Spisovatelka Daniela Krolupperová je čím dál známější spisovatelka pro děti. V poslední době napsala sérii knížek, na kterých spolupracuje s ilustrátorkou Evou Chupíkovou. Např. Rybí sliby, Zákeřné keře, Mizící hmyzíci, Jde sem lesem nebo Polární pohádku, ve kterých je velmi dobře namíchaná poetika pro děti se záživným a poučným příběhem a s velmi povedenými ilustracemi. K této řadě přidáváme další knihu: Taje olivovového háje, napínavý příběh z Provence.
O čem je kniha:
Malou vílu odnese vítr mistrál z hor do zahrady opuštěného domu na pobřeží Provence. Víla se o zahradu začne starat a na nový domov si postupně zvykne. Seznámí se i s vílou žijící ve vesnické kavárně, takže už není sama. Na popud místního faráře se víly rozhodnou udělat dobrý skutek: najít majitele brýlí, jež leží zapomenuté v altánu za domem. Brýle patří zvláštnímu mladíkovi jménem Benedikt, který sepisuje jména větrů a věří, že na světě existuje strom vyšší než sto metrů. Nakonec se za ním vypraví po moři až na jiný světadíl…
Určeno především dětem mladšího školního věku.
O spolupráci s ilustrátorkou Evou Chupíkovu autorka píše:
Obrázky Evy Chupíkové jsem objevila jako drobné ornamenty na hedvábných šálách na internetu. Jsou nesmírně jemné, něžné a křehké, přesně takové jako víly. Hned se mi zalíbily, vlastně přímo mne nadchly. Jak jsem později při práci poznala, i jejich autorka je jemná, milá, neuvěřitelně skromná a tvůrčí mladá žena. Cením si toho, že mi nakladatelství vyšlo vstříc a vyhovělo mému přání, aby knížku ilustrovala právě Eva Chupíková.
Taje olivového háje / Daniela Krolupperová / ilustrace Eva Chupíková / vydal Portál, 2018
Ilustrace: Eva Chupíková
Ukázka z knihy...
Časně z rána se krajem prohnal Mistral. Bouřlivý a velmi chladný vítr, který přichází z hor. S potěšením cuchá krajinu. Láme, trhá a ničí to, co mu stojí v cestě. Svou prudkou povětrnou povahou však působí i škody lidskému oku neviditelné.
1. Záhadná zahrada
Víla se jmenovala Markéta. Byla tichá, plachá a teplomilná. Tady na zahradě byla nová. A zdálo se, že i docela osamocená. Alespoň tu doposud nikoho nepotkala. Mocný vítr Mistral ji toho jara unesl z hor od pramene ledové řeky Sorgue. Když se konečně unavil a zastavil se, upustil ji do zahrady domu na úpatí hor. Anebo mu možná vypadla. Mistral byl krutý vítr, který si rád zahrával s křehkými bytostmi i lehkými věcmi.
Zahrada tady voněla jinak než tráva v horách. Dokonce i ostnatý keř hlodáš jako by tu měl jinou vůni. Naštěstí alespoň levandule byly stejné. Zakusovaly se do vyprahlé půdy v hustých fialových kobercích a rozčepýřeně trčely do všech stran. Vedle nich se natahovaly k obloze vysoké keře rozmarýnu. Pískem sypaný chodníček lemovaly uschlé gladioly. Vzadu za domem bujel tymián, vavřín, bazalka, dobromysl, saturejka a fenykl. Po kovové brance se soukaly znavené popínavé růže. Keře myrty, jalovce, sporýše a oleandru trápilo sucho. Cypřiše, které střežily vstupní branku, už dávno přerostly původní tvar pracně vtisknutý zahradnickými nůžkami. Fíkovník měl větve propletené tak, že to vypadalo, jako by si je pokoušel zauzlovat. Malá mandloň se hrbila nad suchou travou. Zahrada byla vyprahlá a vítr po ní roznášel písek z chodníčku. Víla okamžitě poznala, že je to dlouho, kdy tu někdo naposledy zaléval.
Nejprve se pozorně rozhlédla. Strmé vrcholky hor svého rodného kraje odsud nezahlédla. Dům stál nízko ve svahu na samém kraji cizího městečka vystavěného na vysokém kopci. Na protilehlých svazích viděla rozlehlé olivové háje a třešňové sady. Daleko za zády měla neznámé pohoří.
Stavení ze světlých kamenů, které stálo uprostřed zahrady, bylo opuštěné. Okna bednily jasně modré okenice, modré dřevěné dveře byly zamčené. Panovalo tu ticho, jaké se dá zaslechnout pouze na pustých místech. Jen sem tam tu zanaříkal vítr, když vchrstl zrnka písku mezi ostnaté větve hlodáše. Občas se zahradou mihla ještěrka či divoká kočka. Kočky v tomto kraji naštěstí nebyly víložravé.Vzadu za domem se mezi cypřiši skrýval neveliký dřevěný altán. V něm stál oprýskaný kovový stolek se dvěma odřenými židlemi. Altán, stůl i židle měly původně bílou barvu. Ale když se sem dostala Markéta, bylo všechno našedlé, omšelé a trochu do žluta. Na stolku zůstal prázdný šálek z tenkého porcelánu. Vedle něj ležely brýle. Zapomenuté brýle s kulatými obroučkami.
Kávový šálek byl velký tak akorát pro vílu na dobré poležení. Hned první den z něj Markéta setřela písečný prach a uložila se v něm ke spánku. Jakmile měla novou postýlku, měla i nový domov. To bylo dobré, neboť domov je velmi důležité místo. Například se odtamtud výborně zahání smutek.
To se hodilo. Protože když se jeden ocitne v cizí zemi bez přátel, smutek hned zbystří.
Smutek je nepěkný. Černý, sem tam s našedlými pruhy. Má velmi temné oči, kostnaté ruce, zlý pohled a na sobě cosi plandavého. Nemá příjemný hlas, obvykle huhňá. Taky se nikdy nikomu nedívá do očí. Ze všeho nejraději padá. Na ostatní. V tom si přímo libuje.
Naštěstí víla Markéta věděla, že další dobrý způsob, jak odehnat smutek, je práce. Hned se do ní pustila. Začala se starat o zahradu. Smutek nejprve zvědavě postával za plotem. Viděl, jak víla ošetřuje kosatce. Když vyrazila pro vodu na zalévání, smutek pochopil, že tady mu pšenka nepokvete. Posmutněl a zklamaně padal někam jinam padnout na někoho jiného.
