Rok po úspěchu fantasy pohádky Čaroděj ze země Oz (1900) vydal americký spisovatel Lyman Frank Baum hned tucet „American Fairly Tales“ (1901). Česky letos vyšly v překladu Lukáše Houdka jako polovina dvojjazyčné publikace American Fairly Tales. Americké pohádky. Ale dají se po sto čtrnácti letech ještě strávit? A stejně jako v případě tradičních lidových pohádek dotkne se jich přitom občas dotkne hrůza?
Ne nebojte se, děti (ne)poleká ani nějaký ten brutální prvek. Krom toho... „L. Frank Baum“ disponoval věru pozoruhodnou dávkou fantazie a prvotřídním vypravěčským umem, nicméně obraznost u něj vždy má specifickou logiku. Ta dětem imponuje, ale při bližším ohledání jejích kořenů pokaždé narazíte na více či méně nápadné vyšinutí. Něco je vždy jinak. Nicméně důslednost, s níž autor tvrdohlavě naplňuje jednou stanovený vzorec, imponuje. Ba ohromuje.
Podobně jako (ve Spojených státech žijící Angličan) Hugh Lofting (autor Doktora Dolittla), uměl se také Američan Baum beze zbytku vtělit do dětí, pro které tvořil, a způsob jeho myšlení se ztotožňoval s tím jejich. Americké pohádky jsou bizarní, překvapivé a jen horko těžko z nich vyrýžujeme prvky jakýchkoli starších vzorů.
Dobrou ukázkou „umírněného hororu“ pro pětiletého čtenáře nebo okouzleného posluchače je bezpochyby vyprávěnka O dívce, která vlastnila medvěda. V podstatě jde o minimalismus, ale stojí za přečtení. V příběhu se jedná o knihu, jejíž ilustrace ožívají a vyskakují do pokoje, když dílem listuje malá čtenářka. Až děsivé se může zdát to, že dotyčné bytosti neexistují „zezadu“, neboť ani obrázky přece nemají zadní strany, a panický strach by mohl vyvolat už první šašek, kterým na straně jedna všecko začíná. Otázka zní: budou se - při následujícím listování - před dívenku postupně vymršťovat stále a stále hrozivější návštěvníci? Ožijí v jejím pokoji do jednoho? Nelze se toho než bát.
Podobná je úvodní pohádka O truhle plné lupičů, kde si opět nelze nevšimnout baumovsky vyšinuté logiky.
Když je loupežníků, vylézajících k dívence Martě, už přespříliš a představují jistou umírněnou hrozbu, prohlásí dotyčná, že u domovní schránky stojí policie.
„Je jich hodně?“ zeptal se Luigi rozechvělým hlasem.
„Sto dvanáct,“ zvolala, když chvíli předstírala, že počítá.
„Pak jsme ztraceni!“ prohlásil Beni. „Tolika se nemůžeme postavit a vyváznout živí.“ A lupiči se horempádem cpou nazpět do útrob truhly. Tu dívka šťastně uzamkne, nicméně podstatná otázka, proč jí takto vespolek uvěřili, aniž jediný mrkl pod okno, se neřeší.
Přesto byl Lyman Baum skvělý pohádkář a nikdo o tom dnes nepochybuje, tak jako ale nelze pomíjet, že náleží taky žánru fantasy.
V Pohádkách je ta příslušnost zvlášť patrná na historii O očarovaných literách, která začíná následovně: „Jednoho knůka jednou začal nudit jeho krásný života zatoužil vyzkoušet něco nového. Knůkové mají více podivuhodných schopností než ostatní nesmrtelní, tedy snad s výjimkou víl a rylů.“ Atd.
Subžánrově blízký je tomu příběh Jak se otec Čas dostal do zajetí, který také a jistěže asociuje Šípkovou Růženku, ale výrazněji vlastně mistrnou Wellsovu povídku Superstimulátor (respektive a v novějším českém překladu Superaktivátor). Dokonce mi přijde pravděpodobné, že tu jeden z velkých autorů své doby ovlivnil druhého. Wells, ten ovšem stvořil sci-fi, zatímco Baum burlesku. Američan zdárně plní sny, s nimiž děti občas toužívají nedopadnutelně provádět alotria i třeba celičkému světu. Příležitost se k tomu se jim naskytne, když tento svět ustrne - po zajetí „otce Času“; nicméně to nepůjde ani bez dalšího vymknutí z kloubů logiky. I dočítáme se:
„Jednu věc nechápu,“ řekl Jim.
„Jakou?“ zeptal se otec Čas.
„Jak je možné, že já se mohu hýbat, když všichni ostatní jsou... jsou.... zamrzlí?“
„To proto, že jsem tvým vězněm,“ zněla odpověď.
Je třeba to komentovat? Neřekl bych.
Staré Baumovy pohádky náležely i k četbě známého spisovatele Stephena Kinga, všimněme si proto (i když jen tak mimochodně), že podobně jako šašek z oné knížky je (nejspíš) částečným předobrazem klauna To, pohádka o Času má zas cenu jednoho z inspiračních zdrojů k děsivé knize Nezbytné věci.
