Další a nutno říct velmi povedená knížka populární spisovatelky Daniely Krolupperové má v sobě jak dobrodružné vyprávění, tak zajímavou a poučnou část o naší přírodě. Je určena dětem mladšího školního věku, k předčítání i předškolákům, jejich rodičům a rozhodně i ocení učitelky mateřských škol.
Cesta lesem se stala pro malého chlapce Toníka napínavým dobrodružstvím a přinesla mu také seznámení s některými léčivými rostlinami.
Chlapec tráví prázdniny na venkově u babičky, a protože se nechoval příliš dobře, musí za trest nevědomky překročit bludný kořen a ztratí se v lese. Čtenář sleduje Toníkovo napínavé dobrodružství s panenkami z květin a skřítky, kteří se mu snaží pomoci najít cestu z tajemného hvozdu. Děti se při četbě seznámí s některými léčivými rostlinami, pochopí, že každá rostlina má na světě své místo, a poznají také, že řada rostlin může být pro lidi užitečná. Aby si získané poznatky upevnily, mohou si společně s rodiči zodpovědět otázky na konci každé kapitoly. V poznávání rostlin dětem pomáhají názorné ilustrace.
Daniela Krolupperová je překladatelka, novinářka, spisovatelka, autorka úspěšných a oceňovaných dětských knih. Známé jsou její knížky Putování za nejmocnějším kouzlem, Zákeřné keře, Rybí sliby, Mizící hmyzíci, O modrém světle.
Jde sem lesem! / Daniela Krolupperová / Ilustrace: Chupíková Eva / Portál, 2016
Ukázky z knihy...
A jak na to pomyslel, hned to tu bylo zase. Temné dunění kroků. Tiché chrastění tenkého kovu. Jakoby tady blízko kráčel někdo, kdo měl na sobě drátěnou košili.
Toník se skřetem se okamžitě zastavili a vylekaně se na sebe podívali.
„Co je to?“ zeptal se skřet.
„Ty to nevíš?“ podivil se Toník. „Myslel jsem, že to víš. Vždyť jsi strážce lesního klidu.“
„Tohle jsem tady nikdy neslyšel.“
Kroky se blížily. Toník se skřetem se postavili těsně k sobě. „Neboj,“ zašeptal skřet, „když bude nejhůř, použiju bludný kořen. Potom bude ten vetřelec dokonale ztracený. A určitě ho vylekám, budu se tvářit hodně děsivě.“
Toníka to sice uklidnilo, ale jenom trochu.
„To bude určitě duch loupeživého rytíře,“ šeptal skřetovi. „Babička říkala, že tady straší už celá staletí.“
„No, za posledních padesát sedm let, co jsem tady ve službě, jsem na něj nenarazil,“ ujistil ho skřet.
Kroky se ozývaly stále blíž. Bylo slyšet, jak pod těžkými podrážkami praskají tenké větvičky. Do toho sem tam cinkl kov. To chrastily špinavé peníze, které uloupil. Jde sem! uvědomil si Toník.
Pak se za stromem něco blýsklo a Toníkovi se před nosem mihl obrovský meč.
Za mečem se vynořila mohutná postava v drátěné košili. Loupeživý rytíř Bolemil. Divé, temné oči, hluboké jako mrtvá tůně, se zapíchly Toníka.
„Antoníne!“ zaduněl mocný hlas. „Tak jsem tě konečně našel!“
