Kirsten Boie je jednou z nejvýznamnějších spisovatelek současné německé literatury pro děti a mládež. Témata jejích knih jsou o vzájemné interakci světa dětí se světem dospělých, jenž bývá často bezohledný. Impuls ke vzniku jednotlivých příběhů dávají spisovatelce jak vlastní zkušenosti, tak vyprávění jiných, nebo novinové články.
Rozhovor s německou spisovatelkou Kirsten Boie
Často Vás chválí za to, že se zabýváte skutečnými problémy dnešních dětí. Je to Vaše vědomá volba, vnímáte to jako své poslání?
„Poslání“ je silné slovo. Skutečně si myslím, že když děti čtou, měly by nacházet v knihách svůj vlastní svět. To je velice důležité. I proto, že knihy podle mě skýtají zcela odlišný zážitek než filmy. Existují nádherné filmy, také se dívám na filmy ráda, ale knihy prostě nabízí odlišnou kvalitu. Literatura nám umožňuje nahlížet do myšlení a pocitů jiných lidí. To žádné jiné médium neumí: ostatní média prezentují postavy vždycky jen zvenčí, zatímco v knihách se velmi explicitním způsobem formulují pocity a myšlenky. A z toho snad vyplývá samo sebou, že musím psát o věcech, které jsou pro děti relevantní.
Mohou Vaše knihy nabídnout řešení nastíněných problémů, útěchu, popřípadě něco zcela jiného? Jaký účinek očekáváte od svých děl?
Zde se musí striktně brát v úvahu, pro jakou věkovou skupinu je příběh určen. Čím jsou děti mladší, tím víc potřebují, aby příběh šťastně skončil. Potřebují, aby jim autor předložil řešení. V případě nejmenších bych to požadovala i já. A čím jsou děti starší, tím se jim samozřejmě dá více svěřovat. Zkoušíme-li popsat určitý problém trochu realisticky, často musíme uznat, že daná situace by ve skutečnosti nemohla skončit happy-endem. Když píši pro trochu starší nebo už dospívající děti, pak směle nechávám konec otevřený, protože věřím, že starší děti se už staví jinak k otázkám, jež jim příběh předkládá a s nimiž se musejí (jak aspoň doufám) konfrontovat. A děti to chápou, nejsou přece hloupé, ony všemu perfektně rozumí.
Úkolem literatury není, aby dávala odpovědi. Literatura dokáže klást otázky. A pokud to dělá, pak už dělá velmi mnoho. Platí to i ve vztahu k dětem, když jsou konfrontovány s určitými tématy nebo otázkami.
Máte nějakou zpětnou vazbu, jak se pracuje s Vašimi knihami ve školách?
Ano, a je to velmi různorodé. Například: Ve svých knihách často používám reminiscenci, příběh se tak odvíjí ve dvou dějových liniích, které jsou vzájemně propojeny. Někteří učitelé pak děj rozkládají a zadávají dětem, aby četly text chronologicky. A to je problematické, vždyť jsem určitě musela mít své důvody, abych to nenapsala chronologicky. Jenže pro mnohé děti je to příliš složité. A učitelé pochopitelně pracují s knihou přiměřeně k možnostem dětí a k jejich aktuální sociální a rodinné situaci. Ale to poslední je velmi těžké – právě ve třídách, kde jsou přítomny problémy v knize rozebírané, a učitelé to vědí, nebo tuší – se zrovna o tom existujícím problému nemluví.
Ve školách děti čtou hlavně knihy, které vychází nejen v pevné vazbě, ale i v kapesním formátu. Protože to je i otázka peněz pořídit knihu pro celou třídu. U nás se na školách čtou i knihy pro děti a mládež, i takové tituly se dostávají do vybrané četby. A učitelé vyhledávají právě knihy, které zpracovávají určitá témata. Vybírají převážně „problémové“ knihy, aby pak mohli o problémech s žáky diskutovat. (To ale neplatí v případě nejmenších, kteří čtou „zábavné“ knížky.) Výběr „problémových“ knih má jak své výhody, tak své nevýhody. Protože pak se nemluví doopravdy o knize samotné, nýbrž o daném problému. Ale to je pochopitelně také dobré. Na školách se čtou i moje knihy tohoto typu, a je jich dost.
Píšete pro různé věkové kategorie. Co rozhoduje, komu bude Vaše kniha určena?
Když píši knihu, už mne většinou napadá další příběh. Mnohdy mám témata pro tři další knihy. V takových případech se zamýšlím, které z nich je mi nejvíc po chuti, a jím se potom zabývám. Zpravidla to bývá téma pro jinou věkovou skupinu než je téma právě dokončované knihy.