Ale paralela existuje i mezi touhle povídkou „pro anarchisty“ a pohádkou O kouzelných bonbonech; v obou případech se čtenářům (a zrovna tak hrdinům) předkládá takřka vědecké zdůvodnění něčeho, co se poté přižene příběhem jako tajfun či tornádo i jako pěkný galimatyáš. „Vymysli tu nejšílenější situace a teprve najdi, pokud jen možno, logické vysvětlení toho, jak k nim mohlo dojít,“ navrhl v Baumových časech spisovatel John Buchan a není, zdá se, pochyb, že báchorka o čase i báchorka o bonbónech (předjímající mj. pozdější knihu Edith Nesbitové Pět dětí a skřítek) jsou společným výsledkem poslechnutí takového pokynu.
Ó, jak zvláštní, že podobné příběhy tak často připomínají klasické němé grotesky, jejichž čas tenkrát teprve nadcházel! - A pohádka O kouzelných bonbonech je i paralelou k Wellsovu Muži, který dokázal činit zázraky.
Baum ovšem měl velmi široký záběr a do vtělil do souboru i pár kiplingovských bajek O smějícím se hrochovi a O králi ledních medvědů. Celek pak uzavřel drastickým „východním“ příběhem O mandarínovi a motýlu, ve kterém jsou děti i dospělí brutálně proměňováni v prasata. I to je fakticky horor a onen mandarín reprezentuje zlověstné zlo.
Málo strašidelně naopak rezonuje pohádka O obživlé figuríně, která by vhodně působila i uprostřed českých Michalových Bubáků pro všední den; byť možná až moc rozmarně. Ale povšimněme si, že ani zde neožívá panna z výlohy nevysvětlitelně a sama, nýbrž teprve po doteku „scifoidní“ entity, která ji posléze i umrtví. Vše je tedy vysvětleno a opět nechybí zdánlivá logika.
Potměšilý Baum psal svobodně, avšak jedno neopomenul. Hodně pohádek uzavírá stereotypním odstavcem, ve kterém polopaticky předkládá závěrečné poučení. Ale činí to takovým způsobem, až to lze chápat i jako parodii. Anebo snad není očividné, že taká mudrctví před očima dětského čtenáře z rukávu?
Nebo snad ona „poučení“ nepůsobí poněkud oslovsky a nenaplánovaně? Asi jako by je dodával teprve z nouze a jen proto, že to je dobrým zvykem.
Úlitba rodičům? Možná; ale vazba poučení na předchozí pohádku je občas až moc volná a podobně nečekaně závěrečné moudro mnohdy chybí. Jako třeba u poslední pohádky i v té z nejdivnějších na světě, jež se jmenuje O skleněmém psovi a končí slovy: „Myslím, že tam pořád ještě je, což mě docela mrzí, protože bych s kouzelníkem rád probral ponaučení, které z toho příběhu plyne.“
Ne. „Mudrctví“, chybí-li, jistě nepostrádáme a není ani na koncích příběhů O očarovaných literách, O smějícím se hrochovi a O obživlé figuríně. Jinými slovy, výslovné poučení nezazní takřka v polovině Amerických pohádek. Naštěstí to ještě neznamená, že není implicitně rozpuštěno ve všech, a krom toho mě napadá otázka, zda je přítomnost poučení opravdu vždy nutná. Že ne, dokládá nejlépe finále už zmíněného „dramatu“ O dívce, která vlastnila medvěda. Hle: „Tento příběh by nás měl poučit o tom, že se za všech okolností vyplatí pohotově a logicky myslet, protože kdyby si bývala Jane Gladys nevzpomněla, že jí medvěd patří, asi by ji byl býval sežral dříve, než zazvonil zvonek u dveří.“
Jistě záslužné ponaučením, nicméně: Nejde snad o vtip? Aby nešlo. „Anebo snad nás, děti, nemůže sežrat také ten medvěd, který nám náleží?“ dodal by Lewis Carroll, jehož příběhy některé Baumovy „americké“ šarády připomínají.
Zajímavou otázkou je také, v čem vlastně tkví ona americkost jeho pohádek; tedy pokud nepočítám zmínky typu odkazu na Obří jeskyni v Kentucky.
Ano a jistě; kniha obsahuje i notně „americký“ příběh mamonu O podivuhodné pumpě, jenž výslovně vypráví o záhadném generování hromádek pětidolarových mincí, nicméně poučením se překvapivě stane, že máme jednat právě opačně, než jaký je tradiční americký postoj „přej a bude ti přáno“. Vlastně po česku. Je to možná víc český příběh – a předvádí, že budeme-li se chlubit svým (a zde navíc nejasně získaným) bohatstvím, dojedeme.
American Fairly Tales. Americké pohádky. Překlad Lukáš Houdek. Garamond. Praha 2015. První vydání v dvojjazyčné verzi.
