Zdeněk Karel Slabý, netradiční životopis o tom, proč píše knihy pro děti

Když jsem byl mladší, hodně jsem besedoval se čtenáři, především s dětmi a dospívajícími, v knihovnách nebo ve školách, a to nejen v Čechách, na Moravě a na Slovensku, ale i v Německu, Polsku, Jugoslávii a dokonce v Japonsku. Proto vím, že čtenáři mých knížek se vyptávali téměř na všecko – jaké jsem prožil dětství, kdy jsem začal psát, jestli mám děti atd.

Tak si na závěr téhle neobvyklé knížky můžeme takovou besedu zinscenovat, to znamená, že tu budu vlastně odpovídat na otázky, které jsem dostával v průběhu dlouhé řady let.

Moje útlé dětství je navždy spojeno se Spořilovem,
tam – v tehdy klidných ulicích - jsem prožíval první hry s kamarády, jako žák první třídy obecné, jejíž třídní učitel Voráček mi také nikdy nevymizí z paměti, jsem prvně hrál divadlo před publikem a mojí partnerkou byla Jana Zykmundová, kterou jsem obdivoval, a někde o několik ulic výše bydlela moje budoucí žena Dagmar Lhotová, ale tenkrát jsme se ještě nepotkali, až mnohem později.

Moji rodiče se však často stěhovali,
a tak jsem už do čtvrté třídy chodil v Modřanech, kde učitel zvládal hordu čtyřiceti kluků rákoskou a kliky, ale  pátou třídu obecné školy jsem navštěvoval v Kyjích. Naše učitelka Staňková byla ideálem nejen mým, nýbrž i všech spolužáků a spolužaček. Naše třída nebyla ve školní budově, nýbrž na jednom statku vedle chléva a paní učitelka to s námi uměla, voodila nás na vycházky, když zjistila, že pozornost při hodině upadá, hned zavelela, abychom si zatančili, dovedla zajímavě vyprávět. Bylo patrné, že nás má stejně ráda jako my ji. Na učitelích nesmírně záleží, protože nás pomáhají formovat pro budoucí život, a tak je dobrý učitel k nezaplacení..

Od dětství mě ovšem doprovázela pohádka.
Vzpomínám si, jak ještě na Spořilově se do mého pokoje v noci dobývala čarodějnice, snad předobraz mé budoucí Bukukururuny. Knížky jsem miloval od dětství, pohádkové příběhy jsem spoluprožíval s jejich hrdiny a pohádky mě doprovázejí podnes. Ostatně i součástí školního programu bývala četba pohádek, a ty hodiny s nimi patřily k nejoblíbenějším.

S rodiči jsem se stěhoval i dál, a tak jsem se ocital tu na Hanspaulce, tu na Smíchově (v ulici, kde bydlíval básník Jiří Wolker), na Vinohradech (kde jsem zažil hrozný nálet na Prahu), na Žižkově (vedle kina Tábor, kde jsem byl stálým návštěvníkem, chodil jsem na filmy mládeži přístupné i nepřístupné), ve Strašnicích, znovu v Modřanech (až nahoře, kde se říkalo v Lipinách), v Újezdě nad Lesy i na Malvazinkách, ale školy už jsem neměnil, odevšad jsem dojížděl po dlouhých osm let do klasického gymnázia na Žižkově v Kubelíkově ulici. Profesoři nám od primy vykali a panoval tu dost přísný režim, ale naše třída byla kamarádská a profesoři většinou fantastičtí (když byly za protektorátu zavřeny vysoké školy, vyučovalo nás dokonce několik profesorů a docentů z filozofické fakulty Karlovy univerzity). Součástí přijímacích zkoušek byl i psychologický pohovor, jehož závěr zněl, že budu asi v dospělosti psát knížky. Stalo se. A první texty – básničky – jsem „tvořil“ už v deseti letech, ovšem za docela zvláštních okolností. Těsně před Mikulášem jsem tehdy onemocněl spálou a proležel jsem v nemocnici na Bulovce šest neděl. Tam jsem se tedy odreagovával psaním veršíků a byl jsem vděčný sestřičce Jeleně, že mi obstarala tužku a papíry.

