Lynn Cullen (1955) je šikovnou spisovatelkou pro děti, původem z Indiany, autorkou již dvaceti titulů se slabostí pro Edgara Allana Poea, byť si jej žensky idealizuje. V románu. Jmenuje se Mrs. Poe (2013, česky 2015 v překladu Zdíka Duška) a Cullenová se tu zcela vžila do zapomenuté básnířky Frances Osgood, která se s autorem Havrana stýkala. Zaspekulovala si ohledně jejich vztahu a někteří literární historici samozřejmě připouštějí, že Poe a Osgood mohli být milenci. Byť... Nikdy se třeba neuvažovalo o možnosti, že spolu počali dítě.
Lynn Cullen prý nejprve prostudovala knihu Thomase a Davida K. Jacksona The Poe Log a další materiály. S jednou školní výpravou rovněž absolvovala prohlídku Poe Cottage v Bronxu, New York, kde mj. spatřila smrtelné lůžko básníkovy ženy Virginie.
Za pomoci prastarých map se pak pokusila projít i místa, kudy snad kráčeli Edgar Allan a Frances, a pak usedla a osobitým stylem sepsala 376 stran, odehrávajících se především roku 1845, ale i v letech 1846 a 1847 (třiatřicet závěrečných stran), aby všechny následující tragédie zahrnula pouze do závěrečné poznámky.
Jaké to tragédie? Možná tušíte.
30. 1. 1847 podlehla tuberkulóze čtyřiadvacetiletá Virginia Poeová.
V říjnu 1847 zesnula - z neznámých příčin – i šestnáctiměsíční Fanny Fay Osgood, dcera Frances.
7. 10. 1849 zemřel - za záhadných okolností – sám Edgar Poe. Ve věku čtyřicet let.
12. 5. 1850 zemřela pak na tuberkulózu i Frances Osgood. Ve věku 38 let.
26. 6. 1851 podlehla souchotinám rovněž druhá Francesina dcera May Vinnie ve věku jedenáct let.
31. 8. 1851 zemřela na tutéž nemoc v patnácti letech i její třetí dcera Ellen. A Poeova tchýně a současně teta „Muddy“ Clemmová?
Sice se stala správkyní básníkovy pozůstalosti, ale veškerá jeho díla předala či prodala kritiku Rufusi Griswoldovi, i když se všeobecně vědělo o jeho nenávisti (až sallierovské, řekli bychom dnes) k Poeovi.
Sama zemřela v bídě a osamění roku 1871 v Církevním domově v Baltimore, kterážto instituce sloužila kupodivu předtím jako Washingtonova lékařská fakulta. Právě tam zesnul i Poe.
A Rufus Griswold? Jen dva dni po jeho smrti napsal do New York Tribune: „Edgar Allan Poe je mrtvý...
Toto oznámení možná mnoho lidí překvapí, ale málokoho rozesmutní.“ A pak? Po zbytek svého mizerného života sugeroval světu svou vizi Poea-narkomana, Poea-šílence. Upravoval také bohorovně jeho dopisy, aby působily agresivněji, lhal o jeho někdejší dezerci z armády (zde mohl mít, pravda, špatné informace) a spekuloval o sexuálních stycích básníka s tchýní. Jeho biografie bohužel zůstala až do roku 1875 jediným široce dostupným zdrojem informací o Poeovi a pověst génia nenávratně pošpinila. Sám Griswold zemřel roku 1857, jak jinak, na tuberkulózu, a sám v pokoji, který si vyzdobil obrázky sebe, Frances a Edgara (kupodivu). Ale vraťme se na začátek románu Lynn Cullenové.
Autorka ho velmi tradičně uvádí Havranem, jehož nám kniha předestírá v Nezvalově překladu, ale staví se tu prvořadě na jiné Mistrově básni, známé jako Ulalume, a spekuluje se o její souvislosti s verši Fannin první úsměv právě od Frances Osgood. Jimi se také svazek uzavírá a nestojí ani za fajfku tabáku.
