Barnabášek je skutečný čtyřletý kluk, který žije s maminkou a tatínkem v Rumunsku, ve městě Kluži, a doma mluví maďarsky. Tak ho popsal jeho tatínek spisovatel Balázs Zágoni a paní ilustrátorka Vydrová ho na věčné časy vyobrazila nejen pro české děti. A jak se skutečně narodil. To by takto: Jednou Barnabášek, když právě odcházel do školky, se ve dveřích otočil a velice vážně řekl: „Tati, než přijdu domů, napiš o mně pohádku. Slibuješ?“
„Slibuju,“ odpověděl Balázs Zágoni. A svůj slib dodržel.
Rozhovor s ilustrátorkou Markétou Vydrovou a spsioavtelem Balázsem Zágonim
Paní Vydrová, vy o sobě říkáte, že jste se s tužkou v ruce narodila. Jaké byly počátky Vaší tvorby?
S ilustrováním knih jsem začala asi ve čtyřech letech, kdy jsem doilustrovala prázdná místa v knize pohádek od Boženy Němcové. Nakladatel tehdy udělal tu chybu, že zde nechal spousty volných půlstran a tak se mé ilustrace ocitly vedle ilustrací pana Svolinského. Tehdy jsem za to nebyla pochválena a dostala jsem zákaz takhle „ničit“ knihy, ale maminka výtvarnice mi také vysvětlila, kdo je to ilustrátor a já si už tehdy vážně řekla, že tohle budu v životě dělat. Dnes už se za „malování do knížek“ na mě nikdo nezlobí a ještě mi za to platí. Mou první knihu „Na co hrají varani“ jste zmínila v úvodu. Ta přišla po letech publikování kresleného humoru v humoristických časopisech a malování „do šuplíku“. A po první knize už to šlo ráz na ráz. Dnes maluji čtyřicátou osmou (když nepočítám navíc ještě asi jedenáct svazků minipohádek).
Pane Zágoni, vy jste věděl již od malička, že Vás životem bude doprovázet psaní knih?
Tak tedy, já jsem se chtěl stát spisovatelem už od dětství, ale tuto touhu nahradila v teenagerském věku ambice stát se divadelním a později filmovým režisérem. Když mi bylo jedenáct, napsal jsem a zrežíroval jsem pro moji třídu ve škole divadelní hru. Ale psát přímo pro děti jsem nikdy neměl v plánu. Prostě se to tak stalo. Ve skutečnosti jsem vlastně začal vyprávět příběhy mému prvorozenému synovi Barnabášovi, když mu byly tři roky. Jeho kmotra, která pracovala v redakci časopisu, mě slyšela vyprávět jeden z mých příběhů a zeptala se mě, jestli bych jej nechtěl pro její časopis napsat. Napsal jsem jej tedy a později mi zavolal šéfredaktor onoho časopisu, zdali bych mohl napsat dalších 25 podobných příběhů. Pokud by se tak stalo, mohl by vydat knihu Barnabášových povídek. Nebyl jsem si jistý, zdali jsem toho schopen, ale řekl jsem ano a tak začal Barnabášův příběh.
Zajímalo by mne, které dílo považujete ve vaší tvorbě pro Vás za osobně významné? Kteří autoři Vás na vaší umělecké dráze ovlivnili a inspirovali?
Markéta Vydrová: Na mém soukromém ilustrátorském nebi plane mnoho jasných hvězd. Např. Adolf Born, Jiří Trnka a mnoho dalších, jak minulých, tak současných umělců. Ale osobně pro mě nejvíce znamená skvělá současná česká ilustrátorka Vlasta Baránková (např. Lískulka, Broučci a další). Velmi mi pomohla v začátcích, dala mi spousty nesmírně užitečných kolegiálních rad a obrovskou přátelskou podporu a stála u zrodu mé ilustrátorské dráhy. Je nejen bravurní ilustrátorka, ale také výjimečná žena a jsem jí hluboce vděčná za přátelství a nesobeckou pomoc.
Balázs Zágoni: Vzhledem k tomu, že jsem příšlušník maďarské menšiny žijící v Rumunsku, bylo mi v dětství převyprávěno mnoho maďarských a rumunských lidových příběhů. Ale ovlivnily mě také celosvětové pohádky a večerníčky na motivy Andersena nebo bratří Grimmů. Z místních autorů musím zmínit Sandora Fodora, Gizellu Hervay a Ervina Lazara. Ale také Erich Kastner mě velmi ovlivnil. Dost se to projevilo při tvorbě mého současného prvního románu pro mládež. Čtu ovšem více literaturu pro dospělé, nežli literaturu dětskou a sleduji hodně filmy. Dlouhou dobu jsem pracoval jako novinář.
