Sourozenci Viktorka s Viktorem (seznámili jsme se s nimi v knížce Pohádkový zvoneček) prožijí báječné prázdniny díky babičce Karle a dědovi Karlovi. Ti nezklamali ani v létě, však výlet vlakem na hrad je přece krásné dobrodružství, nebo týden na chalupě pod lesem u dědova bratra Jakuba... Ale nejen výlety a pobíhání lesem čekají na sourozence, u Hrdličků se i o prázdninách vyprávějí (jako po celý rok) pohádky, básničky a veselá říkadla. Léto s nimi je veselé a plné roztodivných příběhů. Ptáte se jakých? To se dozvíte hned, jak otevřete knížku!
Do letních příhod rodiny Hrdličkových jsou zakomponovány pohádky Boženy Němcové, Elišky Krásnohorské, verše Josefa Václava Sládka a lidová říkadla a rozpočitadla.
Pohádkový klásek / Jana Semelková / Ilustrovala Marcela Walterová
http://www.jasknihy.cz
Ukázka:
Ráno nemohl Viktor dospat. Nezdržoval ani v koupelně a bez odmlouvání snědl všechno, co mu maminka Petra nachystala k snídani. Pak si spakoval do baťůžku nezbytnosti a popoháněl Viktorku, ať nezdržuje. V osm hodin byla výprava připravena. Nejdřív jeli autobusem a tramvají na Smíchovské nádraží a odtamtud už vlakem na Karlštejn.
Cesta byla příjemná a vesele ubíhala. Sledovali všechno, co se za oknem míhalo kolem trati, a brzy zahlédli skvost mezi hrady – slovutný Karlštejn. Ale jen na malý okamžik, pak hned zase zmizel v kopcích. To jim nevadilo, protože právě tady vystupují a hrad si prohlédnou pěkně zblízka. Z malého nádraží vyrazili ke Karlštejnu. Nejdřív po mostě přes řeku Berounku, pak podél potoka kolem domků, až vyšplhali příkrou cestou k hradní bráně. Procházka do kopce je sice trošku zadýchala, ale na nádvoří zase brzy nabrali energii.
„Tady je to krásný,“ vzdychla Viktorka. „Je to tu jako v pohádce!“
Procházela se důstojně a pomalu, aby vypadala jako princezna. Viktor zase zkoumal sílu zdí a zajímal se, kde strážili strážní. Děda mu to vysvětloval jako rozený vojevůdce. Babička Karla velice prakticky zamířila k pokladně a koupila vstupenky na prohlídku. Vracela se v okamžiku, když Viktor zhodnotil situaci.
„Tak si myslím, dědo, že o tom všechno víš, protože ten hrad postavili pro tebe, když jsi ten Karel.“
„Ale kdepak, ten nechal postavit císař Karel IV. O něm se budeš učit ve škole, takže dobře poslouchej, co nám budou uvnitř říkat. Pak tím ve třídě všechny ohromíš.“
Majestátnost sídla českých králů Viktora s Viktorkou nadchla. Oběhli hradby, všechno prozkoumali a cestou k řece se ještě na lecco vyptávali. Viktora zajímalo i to, kam chodili hradní páni na záchod, jestli jim nebyla zima, když jsou ty místnosti tak obrovské, jestli se koňům chtělo jezdit do takového vršku s lidmi na hřbetě. Viktorka zase dumala nad tím, jak se spí v posteli s nebesy a kde měly princezny asi vanu. Děda odpovídal, babička upravovala jeho výmysly, a tak v družné debatě došli až k nádraží.
„Je ještě čas, mohli bychom si zajet do Berouna na něco dobrého a podívat se na medvědy z večerníčku, co vy na to?“ navrhl děda.
Pro byli všichni, a tak se jelo za Kubou, Vojtou a Matějem, co bydlí v Medvědáriu v Berouně.
Viktorka možná čekala malá medvíďata. Vždyť nedávno ten seriál vysílali a ti medvědí kluci nebyli o moc větší než ona, hráli si a běhali vesele po lese. Když spatřila ta obřiska, docela ztratila řeč. Zato Viktor mlel pusou pořád, potřeboval vyzvědět, co medvědi jedí, kde spí, kdo jim češe kožich, jestli jim teď v létě není vedro… Děda sotva stíhal odpovídat. Možná byl rád, když se vypravili z kopce dolů a přes náměstí zamířili k nádraží.
Domů dorazili před setměním. Máma Petra je vítala jako ztracence.
„Už jsem si myslela, že vás něco v těch karlštejnských hvozdech sežralo.“
„Ty jsi měla strach, mami?“ divila se Viktorka, „vždyť jsme byli s dědou a babi. A co jsou vlastně hvozdy.“
„Lesy, holčičko, lesy,“ odpověděla za maminku babička.
„A jaká bude dneska pohádka, dědo?“ otočil se na schodech Viktor.
„Nenecháme to na zítra?“ zkusil to děda.
Ale obě vnoučata vrtěla hlavami a sborem zamítla:
„Ne, ne, my se jenom navečeříme a už jsme dole!“
Za chvíli stojací lampa vysílala laskavé světlo a pokojem se neslo vyprávění.