Podle Cullenové je ovšem právě Ulalume Poeovou emocionálně nejupřímnější básní a doslova o tom píše:
„Při jejím studiu jsem měla pocit, že rozumím jeho vztahu s Frances i bezedné sklíčenosti, již prožíval po jejich rozchodu.“
Rozchodu? Ano. A Cullenová vychází i z jednoho Francesina dopisu kritiku Griswoldovi (z roku 1850), ve kterém je vylíčeno vůbec prvé básnířčino setkání s Poem, a jak na ni učinil dojem. „Od té doby až do jeho smrti jsme byli přátelé,“ tvrdí Osgoodová v onom dopise budoucímu životopisci básníka a možná překvapivě dodá:
„Udržovala jsem s panem Poem korespondenci, ve shodě s naléhavými žádostmi jeho manželky, která věřila, že na něj mám zklidňující a blahodárný vliv.“
Jestliže jsem se před chvílí zmiňoval o klíčovém roce 1845, do kterého se zde vše soustřeďuje, nutno dodat, že se autorka - v kůži paní Osgoodové - víckrát vrací prostřednictvím retrospektiv také do minulosti a líčí mj. první setkání s Poem i první své setkání s Griswoldem; ale i trudné básníkovo dětství. Několikrát se v knize vrací i velmi důležitý motiv toho, že také „kontroverze prodává“, a jak dnes víme, Griswold nechtěně znásobil legendu.
Co metaforu Poeových vztahů k ženám se ovšem Cullenová křečovitě pokouší využít povídku William Wilson.
Podrobněji rovněž líčí, jak vznikl příběh o panu Valdemarovi, k čemuž je prostě nucena oním letopočtem 1845 (fakta) a najdeme v textu roztroušeny narážky i na několik dalších povídek; a přece nemám po dočtení pocit, že autorka Poeovo dílo zná, a vsadil bych se, že je tomu spíš naopak. Víc ji zajímal on sám, jeho životem si nepochybně prošla a musela prozkoumat i životy další, takže o padouchu Griswoldovi (slovy jedné postavy) zvíme dokonce i to, že:
„bydlel v jiném městě, než jeho manželka, když ještě žila, a teprve po její smrti po ní začal tesknit. Slyšela jsem, že když přijel domů, museli ho odtrhnout od jejího mrtvého těla a po pohřbu nechtěl opustit její hrob, dokud nezasáhl příbuzný. Co víc, čtyřicet dní po pohřbu ji nechal vykopat, odstřihl si loknu z jejích vlasů, pověsil se na její zčernalé tělo a vzlykal jako dítě.“
Ctihodná Lynn Cullenová ovšem nepoškodila svůj román podobnými senzačnostmi a lze podle mě překousnout i to, že velkou část informací získáváme z rozhovorů hrdinů, které se tím stávají nepravděpodobnými a jako z učebnice. Příliš absurdně však působí něco jiného, a to zapojování dobově význačných postav do děje. Je snad přímo vystřižené z filmu Jára Cimrman, ležící, spící, a cituji:
Jakmile mě reverend Griswold uviděl, hned popoběhl, smekl a uklonil se Bartlettovým i mně. „Smím se k vám připojit?“
„Ano.“ Nenapadlo mě, jak bych ho mohla odmítnout. „Prosím.“
Množství lidí na chodníku vyžadovalo, abychom se rozdělili do dvojic. Reverend Griswold pochopitelně kráčel vedle mě. V jednu chvíli se slavnostně dotkl klobouku na pozdrav Jamesi Fenimoru Cooperovi s manželkou – známý spisovatel se nejdřív koukl na svou ženu, než s úklonou oplatil pozdrav. O něco později reverend srdečně zavolal na užaslého starostu New Yorku, zato když se k němu přiblížil jakýsi seriózní mladík, odmávl ho pryč s výkřikem: „Teď ne, Hawthorne! Brzy si ten váš rukopis o šarlatovém čemsi přečtu.“
Nezbývá asi, než takou polopatičnost akceptovat a pokračovat v procházce ještě na následující straně. Hle:
„Propána!“ Usmála jsem se. „Mladý pan Roosevelt, jak to komicky vypadá?“ A věřte, že nás nemine ani obdobné setkání na ulici se Samuelem Morsem. A zmiňováni jsou také Barnum, charismatický Franz Liszt a Washington Irving - i se „svým bezhlavým jezdcem“.