Ve čtrnácti letech mě spisovatel Jaroslav Foglar pozval do skautského oddílu Dvojka,
který sám vedl. Skauting byl tehdy za takzvaného protektorátui zakázaný, proto jsme tvrdili, že jsme součást Klubu českých turistů, ale program, který dovedl Jestřáb (to byla Foglarova přezdívka) nápaditě vymýšlet, byl očividně skautský. Prostředí tohoto „království chlapců“ bylo nesmírně přátelské a nemohlo zůstat bez vlivu na životní jistoty.

Hned po revoluci v roce 1945 se Foglar stal vedoucím redaktorem časopisu Junák,
a protože věděl o mých literárních sklonech („vydával“ jsem v oddíle ručně psaný časopejsek a psal často i do oddílové kroniky), přizval mě ke spolupráci. Tehdy však ještě vycházel pro děti měsíčník Vpřed, který více odpovídal mým zájmům (knihy, divadla, filmy, výstavy). Začal jsem tedy přispívat i tam a nelitoval jsem, porotože jeho šéfredaktor, spisovatel Ota Šafránek, mi dával občas cenné literární „lekce“, A protože Foglar neměl konkurenční časopis v lásce, zvolil jsem si značku Z. K. S., kterou jsem většinou své příspěvky podepisoval. To K. znamenalo Karel, biřmovací jméno, které jsem měl po strýčkovi Karlu Pušovi. Jednou jsem do Vpředu napsal i recenzi o knize Když duben přichází, a Foglar mi pak článek v klubovně pyšně ukazoval, aniž tušil, že jeho autorem jsem já.

Když se posléze oba časopisy sloučily, vymyslel jsem si vlastní rubriku Umělci o sobě.
Byly to rozhovory se spisovateli, výtvarníky, herci, operními zpěváky. A tak jsem osobně poznal spisovatele Ivana Olbrachta, Marii Pujmanovou, Karla Konráda, Egona Hostovského, Františka Halase, Edmonda Konráda, Kamila Bednáře, Václava Řezáče a další, malíře Františka Tichého, Karla Svolinského, Václava Rabase... nechci vás zahltit jmény, ale pro mne bylo každé z těch setkání nesmírně důležité. Stejně tak návštěvy členů činohry a opery Národního divadla, kde jsem pravidelně sledoval téměř všechna uváděná představení z „bidýlka“, což je druhá galérie k stání.  

To už jsem začal spolupracovat s kulturní rubrikou Mladé fronty,
kde mi první knížky k recenzování jako šestnáctiletému svěřil básník František Listopad. Už jako oktavána mě přizval ke spolupráci s rozhlasem profesor Vladimír Kovářík, jehož hodiny češtiny na gymnáziu patřily k mým velkým zážitkům, protože jsme v nich vedle literární historie pravidelně probírali i čerstvě vydané knížky. Důležité však bylo, že češtinář sledoval i mé práce v novinách, a proto mě později pozval jako externistu do rozhlasového vysílání pro mládež, kterému po svém odchodu z gymnázia šéfoval. Rozhlas se pak na dlouhá léta stal mojí doménou, psal jsem hry, dramatizace knih, pásma, režiroval jsem, spolupracoval jsem i s literárním  oddělením, které vedl Václav Růt, i s dětskou redakcí za Kolářova vedení. Nakonec jsem déle než deset let připravoval Svět jiné hudby, kde jsem zejména mladé posluchače seznamoval se skladateli a hudebníky, s nimiž se v jiných pořadech nesetkávali. A jsem rád, že tuto štafetu převzal syn – Petr Slabý. Ta hudba se v mém životě neobjevila náhodou, už jako osmiletý jsem se učil hrát na housle, jako desetiletý jsem zpíval lidové písně v dětském souboru, se kterým jsem dokonce vystupoval ve Smetanově síni , jako čtrnáctiletý jsem se věnoval hře na klavír, pokoušel jsem se i o bližší obeznámení s kytarou, ale nakonec z toho všeho zůstala hudební publicistika.

