Podívejme se dnes mezi knihy pro děti. Rozdílů mezi Lewisem Carrollem (1832-1898) a Frankem Lymanem Baumem (1856-1919) je řada, ale jeden z kardinálních se skrývá v jejich přístupu k logice příběhů.
Zatímco Charles Dodgson byl matematik, jehož logika je přesto surreálná, Lyman Baum je americký byznysmen z „naftového“ rodu toho typu, jaký nám předváděly seriály Dallas a Denver, a nic ve zlém, ale vše do mrtě a někdy skoro až po selsku dopoví a dovysvětlí.
Z jednoho důvodu to ale nevadí. Jeho světy, objekty a postavy jsou často surreálnem samy!
V příběhu, o kterém se právě chystám referovat, tak narazíte i na strašidelné Chrliče, kteří jsou ze dřeva a současně mají křídla, takže neohrabaně poletují. A taky je tu podzemní zem, ve které jednoduše musíte být ve svém zájmu neviditelný, aby vás nesežrali medvědi. A rovněž projdete královstvím, kde...
„Naši lidé ožijí teprve, když opustí své keře... Všichni jsou, jak jistě vidíte, spojeni s rostlinami svými chodidly, a když jsou zralí, dají se snadno oddělit od stonků a ihned získají schopnost pohybu a řeči. Takže dokud rostou, nedá se mluvit o tom, že by opravdu žili, a než se stanou řádnými občany, musíme je sklidit... I já mezi ně patřím. A když se držíme v chladu a vlhku a nepotká nás žádná nehoda, často žijeme až pět let. Mne utrhli před víc než šesti lety, ale naše rodina je známá svým dlouhým věkem.“
Jak bylo vícekrát poukázáno, ze všeho nejvíc se Baumovy „fantasy“ podobají polosnovým hrám předškoláků s rozpohybovanými kousky zeleniny, s panáčky anebo se špalíky.
A je to krásně „magorózní“, nicméně nikdy, vskutku nikdy autor nedopustí, aby to zaskřípělo v soukolí syžetu. A precizně a předem odpovídá na potenciální všetečné otázky, až si po dospělácku nelze neříct: „Au; je to vážně potřeba? Až tak musel věci domýšlet? Není to spíš samoúčel?“ Pro někoho to bude samoúčelným vždycky, řekl bych, a ať ty knihy odloží. Ale dělá chybu. Jsou právem klasikou - a snílků typu Lymana Bauma tenhle svět neměl moc.
A hle, nakolik kompaktně vysvětlí - v právě česky vydané knize - realitu své země Oz.
Byl jednou jeden (politikův) syn (pocházeli z Omahy) a jmenoval se Oskar Zoroaster Dětřich Uriáš Tomáš Ámos Havel Lutobor Adam Valerián Adolf. Krátké jméno, že? Vlastně trochu dlouhé, což! To si myslilo i ono nebohé dítě. A tak... V dospělosti si zkrátka říkalo O. Z. Nedivte se! Ostatní iniciály dají totiž neblahé sousloví. DUTÁ HLAVA.
I čtěmež!
„Opravdu se nikdo nemůže divit, že jste si jméno zkrátil,“ řekla Ozma s pochopením. „Ale nezkrátil jste si ho až moc?“
„Snad ano,“ odpověděl Čaroděj. „Jako mladík jsem utekl z domova a dal se k cirkusu. Říkal jsem si Čaroděj a prováděl břichomluvectví... Taky jsem se pustil do balonového létání. Na svůj balon a na všechny další věci, které jsem v cirkusu používal, jsem namaloval své iniciály O. Z, abych ukázal, že to patří mně. Jednoho dne se mnou balon uletěl a přenesl mě přes pouště do této krásné země. Když mě zdejší lidé uviděli snést se na zem z nebe, přirozeně se domnívali, že jsem nějaká nadřazená bytost a klaněli se mi. Řekl jsem jim, že jsem Čaroděj, a ukázal nějaké jednoduché triky, které je udivily. Když pak viděli mé iniciály namalované na balonu, začali mi říkat Oz... V té době... byly v této oblasti čtyři různé země a každé z nich vládla čarodějnice. Lidé se však domnívali, že má moc je větší než jejich, a čarodějnice si to možná myslely také, protože se mi neodvážily protivit. Nakázal jsem jim vybudovat Smaragdové město na místě, kde ty čtyři země sousedily, a když bylo hotové, prohlásil jsem se vládcem země Oz, která zahrnovala země Mlaskalů, Čtvermoňů, Mrkalů a Kvadlinků. V této zemi jsem pak vládl v míru dvacet let, až jsem zestárnul a zatoužil opět uvidět své rodiště.