Odkud k Vám přichází nápady, inspirace?
Zcela různě. Mohou souviset s mými vlastními zážitky, ale prakticky nikdy nepopisuji reálné příběhy, ty mi dávají jenom nápad. Všechny své nápady si uchovávám v hlavě, protože věřím, že budu-li mít opravdu chuť něco napsat, nápad se mi vybaví tak jako tak. Když ale začínám na nápadu pracovat, čili připravovat knihu, pak už si dělám velmi mnoho poznámek. Nejprve si zaznamenávám jenom myšlenky, pak už i plán děje. Ale když už knihu píši, nejčastěji se od plánu dost odchyluji.
Během této fáze tvorby, čili během přípravy plánu děje – nakolik už znáte podrobnosti, postavy, dějové zvraty?
Myslím si, že je znám docela dobře. Kvůli nim se taky při psaní všechno mění. Když už příběh píši, věci se stávají opravdu konkrétní. Například když se postavy vyvíjejí a člověk s každou jednotlivou větou, kterou o nich napíše, je poznává stále důkladněji, jejich „psýché“ se stává čím dál plnější. A to neplatí jen u mě, ale i u jiných spisovatelů. Někdy zjistíte, že to, co postavy měly udělat podle vašeho původního plánu, by ve skutečnosti nikdy neudělaly, prostě to nesedí k jejich osobnostem. V takových případech je třeba něco změnit. A takové věci se mi stávají velmi často, což je na psaní vzrušující. To jsou situace, o nichž se říká, že „postavy se probouzejí k vlastnímu životu“. Samozřejmě, že postavy doopravdy neožívají, ale do hry vstupuje vaše podvědomí, váš instinkt a intuice. A myslím, že hlavně v tom tkví zajímavost psaní.
Jak probíhá spolupráce s grafiky?
Vždycky jsem velmi ráda, když mám s ilustrátorem osobní kontakt. A když je ten dotyčný místní, jako například Silke-Brix nebo Jutta Bauer, pak už je všechno velmi jednoduché. Časem se z nás už stali přátelé. Tedy, jak to probíhá: Nejdřív vytvářím text, ten se dostává do nakladatelství, nakladatelství se rozhoduje, jestli chce knihu vydat, a pak promýšlíme, který ilustrátor by knihu mohl ilustrovat. Oslovíme ho, zda by měl čas – dnes to bývá ten hlavní problém. Dobří ilustrátoři jsou velmi žádaní, a to znamená, že jsou mnohdy zadaní na roky dopředu. A tak nemá smysl ani je oslovovat, to bývá velmi těžké. Nakladatelé si už zčásti zajišťují časové kvóty. Zamlouvají si například září a říjen z následujícího roku, i když ještě neví, co se bude tou dobou ilustrovat. Ale raději se pojišťují.
Pokud se grafik práce ujme, pak mi zpravidla posílá nákresy faxem. Já se podívám, něco k nim řeknu, a tak pomalu vznikají ilustrace. Podněty ale vycházejí od ilustrátora. Na obálce knihy, která mi vyšla na podzim, mi nakreslené dítě připadalo příliš malé. Zeptala jsem se, jestli by nemohlo vypadat tak o dva roky starší, a oni to provedli. Nevím sice jak, ale oni věděli, jak to udělat. V podstatě ale mají volnou ruku, já jsem jenom ráda, když mohu vidět obrázky předem. Nakladatelství jim do jisté míry dávají instrukce, jako například kolik mají k dispozici volného místa, ale já si myslím, že ilustrátoři jsou umělci, kteří potřebují maximum svobody, jinak ničeho nedosáhnou. Mám takovou zkušenost, že když se jim příliš svazují ruce, pak z toho zpravidla nevznikají dobré ilustrace.
Jaký význam přikládáte ilustracím z hlediska hotové knihy, nakolik jsou významné?
