. Ty sám odtamtud vylítneš úplně jinam.“
„A kam,“ zeptal jsem se a nevěřil jsem mu.
„Do Nangijaly,“ řekl.
Jonatán vypráví Karlovi o Nangijale, zemi někde daleko na druhé straně oblohy, kde vládnou ještě „časy ohníčků a pohádek“, kde Karel bude zase zdravý a každý den na něj budou čekat nová dobrodružství.
„Nechci tam,“ řekl jsem a rozbrečel jsem se. „Chci být tam, kde jsi ty, Jonatáne.“
„Ano, ale já se taky v Nangijale objevím, neboj se,“ řekl Jonatán. Za chvíli po tobě.“
„Jo, za chvíli,“ řekl jsem, „možná budeš na světě ještě devadesát let a já budu do té doby sám.“
Na to mi Jonatán řekl, že v Nangijale neplyne čas jako na zemi. I kdyby žil ještě devadesát let, mně se bude zdát, že uplynuly sotva dva dny. Tak to tam je s časem.“
Pak se ale stane něco strašného. V domě bratrů vypukne požár. Jonatán, ve snaze zachránit Karla, který se neudrží na nohou, jej vezme na záda a seskočí s ním z okna v třetím patře.
Při pádu se těžce zraní a následkům zranění podlehne. Jeho mladší bratr, který byl kryt jeho tělem, vyvázne bez úhony. Poslední slova Jonatána ke Karlovi jsou: „Neplač, Suchárku, uvidíme se v Nangijale.“
Dva nekonečně dlouhé měsíce pak osamělý Karel probrečí a nepřeje si nic jiného než umřít a odejít za Jonatánem. Až se mu nakonec jeho přání splní.
To všechno se dozvíme během prvních dvou kapitol. Pro dětskou knížku věru šokující začátek. Od třetí kapitoly začíná vyprávění post mortem, které líčí, co se odehrávalo na onom světě. Vyprávění v sobě pojí prvky fantasy, dobrodužného příběhu a báje. Proti očekávání čtenářů se ukáže, že Nangijala není žádným idylickým místem posledního odpočinku spravedlivých, ale mytickým rodištěm všech bájí, v němž se tyčí mohutné Prastaré Prahory, rozlévá se Prastará Prařeka a kde ještě přežívají pravěké stvůry z pohádek. Jedno z nangijalských údolí je zotročeno zlým uchvatitelem Tengilem a panuje v něm hlad a strach. Oba bratři se ocitnou ve víru boje proti tyranovi Tengilovi, ztělesňujícímu veškeré zlo. Musejí podstoupit četné zkoušky odvahy a věrnosti, až se na konci příběhu Karel odhodlá k oběti nejvyšší.
Vypravěčem je mladší z bratrů – Karel, neboli Suchárek, a on je také tím, kdo v průběhu děje „roste“. Z ustrašeného a ufňukaného „strašpytle“ postupně dospěje v Karla Lví srdce a dokáže svým činem, že je toho jména hoden.
Oproti Karlovi je Jonatán už od začátku idealizovanou postavou a jeho obraz nese v sobě prvky křesťanského Spasitele. Jonatán odmítá násilí a nedokáže zabíjet, bojuje za vysvobození utlačovaných, zachrání život dokonce nepříteli (Tengilovu vojáku Perkovi, když se topí v řece) a stejně jako Ježíš je zrazen mužem z vlastních řad… V textu se objevuje dokonce zmínka o tom, že Jonatán byl možná už od počátku předurčený k tomu, aby se stal osvoboditelem zotročené země (předurčenost osudu je také znakem mytického hrdiny): „Možná se všechno už dávno rozhodlo v době pohádek. Možná se dávno rozhodlo, že Jonatán má Urbana pro Šípkové údolí zachránit. A možná nějaké tajuplné pohádkové bytosti vedly naše kroky, i když jsme o tom nevěděli.“
Ilustrace František Skála ml.