To však předbíhám.
K Dvojce, kde jsem za Jestřábova vedení prožil nádherné nedělní výpravy, plné vzruchu, hravé sobotní podvečery, a dokonce v roce 1944 válečný Tábor strachu ve Sluneční zátoce na Bobří řece, ale především nádherné roky kamarádského soužití, náleží i to, že jsem se na Rejžáku, jednom místě Sázavy, kam jsme chodívali, seznámil se skautkami z Třiadvacítky, takzvanými Světluškami, a stal se patronem jejich oddílu. Byl jsem také členem divadelního souboru ředitelky Olgy Putzkerové, což byl kolektiv do jisté míry Dvojce protikladný, ale neméně přátelský a přínosný. Mezi jeho primadony patřila budoucí známá herečka Eva Klepáčová.

Po maturitě jsem byl přijat na tehdejší Filologickou fakultu Karlovy univerzity,
kde jsem studoval českou a ruskou literaturu, a zůstal jsem na katedře české literatury ještě několik let po jejím absolvování. To už jsem psal do Varu Zdeňka Nejedlého, do Nového života, Lidových novin, Literárních novin a mojí doménou byla především literární kritika. Mými blázkými přáteli se stali spisovatelé Karel Konrád, Konstantin Biebl a další, navštěvoval jsem Vítěžslava Nezvala, prostě generace Devětsilu, bývalí poetisté, mi byli hodně blízcí a ovlivnili mne. Vedle nich tvořila podstatnou část mého každodenního života generace básníků, ke kterým jsem cítil nejenom uměleckou, ale i osobní vazbu. Byli to Karel Šiktanc, tehdy kamarád z nejbližších, Milan Kundera, Miroslav Florian, Vlastimil Maršíček, Jiří Ostaš, Ivo Fleichmann, Jiří V. Svoboda, Jiří Havel, Oldřich Vyhlídal, Jiří Šotola. Společně jsme jezdili na besedy, vytvořili jsme Divadlo poezie, k němuž jako nám nejbližší recitátorky patřily Eva Očenášová, Evžénie Podhorská a Nasťa Vahylevičová, vydali jsme jediné číslo časopisu Průsečík, potýkali jsme se v diskusích a polemikách  s takzvanou střední generací básníků kolem Ivana Skály, která se nám nezamlouvala svým schematismem, vysloužili jsme si zdánlivě hanlivé pojmenování „cirkus Slabý“, které jsme však s povděkem přijali, protože znělo naprosto neoficálně proti všem předstíraným oficiálnostem, které ve společnosti za komunistického režimu panovaly.

Psaní jen pro dospělé?
Od povídek, které jsem psával do dětských časopisů (a vychloubám se, že dvě z nich ilustroval dokonce František Tichý, kterého pokládám za jednoho z největších českých malířů dvacátého století), uplynulo už tenkrát hodně vody a zdálo se, že nadosmrti setrvám v oblasti literární kritiky a historie pro dospělé. Vydal jsem totiž řadu výborů, psal doslovy ke knihám Karla Poláčka, Karla Konráda, Rudolfa Těsnohlídka a jiných, zúčastnil jsem se práce na vysokoškolských skriptech.

