Jana Semelková. O redaktorské práci nejen v nakladatelství JaS

Jako redaktorku ji znám už pěkných pár let a nemám pocit, že by se v práci někdy nudila. Přesto ses teď rozhodla, že svůj profesní život ještě víc rozjasní, možná i rozjásá, protože právě zakládá svoje vlastní nakladatelství s příznačně zakódovaným názvem JaS. O čem všechno bude, tak o tom si budeme vyprávět.

Rozhovor s PhDr. Janou Semelkovou, ředitelkou nakladatelství JaS

Co tě k tomu přimělo?
Vlastně náhoda. Na mém posledním pracovišti proběhla reorganizace, se kterou jsem nebyla až tak úplně srozuměna. Zvolila jsem tedy odchod. Jenže co teď? A manžel se rozhodl, že pro mne založí nakladatelství, kterého je jednatelem a já jsem vlastně námezdní síla, která „jenom“ připravuje ediční plán, rediguje, čte korektury, stará se o PR… Musím říct, že se mi plní největší sen, mám možnost se „starat“ o knížky a jejich autory od začátku až dokonce – tedy od námětu po reklamu a následný prodej. Dosud jsem vždy byla součástí týmu s přesně vymezenými kompetencemi a vlastně mé pokukování přes mantinely bylo spíš odsuzováno, než oceňováno. Jenže já vydávání knížek vidím komplexně, baví mne být u nápadu, miluju okamžiky nad rukopisem, úžasné mi připadá, jak se rukopis přelévá do sazby, jak teprve tehdy objevujete některé chybky, které dosud byly ukryté, ráda texty a autory představuji čtenářům… Ano, rozjasnila jsem si své dny…

Čím jsi chtěla být jako malá holka?
Já jsem vlastně neměla vyhraněnou profesi, která by mne lákala. Chtěla jsem si hlavně celé dny číst, protože babička, která mne odpoledne hlídala, chtěla, abych dělala něco pořádného – zametala dvorek, hrabala zahradu, čistila boty. Čtení za „pořádné“ nepovažovala. Takže jako malá holka jsem chtěla být velká, abych si mohla číst už od oběda. A to se mi splnilo. Čtu si dokonce už od rána.

Vystudovala jsi Fakultu žurnalistiky na Karlově univerzitě. Věnovala ses někdy dřív práci novinářky?
Na fakultu jsem šla s vidinou, že budu rozhlasovou komentátorkou fotbalových zápasů – televize mne nelákala, tam se při komentování málo mluví. Pak se mé kroky ale nasměrovaly směrem k propagaci, kterou jsem vystudovala jako obor. Takže mou doménou měly být velké výstavy a mediální kampaně, vlastně v menším měřítku to dneska dělám, ale vše už jenom kolem knížek. Jako novinářka jsem nikdy nepracovala, hned po absolutoriu jsem nastoupila do nakladatelství a začala objevovat krásu práce jazykové redaktorky.

Dnes působíš na mnoha internetových portálech jako zpravodajka informující veřejnost o zajímavých knižních počinech. Využíváš k tomu znalosti získané kdysi při studiu, nebo spíš zkušenosti posbírané za roky kontaktů s mnoha spisovateli a ilustrátory?
Vlastně od obojího trošku. Na fakultě jsem se naučila základy – formu a styl, které se mi teď hodně hodí. Ale bez těch let, které jsem strávila mezi spisovateli, výtvarníky, grafiky bych asi mnoho věcí nedokázala ze zpovídaných „vydolovat“, také bych se asi neodvážila hodnotit díla autorů, bez zkušenosti práce s rukopisem.

V minulosti jsi prošla řadou nakladatelství. Je práce literární redaktorky na různých místech v něčem odlišná?
Záleží na tom, kam chce nakladatelství směřovat, jak moc mu záleží na kvalitě textů, které vydá. Vlastně nejvíc času pro redakci jsem měla v tzv. kamenných nakladatelstvích, ale teď už je to taky jinak. Teď jsou redaktoři v nakladatelstvích spíš manažeři, kteří rozdělují práci externistům. Pak už nejsi redaktor, ale spíš organizátor.  Jenže,  když nevíš, co znamená, redigovat rukopis, nezkusila sis redakci na vlastní kůži, pak nemůžeš dobře zorganizovat jiné tak, aby práce navazovaly… je to začarovaný kruh a bohužel poslední dobou se na něj trošku zahlíží – musíme šetřit, tak to ošiďme…

Co je na redaktorské práci nejtěžší?
Vcítění se do stylu autora, omezení vlastního ega. Úkolem redaktora není přepsat za každou cenu autorovo dílo, ale pomoct mu je vylepšit, dotáhnout. Jde o rozhovor a musí tam být souznění. Pokud autor redaktorovi nevěří, pak nemá spolupráce smysl. Ale úplně nejtěžší je komunikace s autory, kteří zas až moc autory nejsou. Špatně se říká, že je něco špatně a že je potřeba určitou pasáž přepsat. To je opravdu těžké, ale i takové chvíle nastanou a dají se zvládnout celkem elegantně, tedy pokud jsou obě strany rozumné a netouží po konfliktu.