Paní Vydrová, Vím, že máte několik vlastních oblíbených spisovatelů, pro které ilustrujete. Přesto by mne zajímalo, co je pro Vás rozhodující při výběru titulu, který budete ilustrovat?
Ano, mám své oblíbence (mezi které se pan Zágoni teď také zařadil). Při výběru titulu k ilustrování rozhoduje několik kritérií. Tím zásadním a nejdůležitějším je moje souznění s autorem. Musím mít pocit, že mi mluví z duše. Vybírám si texty, které mě baví a těší a které jsou při čtení „láskou na první pohled“. A současně z nich musím vnímat schopnost zaujmout a potěšit dítě. Ne každý autor (a bohužel i ne každý ilustrátor) je schopen vidět dětskýma očima a chápat, co do tohoto světa patří a co už ne. Ale když se to povede, je to krása a já mám nejraději, když se v textu spojují fantazie, laskavost, inteligence a humor a také správná dávka „praštěnosti“.
Pane Zágoni, kde čerpáte inspiraci k napsání dětské knihy vy?
Dlouhou dobu pro mě byla hlavním zdrojem inspirace moje rodina a naše děti. Spousta rodinných událostí veselých i těch méně šťastných se staly základem pro další příběh. Ale nejzábavnější to je v případě mé druhé knihy, Barnabáš v Berlíně, což je příběh pro děti. Stovky dětí se ptaly mě a Barnabáše na různých knižních besedách, jak to bylo v Berlíně doopravdy, zda-li se tam opravdu ztratil, tak jak to bylo popsáno v knize. Bylo pro ně těžké pochopit, že Barnabáš nikdy do Berlína necestoval, přinejmenším tedy až doposud. Já osobně jsem byl v Berlíně dvakrát, ale vše co je popsáno v příběhu je pouze fikce, ačkoliv se to může zdát velmi reálné. Jednou jsem dokonce potkal na ulici maminku, která mě zastavila a velice vážně mi sdělila, že kdyby byla moje žena, tak by se se mnou jistě rozvedla, protože jenom nezodpovědný otec může ztratit dítě v cizím městě. Stěží jsem jí vysvětlil, že je to pouze fikce. Samozřejmě, do jisté míry se tou situací dodnes bavím.
Pojďme nyní k Vašemu společnému dílu, dětskému titulu Barnabáškova kniha. Pan Zágoni je autorem a paní Vydrová ji pro české čtenáře ilustruje. Paní Vydrová, jak se přihodilo, že Barnabášek doputoval až na váš stůl?
Knihu mi nabídl k ilustrování pan nakladatel MUDr. Stanislav Juhaňák (Triton). Nevím to jistě, ale mám dojem, že tip na ni mu dala naše paní překladatelka Viola Somogyi a panu nakladateli se moc líbila. Poslal mi rukopis už v překladu a kniha byla přesně taková, aby potěšila moje srdce, takže jsem nadšeně souhlasila. Domnívám se, že pan Juhaňák, který má opravdu výbornou nakladatelskou intuici, hned vycítil, že to bude něco, co mě nadchne. On sám byl z textu nadšený velice a navíc nakažlivě, takže jsem to od něj poměrně rychle chytla a tím pádem bylo „vymalováno“. Z vlastní iniciativy jsem si nedávno na netu našla další knihy o Barnabáškovi od pana Zágoniho a pana nakladatele na ně upozornila. Udělaly mu radost, takže doufám, že naše spolupráce na Barnabáškovi bude mít příjemné pokračování.
Představte našim čtenářům kdo je hlavní hrdina, Barnabášek? Určitě prožívá zajímavá dobrodružství?
Markéta Vydrová: Malý klouček asi čtyřletý, který žije v tom krásném světě dětské reality. Úmyslně neříkám fantazie, neboť pro děti je i každé „jako“ vlastně „doopravdy“. My dospělí obdivujeme kouzelný dětský svět a přitom dítě, které v něm žije, jiný ani nezná, je pro něj normální, že se dá vykopat v zemi díra a tou dírou vyleze kluk z opačného konce světa, nebo je přece normální se proletět na obživlém vysavači. Pan Zágoni to setření hranice mezi realitou a fantazií pregnantně vyjádřil a jeho Barnabášek je dokonale živý malý človíček, přesně takový, jaké máte doma.