V roce 1954 jsem však dostal pozvání na dětský tábor, který se konal ve slovenských Pieninách u Dunajce.
A děti, se kterými jsem se tam setkal, mě vybízely: Prý jste spisovatel. Tak nám něco vyprávějte. Literární kritiky jsem jim předčítat nemohl, a tak jsem den co den napsal pohádku nebo povídku, a tu jsem jim navečer četl. Nashromáždila se mi jich nejméně desítka, pojmenoval jsem je Západy slunce nad Pieninami a hodlal jsem je poslat do dětského nakladatelství. Ale předtím jsem si je v Praze ještě jednou důkladně pročetl a pochopil jsem, že takhle narychlo se knížka pro děti psát nedá. Už se mi nelíbilo, co jsem tam v Červenom Kláštore „vytvořil“. Ale, jak se říká, drápkem jsem opět uvízl, a bylo mi jasné, že pro děti chci psát dál. Přispělo k tomu i to, že mě šéfredaktor nakladatelství dětské knihy vyzval, abych se stal redaktorem časopisu o dětské literatuře Zlatý máj, kde jsem se potom knihám pro děti věnoval na plný úvazek.

Jedno jsem si však hned uvědomil: že nechci psát obvyklé příběhy, jakých je do tuctu dvanáct, a že nechci znovu „vymýšlet“ pohádky, jaké už existují odedávna, že chci prostě přijít s něčím novým, nečekaným, vlastním. Prvním pokusem byla cestopisná pohádka, jakýsi „minizločin a trest“ Pistole a cesta.

Ale hned pohádkové science fiction Tři banány s přídechem absurdity a postmodernismu,
k jehož ztvárnění jsem se třikrát rozbíhal, prokázaly, myslím, že takové pojetí pohádkovosti může být zcela originální a že propojení pohádky s jinými žánry poskytuje nečekané možnosti. Potvrdila mi to i recenze jedné kritičky v Literárních novinách, která toto mé dílko naprosto nepochopila a tudíž příkře odsoudila. Naproti tomu se ze Tří banánů stala záležitost až kultovní, čtenáři se mi svěřovali, že je četli vícekrát a že si je uchovali v paměti až do dospělosti. Totéž se ostatně stalo i nad ruským a německým překladem (v Moskvě dokonce podle knížky vznikl výtečný animovaný film, který se však u nás nikdy nepromítal). Ten italský chtěl prosadit známý spisovatel Gianni Rodari, ale bohužel zemřel dříve, než se mu to podařilo. V českém rozhlase Tři banány vyprávěl Karel Höger a jeho projev byl jako obvykle mistrovský.

O pohádkové krimi
Alespoň ve zkratce, abych besedu příliš neprotahoval.  Pohádkové krimi je základem knížky Pohádkový detektiv. Text původně vycházel v Mateřídoušce pod jménem detektiva Břetislava Hostivíta a tisíce dětí mi posílalo řešení různých zapeklitých situací, jako jsou únosy, krádeže, přepadení a podobně. Něco z jejich nápadů jsem samozřejmě v konečném znění využil. Kombinaci pohádky a dobrodružného žánru najdete v knížce Bukukururuna, což je ona ježibaba, která se mi loudila už v dětství do snů. Šanci různých variant jedné pohádkové látky jsem využil ve Třech Karkulkách, propojení pohádkových a hudebních motivů v publikaci O Ládíčkovi Ladičkovi a pěti princeznách, kombinaci pohádky s příslovími v Pohádce o střiíbrných kůzlatech. Pohádkovým využitím abecedy bylo Mezi námi písmeny, kde mi rovnocenným partnerem byl ilustrátor Miloš Noll,  pohádkovým hororem jsou Strašidelné pohádky, k pohádkovým thrillerům směřuje knížka, kterou máte právě v ruce, zejména pokud jde o Mistra a sen. Ale pozor! Nikdy jsem si předem nestanovil, jaké pohádkové poloze se chci věnovat, ono propojení s jinými šancemi vznikalo teprve s pokračováním a rozvíjením děje a v souhlase s postavami, které přede mnou plasticky ožívaly.