To velmi silně závisí na věkové kategorii. Čím jsou děti mladší, tím důležitější jsou ilustrace. Kromě toho, když si vezmu věkovou kategorii, které se ještě předčítá – děti se socializují vizuálně. Všechno začíná s televizí, děti mívají vážné potíže s obyčejným soustředěním pozornosti. Když jim rodiče čtou, ony se chtějí koukat ještě i na obrázky. Ale tak od devíti let, už mám zkušenost, že si některé děti říkají: „Pořád ty obrázky, to je taková blbost. Kazí mi to mé vlastní představy. Já mám za to, že to vypadá tak, a ono nakonec vypadá nějak jinak. To se mi vůbec nelíbí.“ Pokud se děti už naučily číst a vyvinuly i schopnost vžít se do textu (vždyť to je to nejdůležitější a kvůli tomu je čtení zábava), pak už zpravidla obrázky nechtějí. Takový je můj pocit. Možná sem tam nějaký obrázek neuškodí, ale nepotřebují ho. Proto v knihách určených starším dětem už nebývají ilustrace. Ilustrace v knihách pro dospělé – to už je něco jiného. Ty dospělému čtenáři nabízejí o zážitek navíc – může vzít do rukou velice krásnou výstavní knihu. Opravdu si myslím, že ilustrace mají pro dospělé zcela odlišný význam než pro děti. U dětí plní, podle mě, pomocnou funkci, napomáhají k porozumění textu, pomáhají dítěti vytrvat, dodávají mu odvahy. Dospělí to už nepotřebují, u nich se většinou jedná o estetický zážitek. U dobrého ilustrátora se obraz a text vzájemně interpretují. Tak by to mělo být vždycky. Dobrý ilustrátor se nikdy neomezuje na pouhou reprodukci toho, co stojí v textu, ale chce vytvořit něco vlastního.
Nikdy jste nechtěla psát pro dospělé?
Momentálně jsem velmi šťastná u dětí. Mám pro děti více nápadů. Nevím ani, zda bych uměla psát pro dospělé. Myslím si, že to je zcela jiné. V podstatě jde o jiné médium. Když píšete pro děti, na jedné straně máte příběh, a na druhé straně – určitou věkovou kategorii. Čili často píšete pro děti v určitém věku. To by zcela odpadlo, kdybych psala pro dospělé. Tam už je to vskutku tak, jako když píšete sami pro sebe. Estetická očekávání jsou u textu určeného pro dospělé zcela jiná, a jednoznačně vyšší. Například jedno z kvalitativních kritérií literatury je redukce, tj. aby čtenář byl také přítomen, aby čtenář rozplétal smysl. Když píšete pro děti, čím jsou ty děti mladší, tím explicitněji musíte všechno formulovat. Pro šestileté opravdu nestačí napsat jenom „vyšel z pokoje a zabouchl za sebou dveře“. Musíte k tomu dodat také „protože měl hrozný vztek“. Pro osmi-, desetileté už nemusíte dodávat nic, ti už si to dovedou vyvodit. To je jen velmi jednoduchý příklad. V dobrém textu pro dospělé se dveře ani nemusí zabouchnout, i bez toho je všechno jasné. Proto si myslím, že psaní pro děti je něco jiného.
V Maďarsku Vám zatím vyšla jediná kniha. Kdybyste mohla vybrat tu následující, která by to byla?
K tomu bych musela lépe znát maďarské děti. Nemá smysl vybrat si knihu, která by se líbila mně, ale neoslovila by děti. Proto je odpověď na tuto otázku těžká. Knížka, kterou mám velmi ráda (a z níž jsem předčítala i tady v Maďarsku) je Man darf mit dem Glück nicht drängelig sein („Štěstí se nesmí pohánět“), ale nevím jestli se zpracovávaný problém vyskytuje i ve vaší zemi.
V Německu je hlavně u menších dětí velmi oblíbená jedna moje knižní řada, jejíž děj se odehrává v jisté ulici v nové zástavbě, vypráví se v ní tedy o dětech z ulice Möwenweg. O této knize si myslím, že je víceméně mezinárodně pochopitelná, vždyť i na to se musí pomyslet. Ale jinak opravdu nevím.
Se spisovatelkou při její návštěvě v Maďarsku hovořila Krisztina Csendes, redaktorka maďarského časopisu o dětské literatuře Csodaceruza.
Rozhovor byl přeložen z webových stránek časopisu Csodaceruza http://www.csodaceruza.com/cikk_kirsten.htm
Kirsten Boie se narodila se v roce 1950 v Hamburku,
kde vystudovala na univerzitě němčinu a angličtinu a získala doktorát z literární vědy. V letech 1978–1983 učila na gymnáziu, poté se dala na spisovatelskou dráhu.
V oblasti dětské literatury je tvorba Kirsten Boie německou literární vědou zařazována k moderní realistické próze.
Kirsten Boie byla třikrát navrhována na cenu H. CH. Andersena.
V Česku jí zřejmě nevyšla jediná kniha.
Knížka, kterou má velmi ráda je Man darf mit dem Glück nicht drängelig sein („Štěstí se nesmí pohánět“).
V Německu je hlavně u menších dětí velmi oblíbená jedna moje knižní řada, jejíž děj se odehrává v jisté ulici v nové zástavbě, vypráví se v ní tedy o dětech z ulice Möwenweg.
