Modrý Poťouch je knížka pro děti. Ale určitě by si ji měli přečíst i dospěláci. Ona je totiž i trochu encyklopedická. Nevystupují v ní běžná strašidla, jaké známe z pohádek, ale Rozkmotřidla. A taková Rozkmotřidla mohou nadělat neplechu nejen mezi dětmi. Nejsou totiž vůbec vidět, a o to víc dovedou zlobit!
Všechny knížky Miloše Kratochvíla voní pohodou. Všechny do jedné! A Modrý Poťouch. Tahle knížka se navíc zalíbila i odborné porotě literární části soutěže o Zlatou stuhu. A tak Miloš Kratochvíl odcházel 24. 5. 2011 se Zlatou stuhou 2010 za knížku pro začínající čtenáře.
Zeptali jsme se, jak Miloš Kratochvíl vidí svět kolem sebe a proč vlastně vymyslel Rozkmotřídla, úplně modrého Poťoucha a další strašidla.
Miloši, když jste psal o Rozkmotřidlech, viděl jste kolem sebe nějaké nebo je jen vnímáte?
Myslím, že nejsem jediný, kdo cítí, že kolem nás i v nás není všechno v úplném pořádku. Říkal jsem si, že přece není možné, abychom často pro nic zanic byli protivní, nesnášenliví, nesnesitelní, že to takhle není normální. A jak jsem o tom přemýšlel, přišel jsem na dosud neznámou čeleď – Rozkmotřidla – a na tu jsem to svedl. Prostě nám najednou nějaká neviditelná potvůrka hupsne za krk a postará se, abychom byli poťouchlí, lakomí, závistiví, sobečtí, ale taky třeba líní, neteční a lajdácky váhaví. Abych tomu dodal vědeckou váhu, přizval jsem ke spolupráci profesora Jindáčka, který od nepaměti bloumá čtvrtí Potměchy s diogenovsky rozsvícenou baterkou a zkoumá, proč se lidi najednou začnou chovat pošetile a nepředvídatelně.
Opravdu věřím, že v jádru nejsme špatní, ale na druhou stranu nechci, abychom se začali na Rozkmotřidla vymlouvat, všechno na ně hodili a smířili se s tím. Zatím nevíme, jak na ně, jak je zničit. Recept profesora Jindáčka rychle si umýt krk studenou vodou je spíš jen rychlou první pomocí. Proto na zadní straně obálky vyzývám čtenáře, aby si v případě, že přijdou na účinnou metodu, jak s Rozkmotřily definitivně zatočit, nenechávali tento objev jen pro sebe.
Chytil jste sám někdy Poťoucha? Co vám našeptával a jak jste se ho zbavil?
Samozřejmě, že jsem měl za krkem už spoustu Rozkmotřidel, včetně Poťoucha! Jeden mi možná sedí za krkem pořád. Nejsem si ale jistý, jestli to není Poňouk. Pořád do mě hučí, že bych měl psát, nutí mě myslet na psaní téměř ustavičně, nenechá mě odpočívat, ale horší je to, že občas nevnímám, co mi kdo vysvětluje nebo si z toho zapamatuji jen něco, zpravidla to úplně nepodstatné. Studená voda na to nepomáhá.
Myslím, že velmi těžkou úlohu měla paní ilustrátorka, když Rozkmotřidla nebývají vidět, získal jste snad pro ni kouzelnou baterku pana Jindáčka?
Pro Markétu Vydrovou to byl šílený úkol! Jak Modrý Poťouch vypadá, to jsem v textu popsal, ale neuměl jsem si představit, jak tu potvůrku dostane do formátu v poměru k reálným postavám.
Markéta to zvládla úžasně, a pokud vím i bez problémů. A to knížku uvnitř obohatila nádherným barevným atlasem úplně všech dosud objevených Rozkmotřidel! Mám podezření, že je prapravnučkou profesora Jindáčka a jeho zázračnou baterku má doma. Jinak si to nedovedu vysvětlit…
Jak to je s edicí Laskavé čtení? Kdo koho našel – edice autora nebo autor vymyslel edici?
Pan doktor Juhaňák, majitel nakladatelství Triton, přišel s osvíceným nápadem: vydávat pro děti hezké a laskavé knížky jako kontrapunkt k těm hororovým a děsivým, kterými je trh zavalen. Triton je veliké, renomované nakladatelství medicínské literatury a MUDr. Stanislav Juhaňák založil novou edici pro „léčení“ dětských duší čtením. S Markétou Vydrovou se znají z doby studií, mé knížky se mu líbily, usoudil, že jsem pro jeho záměr ten pravý autor a já nabídku ke spolupráci ochotně přijal. Už společně jsme vymýšleli název edice, ale nakonec zůstalo Laskavé čtení, jako jednoduše a nejpřesněji vyjádřené poslání. Pro čtenáře je určitě přitažlivá i laskavá cena těchto krásně udělaných knížek!
V Laskavém čtení zatím vyšly jen dva mé tituly – Modrý Poťouch a Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my, ale představí se v něm i jiní autoři.
Na závěr bych ráda, abyste mi odpověděl na otázku, která mne trápí od roku 2009. Máte rád veselé rohlíky?
S veselým rohlíkem svět chutná úplně jinak! Snažím se udržet si klukovskou veselost v životě i při psaní. V humoru je moudrost a moc nerad bych byl za pitomce, co se pořád tváří smrtelně vážně.
Musím říct, že já veselé rohlíky zbožňuju a jiné už nejím. Znám je díky Miloši Kratochvílovi – psal o nich v knížce o Františkovi z Kouzelné školky. A naše paní prodavačka v pekařství už mi ty smutné ani nenabízí, vždycky mi podává jenom ty s konci nahoru. Takže za veselé rohlíky a všechny laskavé knížky moc děkuju – za sebe i za všechny malé čtenáře, ale i za nás větší, co máme dětskou duši a pořád si rádi hrajeme.
