Josífek o něco povyrostl a taky se malinko odnaučil lhát. Ale jeho život je plný nespravedlnosti – musí uklízet po malé sestřičce, učit se, psát úkoly, pořádně se mýt a pomáhat rodičům.
Což ho přirozeně nijak zvlášť nebaví. Nejraději by jenom hrál fotbal, ale ten mu rodiče za každé drobné zazlobení zakazují. Proto si také při psaní domácího úkolu o rodině na svou smutnou situaci náležitě postěžuje. A když se druhý den ráno probudí, jako by se ocitl v docela jiném světě! I když oba rodiče vypadají úplně stejně jako dřív, Josífek je vůbec nepoznává. A to ještě netuší, že má před sebou celý pekelný týden!
Josífkův pekelný týden | Daniela Krolupperová
Ilustrace Markéta Vydrová | Albatros 2010
Ukázka z knihy:
Ze školy šel Josífek pomalu a nevesele. Nechtělo se mu domů. Podepsat poznámku. To si zase Josífek poslechne, jaký je lajdák, lenoch a nepořádník. Ach jo. Ale třeba to rodičům bude jedno…
Josífek došel ke dveřím a zazvonil. Maminka otevřela a radostně se na Josífka usmála. Za ní vykukoval nepořádek. Už se roztahoval i v předsíni. Hanička si tam z knih vystavěla prolézačku pro plyšového hrocha. Všechny boty naházela do rohu na jednu obrovskou hromadu. Z bílé tenisky koukalo nakousnuté jablko. To Josífka nahněvalo. Hanča tady pořád dělá binec, a nikdo jí nic neřekne! Josífek si schválně neumyl ruce. Ať maminka vidí, že i on umí zlobit! Jenomže mamince to bylo fuk. Navíc si ani nevšimla, že Josífek nemá na nohou bačkory a chodí v ponožkách. To ji vždycky spolehlivě rozčililo. Josífek tedy vytáhl žákovskou knížku s poznámkou. Div že se netěšil, jak se maminka rozzlobí. Ale ouha! Maminka chvíli hleděla na poznámku. Potom ji podepsala a zabrumlala si pro sebe. „Teda, to je přísná úča…“
Josífek to slyšel moc dobře. A nevycházel z úžasu.
V tu chvíli zazvonil telefon. Volal Kryštof. Nesměl hrát fotbal a doma se nudil. Josífek ho pozval zahrát si hry na počítači. Kryštof, který doma počítač neměl, nadšeně přiběhl.
Když mu Josífek otevřel dveře, rozzářily se Kryštofovi oči.
„Páni, takhle uklízíte boty? To je super!“ zajásal při pohledu na hromadu obuvi. A hned tam přihodil svoje. Z tenisky se přitom vykutálelo nakousnuté jablko.
„Máte to tu děsně fajn!“ oznámil Kryštof Josífkovi. „Já musím dávat boty do botníku. Máma to kontroluje, je děsně pořádná. Hrůza!“
Josífek odvedl Kryštofa do rodičovské ložnice a zapnul počítač. Hanička hned spěchala za klukama. Měla z návštěvy radost. Vylezla na rodičovskou postel. Prohlížela si Kryštofa a začala přitom skákat. Postel nádherně pérovala. To Kryštofa nadchlo.
„Já mám skákání na posteli zakázáno. Můžu?“ zeptal se a okamžitě se k Haničce přidal. Josífek na něj chvíli překvapeně koukal. Co je to za zábavu, skákat na posteli s miminem? Nakonec se ale taky připojil, a vznikla z toho nádherná polštářová bitva. Po boji hráli kluci hry a Hanička odešla za hrochem Hochem a za maminkou.
Při závodění s motocykly dostali kluci hlad. Josífek vyrazil na obhlídku kuchyně. Maminka stihla nakoupit. Ve skříňce objevil další balení nezdravých bramborových chipsů. Josífek se ho hned zmocnil a odnesl ho k počítači.
Kluci nadšeně hráli a ládovali se bramborovými lupínky. Co si člověk může přát víc? Snad jenom ten fotbal. Bylo to báječné odpoledne. Kryštofa hra na počítači vtáhla. Ale přesto nezapomínal sledovat čas. Jeho maminka byla opravdu velice přísná. Kdyby zase přišel pozdě, možná by za trest dostal napsat denně dvě doplňovačky. To by bylo úděsné!
Před pátou hodinou se Kryštof zvedl.
„Už musím,“ řekl lítostivě. „Ale máte to tu bezva! Můžete si dělat, co chcete! A ještě máte doma počítač!“
Když vycházel z rodičovské ložnice, zahlédl otevřenými dveřmi nepořádek v obývacím pokoji.
„Páni, vy tu máte ale skvělý zmatek!“ řekl obdivně. V předsíni vyhrabal z hromady bot ty svoje. „Máš prima rodiče!“ sdělil Josífkovi. „Ty moje zajímá jenom učení a úklid. A taky zdravá strava, fuj! Jedl jsi někdy obilné výhonky s bílým jogurtem?“
„Nejedl. Já mívám na svačinu ovoce. Chipsy normálně taky nejíme. A máma taky vždycky uklízí. A pořád vyzvídá, co bylo ve škole. Teď se ale s rodiči něco stalo. Jako by jim najednou bylo všechno úplně jedno nebo co…“ uvažoval Josífek.
„Vážně?“ divil se Kryštof. „Ty máš ale štěstí! Kdyby se to tak přihodilo těm mým!“ řekl toužebně a pelášil domů.
Josífek si však nebyl jistý, jestli mu má Kryštof co závidět.