Ještě štěstí, že si autorka zjistila, že tento autor tehdy zrovna pobýval ve Španělsku.
A jak nám Cullenová podává vzájemné sbližování hrdinů? Cituji:
Chytil mě za zápěstí. „Potřebuju tě.“
„To nejde,“
„Tak proč jsi přišla?“
„Byli bychom vyvrhelové.“
„To je mi jedno.“ Přitiskl mě k sobě. V matném světle plynových pouličních lamp jsem viděla vášeň v jeho očích. Jeho syrová touha mě vzrušovala a zároveň mi naháněla strach.
Hlas mu překypoval nespoutanou naléhavostí. „Jsi všechno, co jsem kdy chtěl. Celý život jsem na tebe čekal.“
Odtáhla jsem se. „Co tvoje manželka? Bojím se, že takovou ránu nevydrží.“
„To ji neznáš.“
„Ani ji nechci znát. Nesnesu pomyšlení, co by to s ní udělalo.“
Pustil moje zápěstí. „Ano, máš pravdu. Je dobře, že ji neznáš. Pro tvoje vlastní dobro.“
A ještě později se Poe opět dosti čítankovými slovy přiznává, že si vlastně třináctiletou Virginii bral proto, že mu spolu se svou matkou „nabídly stabilitu“ a vzhlížely k němu, když byl ještě pro ostatní nula. Tak to doslova deklamuje a dodá: „Byl jsem sám a zranitelný.“
„Ale vzal sis ji.“
„Moje manželství nebylo ani tak spojením dvou plnoletých dospělých, jako spíš zbrklou snahou o bezpečí ze strany vyděšených dětí. Virginia byla stejně chudá jako já – ne, ještě chudší.“
Netřeba jistě tyto dialogy komentovat a notně idealizovaná je zrovna tak scéna společného pikniku E. A. Poea, Frances, jejích dcerek a Rufuse Griswolda, který se na rozdíl od ostatních opije a usne pod keřem. Cituji:
„Moje dcery vycítily, že je (Griswold) mimo, a nechaly ho být. Místo toho věnovaly pozornost panu Poeovi – takhle by se soustředily na otce, kdyby tu byl. Paní Clemmová se pustila do pletení, paní Poeová do náhrdelníku z fialek...“
A Poe?
Poe slovy paní Cullenové chvíli „bloumá“ kolem a předstírá, že nemůže najít jedno z děvčátek, ale vcelku brzy děti s jejich schovávanou zradí a „tajemně přijde“ za Frances, takže čteme: Tělem se mi rozlila radost. „Devadesát devět,“ počítala v dálce Vinnie. „Sto. Už jdu!“
Dojde ovšem i na návrat Francesina manžela Samuela (malíře) a Poe se poté po Broadwayi prochází s celou cizí rodinou. „Většina lidí si nicméně asi všimla jen onoho rodinného přítele,“ míní vypravěčka. „Po vydání knihy povídek jeho popularita dosáhla závratných výšin. Snad každé čtyři kroky ho oslovil nějaký obdivovatel, který si chtěl povídat o jeho dílech.“ Atd.
A zda to skutečně vše proběhlo tak? ptám se - odkojen (jako mnozí mé generace) básníkovým životopisem od Miroslava Holuba (1972), který vyznívá o dost truchlivěji.
Nu, asi těžko. Ale bylo by to překrásné.
Až po těch několik úžasných point knihy, které tu ovšem nevyzradím.