Hravost je v knihách pro děti důležitá
Dalším důležitým prvkem – vedle toho, že považuji za nezbytné, aby v pohádkách měla své pevné místo fantazie, napětí, humor nebo ozvláštněnost, životnost postav – je hravost. Ta je především v Pohádkách bez konce, na které reagovaly – už při publikování některých z nich v Mateřídoušce – opět tisíce dětí. Nedivte se, časopis měl vysoký náklad a děti s jeho redakcí měly úzkou vazbu takřka nad každým číslem. Ty pohádky jsou totiž přerušeny v nejnapínavějším místě a čtenáři nebo posluchači reagují téměř okamžitě: takhle končí piráti, kteří unesli princeznu, takhle řeší situaci před posvícením učená husa, toto mohou být další osudy hodného citrónka Romulaarema. Zlákala mě však i hra (a souhra) s kolegy pohádkáři z různých zemí. A tak jsem napsal první kapitolu pohádkové detektivky Tajemství oranžové kočky, v níž jsem celý příběh rozehrál, a postupně se spojil s devíti známými spisovateli, kteří měli a chtěli v příběhu pokračovat a dořešit jej, Byli to Jošitomo Imae z Japonska, Pierre Gamarra z Francie, Sergej Baruzdin z Ruska, Marcello Argilli z Itálie, Jens Sigsgaard z Dánska, Ahmet Hromadžić z Bosny, Friedrich Feld z Anglie, Otfried Preussler z Německa a Ludwik Jerzy Kern z Polska.  Jenom v Německu měla Oranžová kočka osm vydání a byla tu zapsána i na čestnou listinu cen za dětské knihy, vyšla však i v řadě dalších jazyků.

Podobně Meluzínka Minka potvrdila, že mezinárodní spolupráce mezi spisovateli je nejen možná, ale že přináší radost jak autorům, tak čtenářům.
Meluzínku Minku z větrné Meluzemě, která byla tak ošklivá, až byla vlastně krásná,  jsem vytvořil a představil ji ve dvou příbězích. Literární hra tedy tentokrát nespočívala v tom, že by moji literární přátelé měli pokačovat v načrtnutých dějích. Naopak: pro moji meluzínku měl každý z nich vymyslet vlastní děj, akci, která odhalí další stránku její povahy. Kdo se této hry zúčastnil tentokrát? Vedle autorů, které jsem už uvedl při Tajemství oranžové kočky, tedy Friedricha Felda, Jense Sigsgaarda, Pierra Gamarry a Marcella Argilliho to byli čeští pohádkáři Ota Hofman a Václav Čtvrtek, slovenští Ján Navrátil a Ľubomír Feldek, němečtí Josef Guggenmos a James Krüss, Mira Lobe a Vera Ferra-Mikura z Rakouska, Vladimir Colin z Rumunska, Dragan Lukić z Jugoslávie, Ovsej Driz z Ruska, Sebastian Lybeck z Finska, Britt G. Hallqvistová ze Švédska a Wiktor Woroszylski z Polska.

Zcela neobvykle vznikaly Pohádky, které přinesl vítr aneb Pohádkový rok,
oceněné dětmi jako nejpozoruhodnější kniha Noci s Andersenem (2007), kterou jsme s Dagmar Lhotovou psali několik měsíců na chalupě v Chřibské. Byli jsme k ní vyzváni v době, kdy jsme oba byli v politické nemilosti a u nás téměř nesměli publikovat, nakladatelstvím Artia, které knihy vyváželo do ciziny. Souhlasili jsme, ale nechtěli jsme za žádnou cenu podlehnout ustálenému schématu běžných pohádkových publikací pro 365 dní, umínili jsme si, že ji vytvoříme jinak, s provázanými postavami i ději a humornými špílci. Denně od časného rána jsme vymýšleli příběhy, vzájemně jsme si je četli a hodnotili, a během několika dnů se nám v nejbližším i vzdálenějším okolí všechno měnilo v pohádku: tři drbny před chalupou, které jsme nechali zkamenět (ne ve skutečnosti, pouze v pohádce), ořešníky, kteří podnikli útok na lískové oříšky na naší zahradě, kluk od vedle, který nás rušil ve psaní, takže jsme ho začarovali, a tak dále. Česky kniha nesměla vyjít, ale zato ji v překladech mohly číst děti v Německu, Francii, Španělsku, Anglii, Americe a dalších zemích. Tady také se zrodil větrný mužíček, ústřední postava celého vyprávění (toho vymyslela Dagmar Lhotová a Vlastimil Brodský ho ztvárnil na CD), ale také pohádkář a jeho pohádková víla, kteří nás pak provázeli i nadále. A české vydání, bohatě vypravené, vyšlo konečně v roce 2007, tedy více než dvacet let po prvním cizojazyčném vydání.