Jelikož Nangijala není Rájem ani žádnou říší nesmrtelných, podléhají její obyvatelé nemocem a smrti. V Nangijale stihne nevyléčitelná nemoc Jonatána. Teď bude Jonatán pro změnu tím, kdo je odsouzen čekat na pomalou smrt, role se obrátí. Tím zdravým a silným z bratrů bude Karel – stane se přesně naopak, než tomu bylo, dokud ještě byli na světě. Na konci příběhu udělá Karel pro svého paralyzovaného bratra totéž, co Jonatán pro Karla na začátku. Vezme ho na záda a skočí s ním do dalšího světa, do Nangilimy, protože tam Jonatán bude zase zdráv. Přejít do Nangilimy ale není jen tak, znamená to odhodlat se k momentu přechodu a skočit do propasti. A Karel se odhodlá… Poslední slova, kterými kniha končí: „Nangilima! Jonatáne, vidím světlo! Vidím světlo!“
Neznám nikoho, kdo by nad tímto závěrem neplakal. Nejde ale o pláč beznadějného zoufalství, je to pláč očistný. Emoce, které se v průběhu vyprávění v čtenáři hromadí, se v závěru vystupňují až ke katarzi.
Když kniha v roce 1973 vyšla, vyvolala skandál. Diskuze o ní se prý dostala až do švédského parlamentu, kde se debatovalo, může-li být ještě považována za dětskou knihou, či nikoliv. Lindgrenové bylo vyčítáno, že nabádá děti k sebevraždě. A že svým vyprávěním zanechává v dětských duších trauma. Čas ale ukázal jinak. Od doby, kdy kniha vyšla poprvé, ji přečetly už miliony dětí a žádné ji nepochopilo jako pobídku k sebevraždě. Hromadné sebevraždy dětí se nekonaly. Velkou oblibu si naopak příběh získal mezi nevyléčitelně nemocnými dětmi. Tyto děti prý v něm nacházely a nacházejí útěchu. Protože příběh Astrid Lindgrenové je vyprávěním o smrti jen na první pohled. Hlouběji, za prvoplánovým vnímáním, jsou Bratři Lví srdce příběhem o lásce. Příběhem o tom, že láska překoná všechny útrapy, a dokonce i smrt. A také o tom, že pouto lásky je nehynoucí a přetrvává i po smrti.
Ilustrace František Skála ml.
Když se autorky zeptali, zda si opravdu myslí, že takové čtení je pro děti vhodné, odpověděla prý, že dítě, které má umřít, o tom ví. A pokouší-li se jeho rodiče před ním tuto pravdu zapírat, pak mu tím berou možnost o svém smutku a strachu s nimi mluvit, čímž své dítě v podstatě opouštějí a nechávají ho, aby čelilo agonii smrti samo.
Kniha Bratři Lví srdce je dodnes nejčastěji interpretována jako příběh o smrti, ačkoliv smrt není jejím ústředním tématem. Nabízí mnohem víc, vypráví, kromě jiného, o odvaze a strachu, o věrnosti a zradě, o svobodě a otroctví, o zoufalství a útěše, o samotě a loučení… Smrt je v příběhu momentem přechodu z primárního světa, v němž bratři žijí v chudičkém bytě se svou matkou, do sekundárního světa fantazie. Pro dětskou knihu je to jistě netradiční. Mnohem obvyklejší jsou ve fantasy příbězích pro děti místa přechodu, jako např. nástupiště na nádraží v Harry Potterovi nebo skříň ve Lvu, čarodějnici a skříni… Místa přechodu mohou být používána dětskými hrdiny pro cestu tam i zpátky.
