Osamocení dítěte uprostřed rodiny je častým tématem v dětské literatuře po celém světě. Kritiky nejvíc oceňovanou v této oblasti je uznávaná spisovatelka Iva Procházková. Určitě budete znát její knihy Pět minut před večeří, Únos domů a Soví zpěv.
Knížka Eliáš a babička z vajíčka o které budeme psát, je z roku 2002, ale téma, které autorka ztvárňuje bude aktuální ještě stovky let.
Ve svém důsledku je naléhavou výpovědí o společensky deformovaném a sobeckém chování vůči dětem, které tak často pozorujeme u mnoha rodičů.
Iva Procházková předkládá dětem příběh, z kterého je cítit, že všechna radost, kterou svět obsahuje, pochází z přání štěstí ostatním. A všechno strádání, které svět obsahuje, pochází z hledání potěšení jen pro sebe. Mimochodem podobný názor vyslovil už v 7.století buddhistický mnich Šantidéva.
Ilustrace Tomáš Řízek
O čem je kniha
Hrdinou knihy je pětiletý kluk Eliáš. Dítě tzv. moderních rodičů, kde otec je autor počítačových her a matka restaurátorka. Ocitá se v každodenním koloběhu nedostatku času, kterému podlehli jeho rodiče a kteří se snaží jeho výchovu směřovat k samostatnosti tím, že mu za pochodu jen předávají informace, které jsou z jejich pohledu důležité. Kluk se stává přemoudřelým znalcem, který možná udivuje své učitelé a návštěvy, ale nijak nepřesvědčuje své spolužáky. Nemá kamarády a doma zůstává také sám, i když ve společnosti rodičů.
Touží proto po situacích, ke kterým směřuje každé mládě na této planetě. Zkouší svojí mámu několikrát přitáhnout k sobě, ke svým hrám, ale nedaří se mu to. Pokaždé je něco důležitějšího a rodiče v neustálé zahleděnosti do svých problémů si neuvědomují po čem kluk skutečně touží.
Z této sterotypní situace nachází autorka východisko.
Eliáš objevuje v zahradě vejce, z kterého se později vyklube podivná bytost. Maličký človíček s křídly, kterého pojmenuje Aty. Ten postupně začíná zastupovat v Eliášově citově nenaplněném životě babičku. Spolu prožívají spoustu dobrodružství, ale nakonec, při pouštění draků, ulétne Aty z jednim z nich. Náhražka přirozeného vztahu mezi Eliášem a rodiči zmizela a on zůstává opět sám. Jen v závěru knihy se nám může zdát, že rodiče se přece jenom trošku polepšili. Ale je to jen chabý a nepřesvědčivý pocit. Nic víc. Příběh končí tam, kde začal. Kruh beznaděje se uzavírá.
Knížka je velmi čtivá a jak říkal Macháček, "krásně teče". Ale pokud se zamyslíme nad obsahem, jeví se bez východiska.
Naznačuje, v jakých nepřirozených rodiných vztazích žije spousta dětí. Jak děti nevyužívají svou fantazii k přirozenému poznávání světa, ale jen k hledání ubohé náhražky toho, co jim měli dát rodiče. Poukazuje, že dítě a jeho další vývoj k dospělosti neformuje ani tak materiální zabezpečení, možnost vzdělávání, jako každodenní citový kontakt a osobní vzor těch nejbližších.
Bohužel společenský tlak, myšlení a pocit důležitosti deformuje přirozené chování mnoha dospělých do té míry, že si vůbec neuvědomují důsledky. O to hrůzněji pak vyznívá takové jednání ve vztahu k jejich dětem. A to i přesto, že společensky je to víc než přijatelné.
Jsem přesvědčen, že svou naléhavostí a obsahovým zpracováním není tato knížka určena ani tak mládeži, jako jejich rodičům ! I když na straně druhé, kniha by mohla být pro dospívající dobrým návodem, jak nebýt jako oni.
Eliáš a babička z vajíčka | Iva Procházková | Amulet, 2002
Úryvek z knihy
Večer nebyl ptáček pořád ještě na světě. Eliáš seděl ve svém pokoji a dělal si pořádek v garáži. Měl dvaadvacet aut a do garáže se jich vešlo jen šestnáct. Musel se rozhodnout, která z nich půjdou odpočívat do papírové krabice a která zůstanou v garáži. Nakonec vyřadil čtyři nejoprýskanější, jedno bez předních kol a ještě červené hasičské, které měl sice nejradši, ale bylo příliš vysoké.
Venku lilo. Pršelo už celé odpoledne, ale k večeru se drobný déšť změnil v úplnou průtrž mračen. Šedý kufr oblohy se otevřel dokořán a na zem se vysypaly hromy, blesky a obrovské dešťové kapky. Tloukly do okenních tabulek a bubnovaly do plechové římsy tak hlasitě, že Eliáš ani neslyšel pohádku, kterou si pouštěl zmagnetofonu. Vypnul ji a šel se podívat na vajíčko.
Leželo mezi ponožkami, už zase trochu svítilo a prasklinka se táhla po celé jeho délce: od špičky až po kulaté bříško. Eliáš se zamyslel. Jestli vajíčko v noci pukne a ptačí mládě vyleze ven, určitě bude z té spousty ponožek nervózní. Klidně by mezi ně mohlo i zapadnout a ještě by se mohlo udusit!
„Eliáši, večeře!“ zavolala maminka z kuchyně.
„Co potřebují malí ptáci?“ zeptal se Eliáš, když se usadil naproti tatínkovi a rozkrojil první knedlík. Z knedlíku se vykulila švestka.
„Vyrůst,“ odpověděl tatínek stručně.
„Hlavně potřebují měkké hnízdečko s vysokým okrajem, aby z něj nevypadli,“ řekla maminka.
„A dál?“
„Taky musí dostávat pravidelně potravu.“
„Jakou?“ zeptal se Eliáš, přihrnul si na švestku tvaroh s cukrem a strčil ji do pusy.
„Mušky, žížaly, broučky, červíky,“ vypočítávala maminka. Eliáš vyplivl švestku zpět na talíř, rozkrojil ji a pozorně si ji začal prohlížet.
„Co děláš?“ zamračil se tatínek.
„Hledám červíky,“ vysvětlil mu Eliáš. Ale ve švestce žádní nebyli. Zklamaně ji strčil zpět do pusy. „A co zrní?“
„Ptačí mláďata se rodí na jaře, to ještě nikde žádné zrní nedozrálo,“ řekla maminka.
„Ale kdyby jim lidi dávali, tak by ho jedli, ne?“
„Ty jez. Ať ti to nevystydne,“ pobídla maminka Eliáše a přistrčila talíř blíž k němu. „Proč by jim lidi dávali? A jak taky? Malé ptáčky přece krmí jejich ptačí rodiče.“
Maminčina odpověď Eliášovi příliš nepomohla. Rozkrojil druhý knedlík a pozoroval, jak se z něj kouří. Uvažoval, jestli se ze žlutého vajíčka taky bude kouřit, až pukne.
„A co když rodiče nemají? Co se stane s malými ptáčky potom?“ zeptal se s obavou.
„Potom se z nich nestanou velcí ptáci,“ uzavřel tatínek debatu. Vstal, dal mamince pusu za dobrou večeři a šel se podívat na zprávy.
Rozhovor Eliáše nepotěšil. Začal si dělat starosti. Bylo jasné, že na narození ptačího mláděte vůbec není připravený. Rozhodl se, že počká, až půjdou rodiče spát, a pak vyrobí hnízdo.
