Knihy Ivy Procházkové jsem kupovala dětem určitě už v době, kdy ještě žila v Německu. To totiž samy ještě nečetly a při četbě knížek Červenec má oslí uši nebo Středa nám chutná, toho velmi zvláštně vymyšleného příběhu děvčátka v dětském domově, jemuž ve vlasech každou středu vyrůstá jablko, jsem se s nimi náramně bavila… děj knížky už si dnes nevybavuju úplně přesně, vím jen, že jsem žasla, jak přirozeně dokázala autorka zakomponovat neuvěřitelně praštěné fantazijní prvky do zhola realistického prostředí děcáku (ze sladkých jablíček pak paní kuchařka v domově vždy ve středu upekla dětem nějakou dobrotu).
To knihy Ivina otce, politicky velmi angažovaného spisovatele Jana Procházky, který po roce 1968 nemohl publikovat a jehož knihy mě v dětství zas kupovali naši (sami velcí Procházkovy čtenáři – Politiky pro každého, Přestřelky aj.) byly napsané bezprostředně realisticky, což jsem co náctiletá oceňovala – Divoké prázdniny jsem přečetla za jediný den.
Jeníkovi, s přáním, aby dlouho zůstal „nahý“. To věnování napsala do své nové knihy Nazí mému šestnáctiletému synovi jeho oblíbená autorka Iva Procházková.
Jedním dechem se čtou i Nazí – příběh pětice sedmnáctiletých dětí, už téměř dospělých, ale ještě stále bolestně váhajících začít se oblékat podle rolí, které by na sebe v životě měly vzít.
Životní cesty Sylvy, Niklase, Filipa, Robina a Anity se protnou jednoho horkého léta na dusné berlínské křižovatce. Každá z cest je jiná, tak jako každý z nich je úplně jiný a z jiného prostředí. Mají však jedno společné: jsou chytří, velmi osobití a velmi nespoutaní – nedokážou se jen tak vzdát svobody, kterou jako nedospělí dosud měli. Hledají svou cestu, nechce se jim přijmou pravidla hry společnosti dospělých, zařadit se a jít v jejich stopách. Ani Sylvin otec, který jako jediný z rodičů všech pěti hrdinů dokázal rezignovat na svou kariéru s věčnou soutěží a v ústraní psát svou knihu, není vlastně šťastný. Musí za svou svobodu hodně zaplatit, protože svoboda je drahá.
Dramatické, téměř filmové střihy (prozrazující na autorku, že jde o zkušenou dramatičku a scénáristku) střídající vyprávění v první i třetí osobě, různé styly i druhy písma podle toho, kdo vypovídá, ženou proud vyprávění nezadržitelně k podvědomě tušenému konci.
Tragédii překryje závěrečná symbolická, téměř rituální scéna knihy, kdy Sylva s Robinem nalézají prostřednictvím divokého zvířete v paměti přírody, byť té evropské už člověkem velmi ochočené, rodovou kontinuitu paměti a v ní svou stopu. Stejně tak jako to neochočitelné zvíře nalezené na prašné berlínské ulici, jež se v ukradeném autě snaží dovézt na svobodu…
Takových promyšlených metafor a symbolů je v perfektně vystavěné knize hodně,
autorka však tak mistrně zachází s jazykem, že je jako umělecké prostředky vůbec nevnímáme, strhující zážitek četby jen umocňují. A její schopnost vcítit se do svých hrdinů tak, že nás jejich nejniternější pocity mrazí na naší vlastní kůži je opravdu něco mimořádného – kéž by jen u nás tak citlivých a vnímavých autorů pro mladé psalo víc. Právě tento typ literatury u nás úplně chybí, a já jsem přesvědčená, že taková kniha dokáže před zrádně iluzorní svobodou z drogy, narozdíl od všech tě polopatisticky podaných knih didakticky zvedajících ukazovák před závislostí, doopravdy varovat. Za svobodu se opravdu krutě platí.
Román Nazí získal v Německu dvě prestižní nominace na Deutscher Jugendliteraturpreis od dvou nezávislých porot – kritiků i čtenářů, a nám nezbývá, než doufat, že první dáma české literatury pro děti a mládež dojde brzy uznání, jakého si umění jejího pera zaslouží i doma v Čechách.
Nazí | Iva Procházková | Vydala Paseka 2009
Ukázka z knihy:
„Nevšimnou si, že nejsme v jídelně?“
„Všimnou, ale až za chvíli.“
Melindina ústa. Její svetr s norským vzorem.
„Můžu ti ho sundat?“
„Miluješ mě?“
Tma, ozářená sněhovou plání za oknem.
„Proč jsi zhasla?“
„Stydím se. Nikdy jsem s žádným klukem nebyla… takhle.“
Svetr je pryč. Tričko taky. Ještě podprsenka.
„Můžu ti ji rozepnout?“
„Miluješ mě, Robine?“
Konečně ruce na holém těle. Je teplé, vláčné. Chvěje se.
„Je ti zima?“
„Ne. A tobě?“
„Taky ne.“
Pocit rostoucího chvatu. Už jsou u postele. Stále šeptají.
„Miluješ mě?“
Obrys její hlavy na polštáři, nic víc není ve tmě vidět. Bez účasti zraku se stávají ostatní smysly vnímavější. Melindina kůže voní po hořkých mandlích. Nechutná tak.
„Co to bylo?“
„Olízl jsem tě.“
„Nejseš trochu divnej?“
„Chtěl jsem vědět, jakou máš chuť, co je na tom divnýho?“
Když se dotkne jejího stehna, proletí elektrická jiskra. Prudce se k ní přitiskne.
„Já se bojím, Robine.“
„Bojíš? Mě?“
Nuceně se jejím slovům směje. Není mu do smíchu. Je napjatý k prasknutí.
„Nesměj se. Miluješ mě?“
Ani šeptat už nemůže. Všechno ho bolí, jak se to v něm pne. Proč to musí být takovéhle? V takovém stresu? Chtěl by hladit, ochutnávat, nechat po sobě klouzat její dlaně, chtěl by pomalu posouvat hraniční kameny. Místo toho se bezhlavě žene k cíli.
„Počkej… Robine, ne… já nechci. Nech toho, Robine!“
Nechat? Teď nechat? To přece nejde! To nemůže myslet vážně! Určitě to říká jen tak. Je to pro ni poprvé. Tak jako pro něho.
„Neboj, to bude dobrý,“ uklidňuje ji, ačkoli sám klidný není. Slyší svůj přerývaný hlas. Ocitl se ve větru, který vyráží dech. Strhává. Nedá se proti němu jít.
A najednou zaječení.
„Nemůžeš odpovědět? Je pro tebe takovej problém odpovědět mi na jednu jedinou otázku?“
„Jakou…,“ uragán dechu, „…jakou otázku?“
„Ptala jsem se tě, jestli mě miluješ!“ Odstrkává ho od sebe. „Miluješ mě?“
„Ne.“ Chce od něj odpověď, má ji mít. „Nemiluju tě.“
A znovu, přímo do jejího ucha. Stejně hlasitě jako ona. Aby to náhodou nepřeslechla. Aby už skončila s tím ptaním.