V Bratřích Lví srdce ale není cesty zpátky, protože přechodem do vedlejšího světa je akt úmrtí. Lindgrenová tím vlastně citlivě sděluje dětskému čtenáři jednu velice vážnou skutečnost – že smrt je nevratná. Proto je velice chybné a povrchní tvrdit, že spisovatelka pobízí děti k sebevraždě. Smrt je nevyhnutelná a univerzální, dříve či později se s ní setkáme všichni, děti nevyjímaje, proto Lindgrenová rozvíjí utěšující myšlenku o posmrtném životě. I s touto otázkou ale spisovatelka nakládá citlivě, vyhnula se jakékoliv náboženské rétorice, její „říše mrtvých“ se nejmenuje „Ráj“ ani „Nebe“. Umístění a čas Nangijaly jsou relativní, je to „někde velmi daleko ve vesmíru“ a čas tam plyne jinak než na zemi. Nangijala také není konečnou stanicí, jsou za ní i další světy. Takové relativní pojetí nechává dostatečný prostor každému, aby si vybájil svoji vlastní posmrtnou říši sám.
Proti výhradám, že příběh je „temný“ a až příliš smutný, je třeba namítnout, že v něm jsou také okamžiky velké radosti a štěstí. „Byl jsem tak šťastný, že jsem se i uvnitř smál“ říká Suchárek, když se v Nangijale setkává s Jonatánem. A dále v textu: „Představte si, jak ohromná musela ta moje radost být! Jako by se mi něco nahlas rozesmálo hluboko v duši nebo kde vlastně sídlí člověčí radost.“
Nesmíme také zapomínat, že příběh Lindgrenové pomohl mnoha lidem, aby se vypořádali s bolestí ze smrti a aby došli usmíření s osudem po ztrátě milovaného člověka. Snad nejvíce děkovných dopisů od čtenářů spisovatelka dostala právě za tuto svoji knihu.
Lindgren, Astrid / Bratři Lví srdce / Ilustroval František Skála ml. / Přeložila J.Vrbová / Vydal Albatros, 1992 / 158 s.
Ukázky z knihy:
Jonatán věděl, že brzy umřu. Věděli to určitě všichni kromě mě. I ve škole to věděli, protože za posledního půl roku jsem tam ani jednou nebyl, jenom jsem pořád hrozně kašlal a musel jsem ležet doma v posteli. Všechny paní, kterým šije maminka šaty, to také věděly, protože jedna z nich o tom s maminkou mluvila, když si myslely, že spím, a netušily, že všechno slyším. Já ležel přitom jen se zavřenýma očima. A nechal jsem je zavřené dál, protože jsem nechtěl, aby poznaly, že jsem slyšel tu hroznou věc, že brzy umřu.
Přišlo mi to moc líto a dostal jsem strašný strach, ale dával jsem si pozor, aby to maminka nepoznala. Pověděl jsem o tom jen Jonatánovi, když přišel domů.
"Víš, že umřu?" řekl jsem a rozbrečel jsem se.
Jonatán se na chviličku zamyslel. Asi neměl chuť mi odpovídat, ale nakonec řekl:
"Ano, vím to." Vzlykal jsem ještě víc.
"To je hrozná nespravedlnost," řekl jsem, "že někdo musí umřít, ještě než mu je deset."
"Víš, Suchárku, já myslím, že nebude tak zle," odpověděl Jonatán.
"Budeš se mít docela bezvadně."
"Bezvadně," řekl jsem. "Co je na tom bezvadného ležet pod zemí a být mrtvý."
"Hlouposti," povídá Jonatán, "v zemi leží přece jenom kosti. Ty sám odtamtud vylítneš někam úplně jinam."
"A kam asi," zeptal jsem se, protože jsem mu nevěřil. "Do Nangijaly," odpověděl.
Řekl to, jako by Nangijalu každý znal. Ale já jsem o ní nikdy neslyšel. "Kde je Nangijala?" zeptal jsem se.
Jonatán řekl, že přesně neví. Ale určitě někde na opačné straně oblohy za hvězdami. A začal vyprávět o Nangijale tak, že jsem skoro dostal chuť tam hned odletět.
"Tam totiž ještě vládnou časy ohníčků a pohádek," řekl. "A bude se ti tam určitě líbit."
Dál mi vyprávěl, že všechny pohádky vlastně vznikly v Nangijale, protože tam se skutečně pohádkové věci dějí, a kdo se tam ocitne, prožívá dobrodružství od rána do večera a v noci taky.