Balázs Zágoni: Hlavní hrdina knihy, Barnabáš, prožívá své příběhy jako tříletý, později jako čtyřletý. Tyto příběhy se mohou přihodit skoro každému dítěti tohoto věku. První setkání s kočkou nebo s vysavačem, první jízda na kole, první nakupování na rohu ulice, první výlet k moři, první Vánoce. Jak překonat strach? Jaké to je, být rozzlobený na rodiče, kteří nerozumnějí svým dětem? Jak pomáhat rodičům s něčím co je obtížné? Největší kompliment, který jsem na Barnabášovu knihu obdržel, byl od jedné učitelky hudby, která řekla, že mé příběhy jsou dvojitě vrstveny. Jsou zábavné pro děti, ale úsměvné také pro rodiče. Doufám, že to tak je. A ujišťuji vás, že moje rodičovské schopnosti mají k dokonalosti daleko!
Kniha o Barnabášovi je určena úplně nejmenším dětem, které ještě neumějí číst. Je nějaký rozdíl mezi ilustrováním pro malinké děti a pro ty starší, které si již přečtou knihu samy? Přeci jen takto malé děti vyžadují obecně jiný přístup.
Markéta Vydrová: Je to rozdíl, při ilustrování musíte myslet na to, že malá, ještě nečtoucí dítka opravdu velmi intenzivně vnímají děj i přes obrázky, hlavně když už pak text znají z rodičovského čtení a knihu si „čtou“ sama pomocí obrázků. Obecně v knihách, které ilustruji, mám pravidlo, že po každém otočení stránky musí být nejméně jeden obrázek a až na výjimky to dodržuji. A pro malinké děti to platí dvojnásob. Pro ně dělám vždy hodně ilustrací, v přívětivých barvách a co nejsrozumitelnějším provedení, neboť schopnost abstrakce u tak malých dětí ještě není vyvinuta a nejasné obrázky by je mátly. V knize pro starší děti už si mohu dovolit daleko více experimentovat nejen s barvami, ale i s vyjádřením pointy.
Paní Vydrová, jaké jsou reakce českých dětí na vaše ilustrace, jak je přijímají a hodnotí?
Na besedách s dětmi je to vždycky hrozně milé, protože se k mým ilustracím staví velice přátelsky a to mi dělá ohromnou radost. Často se je snaží i napodobovat a pak mě svými krásnými výtvory obdarovávají. A úplně největší radost mám, když se to povede tak, že namaluji ilustraci, u které se směju jako malá a představuji si, že se tak budou smát i děti a ony se pak smějí jako malé řehtačky přesně tomu samému. Baví mě vystihnout humornou stránku věci a pak čekat a sledovat, co děti na to. Je to hrozně fajn a dětská radost je můj motor.
Pane Zágoni, co soudíte o rumunských dětech jako čtenářích, jakou míváte od nich zpětnou vazbu?
Zúčastnili jsme se mnoha knižních besed a setkání se čtenáři v Rumunsku a Maďarsku. Většiny z nich společně s mým synem Barnabášem. A děti se vždy více zajímaly o příběhy skutečného žijícího hrdiny, než o to, co bylo napsáno. Zajímalo by mě, jak to bude v budoucnu. Barnabáš brzy dosáhne třinácti let a myslím, že už se mnou nebude chtít chodit na další setkání. Možná se bude více zajímat o holky.
V tento zimní čas mě napadá, jaké roční období, paní Vydrová, nejraději ilustrujete, máte oblíbené?
Já bych to otočila – které období maluji trošku míň ráda. A tím obdobím je zima. Zima, když je plná jiskřícího sněhu, je nádherná, ale pro papír má příliš málo barev, takže všechna ostatní období maluji o něco raději, protože ta barvami rozhodně nešetří. Co ale miluji, je třeba malování „psího“ počasí – ráda maluji třeba pořádnou bouřku s deštěm a blesky a s temnými mračny nacucanými vodou.
Pane Zágoni, preferujete při psaní knihy popis některého ročního období? O kterém rád píšete?
Čtvrtá a poslední kniha této série se jmenuje Zima s Barnabášem. Obsahuje pouze zimní povídky. Mám rád zimu, zvláště proto, že jsou vánoční prázdniny a já mám také více času na psaní.
Vím o vás obou, že se se svým uměním nepohybujete pouze v oblasti psaní a ilustrace knih. Které jiné projekty realizujete?