S Dagmar Lhotovou a ilustrátorkou Věrou Faltovou jsme vytvořili kreslený seriál Kocour Vavřinec
a jeho přátelé v dobách, ve kterých původní české komiksy téměř neexistovaly. Od 1. února 1967, kdy se poprvé objevil v Mateřídoušce, žili v tomto časopise kocour Vavřinec (detektiv, sportovec), neposedná a trochu rozmazlená  psí holčička Otylka, prasátko snílek a básník  Mojmír a nerudný kozel Spytihněv po nevídaných deset let, vyšlo s nimi pět knih, soustředěných v roce 2006 ve Velké knize kocoura Vavřince, dostali se do televize i na DVD, prošli několika divadelními scénami, zahráli si na gramofonové desce a zabydleli se dokonce v jedné učebnici angličtiny. Byly o nich napsány diplomové práce, které je jako typický český seriál přiřazují ke kmenové linii tohoto žánru po bok obdobných děl Josefa Lady a Ondřeje Sekory. (Ostatně o libreto ke komiksu jsem se pokusil už jako sedmnáctiletý, vyšel v časopise Radostné mládí, honorář činil dva tisíce korun a za ty jsem strávil se středoškolským zájezdem nádherných pět prázdninových týdnů v Dalmácii u moře.)

Normalizace
V letech takzvané normalizace, kdy po vpádu cizích vojsk bylo mnoha lidem znemožněno, aby vykonávali své dosavadní zaměstnání a aby publikovali nebo hráli, a když jsem i já musel opustit redakci Zlatého máje, jsem se věnoval divadlu pro děti a výstavní síni, kde probíhaly výstavy pro děti. A sám pro sebe jsem si vytvářel hudební archiv, který až po sametové revoluci přinesl výsledky: dva díly Světa jiné hudby (s Petrem Slabým) a již zmíněnou rozhlasovou relaci se stejným pojmenováním.

Nezapomínám ani na dva pobyty v Japonsku
na pozvání Japonské společnosti pro dětskou literaturu a Mezinárodního institutu dětské literatury v Osace. Byl jsem tam jmenován čestným členem literární skupiny Kodomono ie (Dětský domov) v Hirošimě. O svém druhém, půlročním pobytu jsem napsal knihu Japonské reflexe, v japonštině existují tři mé knihy: kromě Tajemství oranžové kočky je to Pan Sluníčko a Dívka z Černé věže, které ilustroval nositel Grand prix Bienále ilustrací Bratislava Jasuo Segawa.

A už jenom dovětek: v dubnu 2010 mi byla udělena Cena Albatrosu 2009 za celoživotní práci s dětskou knihou.
Ano, s dětskou knihou nemůže být život fádní. Ani beseda, které jste právě byli účastníky, nemohla uvést všechno, stranou zůstaly mé překlady Josefa Guggenmose, Dušana Radoviće, Genadije Cyferova a dalších pohádkářů, stranou zůstaly čítanky, které jsme navrhli, soubory klasických i moderních pohádek jako Třicet stříbrných klíčů, básnické antologie, které jsme koncipovali s Dagmar Lhotovou, jako je Mami pofoukej (verše o maminkách), a další naše společné knížky, například Ani den bez pohádky. Ale o tom snad někdy v příští besedě.

Z(deněk) K(arel) Slabý