Umět napsat básničky pro děti je velký dar. Umět se vcítit se do dětské dušičky lehce a přirozeně, jako když na ně svítí jarní sluníčko. Zdaleka ne každý je toho schopen, aby nevypotil místo zářivých veršů, upatlané rýmovačky.
Hrubín patřil k jedinečným velikánům české poezie pro děti a jeho mimořádnou oblíbenost potvrzují generace dětí, které si verše pamatují i ve svém dospělém životě.
Verše pro děti jsem tvořil spontánně. Ze zkušenosti, ať už to byla dávná zkušenost z dětství nebo zkušenost otcovská, rojilo se množství námětů a obrazů, zdánlivě nevyčerpatelných, a tak stačil malý popud – písnička, kterou jsem zaslechl z oken školy, první neobratný dětský krůček, drobný děj přírodní – a už se říkadlo, sloka a někdy celá básnička vznesly tak lehce jako bělásek ze zelené hlávky.“
František Hrubín (1910 – 1971)
Co je knížka
Co je knížka? Je to živá
bílých listů hromádka,
v ní si všechno hraje, zpívá,
ptáci, děti, zvířátka.
A svět dětem vždycky znova
do té hromádky se schová.
List obrátit stačí však
a rázem nám před oči
kousek světa vyskočí,
tu květ, slunce, nebo pták.
Sviť, sluníčko, sviť
Slunce, slunce, tolik je tě,
že jsi na celičkém světě -
sviť, sluníčko, sviť!
Tu se zlatých lánů chytíš,
tu na naše vlásky svítíš -
nezhasneš nám, viď?
Kde jsi ty, je krásně všude,
jednou všude krásně bude -
sviť, sluníčko, sviť!
Modrá
Já mám jaro nejraději:
s veselými písněmi
ptáci nebe roznášejí
po lidech i po zemi.Zdá se mi, že s nimi létám
a že kroužím oblohou –
děti, tolik modré je tam,
že ji roznést nemohou.
Počitadlo
jedna, dvě,
Honza jde,
jedna, dvě, tři,
pes ho větří,
jedna, dvě, tři, čtyři,
kampak si to míří,
jedna, dvě, tři, čtyři, pět,
běží k mámě na oběd.
Sněženka
Táta včera na venku
našel první sněženku.
A hned vedle petrklíč,
zima už je pryč.
Zimo, už jdi pryč,
zimo, zimo, už jdi pryč,
jaro si už chystá klíč.
Otevírá jarní branku,
jmenuje se petrklíč.
To je ručka
To je ručka s prstíčky.
Kolik jich má maličký?
Jeden, dva, tři, čtyři, pět,
a co vidí, chytí hned.
To je nožka s prstíčky.
Kolik jich má maličký?
Jeden, dva, tři, čtyři, pět,
nejradši by všechny sněd.
Hádanka
Žlutý meloun, modrá slíva,
vítr jimi sem tam kývá,
na město se spadnout bojí
a do nebe nedoletí.-
Copak je to, milé děti?
Paci paci pacičky
Paci, paci, pacičky,
to jsou moje ručičky,
ťapi, ťapi, ťapičky,
to jsou moje nožičky.
Ručky, aby dělali,
nožky, aby ťapkali,
očka, aby viděla,
ouška, aby slyšela,
pusinka je na hamání
a nosánek na čmuchání.
Pláč a smích
Ať pláčou, kdo jen plakat chtějí,
já se však nejraději směji,
vždyť stačíš, malá slzičko,
zakrýt mi celé sluníčko!
Hlava
Ouško, ouško, ucho –
pojď sem, neposlucho!
Vlásky, vlásky, vlas –
nemáš na ně čas.
Čelo, čelo, čílko –
šup tam, násobilko!
Nosík, nosík, nos –
na mrazu je bos.
Oči, oči, očka –
nejlíp vidí kočka.
Pusa, zoubky, zub –
všechno jsi mi slup.
První krok, druhý krok
Mařence už je rok.
Udělá první krok,
druhý, třetí, čtvrtý, pátý,
dost – a už se drží táty.
Až poběží nožky samy,
Mařenka se pustí mámy.
První krok, druhý krok,
Mařence už je rok.
Květy
Voní, voní poupátko,
opadá nám zakrátko.
Od stromu ke stromu
Helenka se honí.
Neříkej nikomu,
který květ víc voní.
Hádej, hádej každý sám,
dokud voní, poběž k nám!
Týden malých zahradníků
V pondělí, v pondělí
táta práci rozdělí,
v úterý, v úterý
dá nám čisté zástěry,
ve středu, ve středu
už to s rýčem dovedu,
a když přijde čtvrtek,
ryju jako krtek,
a když přijde pátek,
už čekáme svátek,
v sobotu, v sobotu
skončíme tu lopotu,
a když přijde neděle,
vstává se nám vesele.
Princeznička na bále
Princeznička na bále
poztrácela korále.
Její táta, mocný král,
Honzíka si zavolal.Honzíku, máš namále,
přines nám ty korále!
Honzík běžel za horu
nakopal tam bramborů.Vysypal je před krále:
Nesu vám ty korále!
Větší už tam neměli,
ty už snědli v neděli.
Pohádka
Jak to bylo, pohádko?
Zabloudilo kuřátko,
za zahradou mezi poli,
pípá, pípá nožky bolí.
Ve vysokém obilí
bude večer za chvíli.Povězte mi, bílé ovsy,
kudy vede cesta do vsi?
Jen se zeptej ječmene,
snad si na to vzpomene.Kuře bloudí mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
Pověz, milý ječmínku,
jak mám najít maminku?Ječmen syčí mezi vousy,
ptej se pšenic, vzpomenou si.Kuře pípá u pšenic,
nevědí však také nic.
Milé kuře, je nám líto,
ptej se žita, poví ti to.Kuře hledá žitné pole,
ale to je dávno holé
a do suchého strniska,
vítr tiše zapíská.Vždyť jsi doma, za stodolou,
slyšíš, ve stáji koně dupou.
Kocour ve stodole chrní
a tvá máma za vraty
zob zob zobe bílé zrní s kuřaty.Děkuji ti, žitné pole.
Pozdravuj tam ve stodole.
Koho, milé políčko?
Žito i to zrníčko.
Ať se ke mně zjara hlásí,
vychovám z něj nové klasy.A tak mámu zakrátko,
našlo malé kuřátko.
Čmelák na dvoře
Hleďme, hleďme bručila,
kdopak ho sem posílá?
Bručí, bručí, je to bručil,
zatím se víc nenaučil.Pročpak nejsi v jeteli?
– Včely mě tam nechtěly,
že prý mají málo medu,
tak sem letím na besedu– Vrr, vrr, haf, haf, bručile,
to je trochu zpozdilé,
dej si pozor na slepici,
sní tě jako kukuřici!Zob, zob a máš po slávě!
Ať vyletíš jedna dvě...
...a tak bručil zase letí.
Slyšíte, jak bručí, děti?