Markéta Vydrová: Já jako ilustrátorka jsem udělala takový trochu odvážný krok a trošku vstoupila na opačnou stranu pole. Asi před sedmi lety jsem napsala knížku o skřítkovi cestujícím ve spánku. Dlouho ležela v šuplíku, než jsem se odhodlala, ale pak mi ji přijali hned ve dvou nakladatelstvích. Rozhodla jsem se pro nakladatelství Triton a momentálně je její rukopis v procesu korektur a dolaďování, takže už bych se měla brzy vrhnout na její ilustrování. Jinak kromě knih maluji i jiné zakázky, ale opravdu jen výjimečně, neboť na nic jiného než na ilustraci moc času nezbývá. Jednou z těchto výjimek je například projekt Divadlo v parku, kterému jsem dala výtvarnou podobu a každoročně chystám ilustrované tiskové materiály a také zajišťuji výtvarný doprovod jejich webu. Také dělám pravidelně ilustrace pro časopis o historii pro děti: Časostroj a tu a tam udělám nějakou ilustraci na zakázku, ale na víc jiných projektů opravdu nezbývá čas.
Balázs Zágoni: Mimo jiné píši také naučnou literaturu pro děti. Napsal jsem knihy o historii různých měst Rumunska a Maďarska, určenou především pro děti. A právě nyní jsem dokončil encyklopedii pro děti z Transylvánie (oblasti Rumunska, kde žiji. Nemá to nic společného s upíry). Jak jsem již uvedl, v současnosti pracuji na svém prvním románu pro mládež a vzhledem k tomu, že se zajímám o filmování a filmové umění jsem také studoval, mám v úmyslu vyvořit k této knize scénář. Mou každodenní prací je vedení nakladatelství Koinonia v Kluži.
A na co se můžeme dále těšit, chystáte další společný projekt? Např. pokračování příběhu o Barnabáškovi?
Markéta Vydrová: Já bych moc ráda. Jak už jsem říkala, objevila jsem další knihy pana Zágoniho o Barnabáškovi, tak mě teď honí mlsná. Doufám a věřím, že pokračování bude.
Balázs Zágoni: Byl bych moc šťastný, kdyby se tak stalo. Moc se mi líbí ilustrace paní Vydrové! Některé z nich jsem ukázal mým dětem, Barnabášovi a jeho dvěma sestrám, dvojčatům Dorce a Hanně, bez toho aniž bych jim řekl, co je to za ilustrace. A viděl jsem, jak se jejich oči rozzářily, rozveselily a okamžitě přišly na to, co je to za obrázky.
Autobiografie Markéty Vydrové
skvělá výtvarnice a ilustrátorka, která svoji tvorbu zaměřuje na knihy pro děti, nezapomíná ani na dospělé. Svoji kariéru zahájila spoluprací s časopisy např. Dikobraz, Podvobraz a s dalšími humoristickými časopisy. První významnější dílo vzniklo v roce 2004, kdy ilustrovala knihu Na co hrají varani, jejímž autorem je její manžel. Tato kniha je abecedou netradičních zvířat s humornými básničkami pro děti. Od té doby se rozvinula spolupráce s nakladatelstvími a vznikly ilustrace k dalším knihám. V roce 2008 navázala trvalou spolupráci se spisovatelem Milošem Kratochvílem. V roce 2009 získala za ilustrace ke knize Draka je lepší pozdravit, aneb O etiketě prestižní ocenění – cenu SUK a výroční cenu Mladé fronty. V roce 2011 získala kniha Miloše Kratochvíla, Strašibraši, aneb Tajemství věže v Kamsehrabech, kterou Markéta Vydrová ilustrovala, prestižní ocenění White Raven, které každý rok zveřejňuje Internationalen Jugendbibliothek v Mnichově. Nedávno dokončené nebo vydané knihy jsou např. Rybáři a hastrmani od Miloše Kratochvíla, Popletená abeceda Zuzany Pospíšilové, Kouzelné křeslo autorky Enid Blytonové nebo Johanka z parku spisovatelky Ivony Březinové.
Autobiografie Balázse Zágoniho
Balázs Zágoni se narodil v roce 1975 ve městě Kluž v rumunské Transylvánii. Vystudoval filozofii a scénáristiku na univerzitách v Kluži a v Budapešti. Pro děti píše od roku 2003. V roce 2007 vyhrál v Rumunsku cenu "Nejlepší kniha" na Mezinárodním knižním veletrhu v Targu Mures. O dva roky později se stal držitelem Morovy zvláštní ceny za jeden ze svých dětských příběhů v maďarské soutěži o "Zlatou kdouli". Loni získal Zágoni stipendium Benedeka Éleka udělované mladým spisovatelům krásné literatury. V roce 2013 byl nominován na udělení ceny Attily Józsefa za vynikající úspěchy v literatuře. Se svou ženou Juti učitelkou matematiky a třemi dětmi Barnabášem, Dorkou a Hannou žije v Kluži.