Jako dlouholeté redaktorce ti musela rukama projít spousta rukopisů. Neřekla sis nikdy, že tohle bys dokázala napsat taky?
Mnohokrát, taky jsem si to zkusila a pak s pokorou strčila do šuplíku.

Není série tvých nedávno vydaných leporel začátek tvé spisovatelské kariéry a nehodláš pokračovat směrem ke starším čtenářům?
Zatím hodlám zůstat u leporel, i když nějaké náznaky textíků v mém počítači by se našly. Jak se znám, tak od leporel rovnou skočím asi k dospělákům. Ale je to všechno zatím jen pokus, třeba z toho nic nebude…

Jak podle tebe vypadá ideální čtenář?
Má rád písmenka, jsou pro něho drogou a bez nich nemůže být. Na dovolených hltá vše, co mu přijde pod ruku, když dočte s sebou vezené knížky. Tak takové lidičky, stejně postižené, mám ráda.

Myslíš, že se za dobu, co se zabýváš vydáváním knih, nějak proměnil čtenářský vkus?
Určitě ano. Ale neřekla bych, jak se hodně dozvídám v článcích, že k horšímu. Myslím si, že díky „rychlé“ době čtenáři více oceňují gradaci, netouží po velké epice s rozvláčnými popisy. Vše musí mít tempo. Ale na druhou stranu stále milujeme velké příběhy, napětí, dobrodružství, lásku – s méně popisy, více dialogy.

Co vlastně bude v nakladatelství JaS vycházet? Bude mít nějaké specifické zaměření? Na co se můžeme těšit v nejbližší době?
V JaSu budeme vydávat převážně české autory. Myslím si, že u nás máme spoustu šikovných autorů, kteří jenom zatím nedostali šanci. Rádi bychom představovali začínající spisovatele bez ohledu na věk a pozapomenuté. Nebráníme se ani překladům, ale to bude jen tak na okraj. Myslím, že překladové literatury u nás vychází přehršle, někdy i taková, která by tu nemusela zabírat místo – ale to je jen můj názor. V polovině září vyjde Kateřině Hejlové její první knížka, kterou napsala podle vlastního námětu, zatím publikovala knížky, které psala na zakázku. Jde o velmi krásnou romanci s názvem Fimbul. V říjnu chystáme dvě knížky – detektivku Ivany Hutařové Jedna vražda stačí a povídkový soubor Moniky Petrlové Hafni! a jiné povídky. V listopadu pak zamíří ke čtenářům novinka Jirky Holuba Jak se zbavit Mstivý Soni s ilustracemi Jury Martišky.

Plníš si založením vlastního nakladatelství svůj sen?
Ano, plní mi ho vlastně můj muž. A já mu denně děkuji za jeho důvěru. Víc asi dodávat nemusím…

Co ti přináší největší radost?
Já mám těch radostí spoustu, mně dokáže přinést radost dobrý nápad, který můžu nějak podpořit v článcích, nová knížka, která mne zaujme na trhu. Ale úplně největší radost asi mám, když z rukopisu vykvete sazba a odesílá se do tiskárny. To mne naplňuje úplně nejvíc.

Máš nějakou neřest?
Jídlo – jíst můžu snad pořád. Taky je to vidět. Občas cigarety – pohybuji se v rozpětí: abstinující kuřák a občas kouřící nekuřák. Tak to jsou dvě neřesti, které mi dávají zabrat.

Kolik knih včetně rukopisů přečteš za měsíc?
V průměru pět až šest. Ale je pravda, že některé knížky čtu takzvaným propagačním čtením, rukopisy zase i několikrát.

Mělas letos dovolenou? Četla jsi na dovolené? A bylo to pracovní čtení, nebo jen tak nezávazné, pro radost?
Dovolenou jsem měla začátkem července, kde jsem četla, jak jinak, rukopisy kvůli posudkům. Vlastně k četbě pro radost jsem se za těch deset dnů nedopracovala. Většinou jsem odpočívala u audioknih a rozhlasových her. Začátek září patří dovolené u moře a tam je to vždy jiné – tam se chystám na několik knížek oblíbených autorů – ale asi pak na mne přijde pábení a napíšu nějaké články. Ale tady to bude pro radost, jedeme na čtrnáct dnů a mám připravené čtyři knížky – dvě na týden.

Kam ti mohou psát případní zájemci o vydání svého rukopisu?
Ideálně na e-mailovou adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. – nejdříve jen upozornění s krátkou anotací, pak se domluvíme, jak si předáme rukopis…

Děkuji za rozhovor a přeji ti, abys díky svému nakladatelství měla stále rozjasněnou tvář!
Ivona Březinová