A tak, když sem poprvé Dorotku zahnalo tornádo, zařídil jsem, že spolu odletíme balonem, ale balon se vznesl příliš brzy a odnesl jenom mne. (Zde se autor vrací ke konci prvního z románů Baumovy epopeje, k příběhu známému z klasického filmu z roku 1939. Pozn. IF.) Po mnoha dobrodružstvích jsem dorazil do Omahy, kde jsem zjistil, že všichni mí staří přátelé jsou po smrti nebo se odstěhovali. Protože jsem neměl, co bych jiného dělal, dal jsem se znovu k cirkusu a prováděl výstupy v balonu, dokud mě nepostihlo to zemětřesení.“
„To je ale příběh,“ řekla Ozma, „v příběhu země Oz jsou ale ještě věci, které asi nechápeš – možná proto, že ti je nikdo nepověděl. Mnoho let předtím, než jsi sem přišel, byla tato země sjednocená pod jedním vládcem, tak jako teď, a jméno toho vládce bylo vždycky Oz, což v naší řeči znamená velký a dobrotivý. A když zrovna vládla žena, jmenovala se vždy Ozma.“
Nu, není to skvěle vymyšleno? Co říkáte?
A nic podle mého názoru nekazí ani ten fakt, že první knihu si Baum vymýšlel ještě nespoutaně a takříkajíc totálně svoboden, zatímco ty další už tak psát mohl jen do jisté míry. Cítil totiž, a myslím, že právem, závazek k jednou stanovenému i potřebu jednou řečené domýšlet. Vysvětlovat. Leštit. Stavět na pevnější nohy. Až...
To může být místy poněkud nepříjemné.
Ilustrace Eva Sýkorová-Pekárková
Ale vraťme se do našeho světa.
Bylo to v rice 2013, co pověstný Sam Raimi zrežíroval takzvaný prequel k muzikálu Čaroděj ze země Oz (1939), který jest veleznámou adaptací americké Baumovy pohádky z roku 1900.
Zfilmována byla ovšem už vícekrát, předtím i potom, a několikrát již vyšla i česky, než nakladatelství Aventinum přispěchalo roku 2004 s jejím pokračováním Čarodějná země Oz (originál 1904, překlad Monika Vosková). Nu, a loni následoval i Voskové překlad svazku Dorotka a Čaroděj v zemi Oz (originál 1908), přičemž zatím zůstává ignorována (předchozí) Ozma z Oz (1907).
A jak víme, fantasií obdařený autor pokračoval pak v psaní dalších a dalších knih na téma (a i jiných) až do své předčasné smrti; ani ta však nezabránila, aby se jím vysněných světů nechopili autoři další.
My se pro pevnou půdu pod nohama vraťme k našemu svazku a připomeňme, že prvá jeho kapitola je inspirována velkým sanfranciským zemětřesením z 18. dubna 1906.
A zatímco v první Baumově knize z roku 1900 odválo do Oz Dorotku Galeovou tornádo z Kansasu, nyní se propadne rozšklebivší se puklinou, a to s bryčkou, koníkem, kotětem Heurékou a s bratrancem Zebediášem Hugsonem.
Podzemí je však nezahubí a naopak se ukáže být prostorným. A po navštívení řady podivuhodných zemích se pak hrdinové znovu ocitají ve Smaragdovém městě.
A zde jsou (abych neprozrazoval moc) tajnosnubně znějící tituly dvaceti kapitol.
1. Zemětřesení
2. Skleněné město
3. Příchod Čaroděje
4. Zeleninové království
5. Dorotka utrhne princeznu
6. Hrozí nebezpečí od Mangabů
7. Do černé jámy a zase ven
8. Údolí hlasů
9. Boj s neviditelnými medvědy
10. Copatý muž z Pyramidové hory
11. Setkání s dřevěnými Chrliči
12. Nádherný únik
13. Dračí sluj
14. Ozma použije kouzelný pás
15. Shledání starých přátel
16. Tahoun Jim
17. Devět maličkých prasátek
18. Heuréka u soudu
19. Čarodějovo další kouzlo
20. Zeb se vrací na ranč
Závěrem bych ještě moc rád poukázal na to, že asociace samozřejmě lze najít mezi Baumem a mnohými (kupodivu i mezi ním a Edgarem Rice Burroughsem), ale jednou z nejzajímavějších je ta mezi ním a pohádkářem Carlem Sandburgem (1878-1967).
Ten měl podobný styl, rovněž, zdá se, preferoval ve svých příbězích děvčátka (před kluky) a měli společnou i touhu vymýšlet nová a nová jména. Ba celé mýty.
Rovněž pan Sandgurg pak dbá, všimněte si, aby zůstala pozemská logika aspoň na oko zachována. Dává si na tom dokonce záležet. Ne, nechci tím tvrdit, že by neměla i ta Carrollova logika dost do sebe...
Lyman Frank Baum: Dorotka a Čaroděj v zemi Oz. Pokračování příhod Dorotky a Čaroděje. Přeložila Monika Vosková. Ilustrace Eva Sýkorová-Pekárková. Garamond. Brno 2017. 176 stran. ISBN 978-80-7407-368-7