Z některých textů poznáte snadno, že jsou hodně staré. Jsou v nich třeba slova, kterým nerozumíme. A nebo jsou ta slova ve tvarech, které nikdo z nás nepoužívá. Ale jinak? Je vůbec možné na básničce poznat, jestli jí je dvacet, třicet nebo šedesát?
Na některých básničkách věk patrný vůbec není. Jediné, co by snad mohlo jejich stáří prozradit je, že byste si vyhlédli různě staré lidi a pátrali, kdo z nich onu básničku zná z dětství. Rodiče? Prarodiče? Nebo ještě i jejich rodiče?
Možná znáte veršovanou pohádku o poněkud prostořeké Červené Karkulce, která říká vlkovi, že je lhář (Vlku, vlku, to je lež, vlci trávu nejedí!). Tak té už bude letos padesát let. Napsal ji básník František Hrubín. Tedy nejdřív to nebyl básník. Nejdřív to byl docela obyčejný kluk co se narodil v roce 1910 (tedy ještě dřív, než začala 1. světová válka) a měl rád básničky.
Rodiče si přáli aby studoval. František odmaturoval na pražském libeňském gymnáziu, zkusil studium filozofie a pedagogiky na Karlově univerzitě, ale moc ho to nebavilo. Od roku 1934 pracoval jako knihovník a později už se plně věnoval literární tvorbě. V letech 1945 – 1950 měl na starosti časopis Mateřídouška, který pomáhal založit.
O vzpomínky na tatínka se s účastníky křtu podělila dcera Františka Hrubína, Jitka Minaříková.
Kromě poezie pro dospělé napsal velké množství básniček pro děti. Nejspíš některé znáte ze slabikáře nebo z čítanky. A bude-li se vám zdát, že velmi často v Hrubínových básničkách narazíte na jména Jitka a Vítek, tak vězte, že to jsou jména jeho dětí.
V jednom z rozhlasových rozhovorů prozradil: „Nemusel jsem se nikdy nutit, abych se vžil do dětského světa. Většina veršů vznikla přímo mezi dětmi, u nás doma. Třeba Kuřátko a obilí. Moje děti neznaly jednotlivé druhy obilí. Když jsme chodili o prázdninách mezi poli, vyprávěl jsem jim jednoduchý příběh o zabloudilém kuřátku, a tak jsme si tu malou pohádku stále opakovali, začal jsem ji převádět z prózy do veršů. To se dětem líbilo a hned mi začaly pomáhat. Podobně vznikaly i některé veršované obměny některých pohádkových motivů, o Smolíčkovi, o Budulínkovi, o veliké řepě…“
Knížek s Hrubínovou poezií pro děti už vyšlo hodně. Básníkova dcera Jitka opatruje sbírku, kterou jí tatínek vlastnoručně svázal v listopadu 1943. Úvodní stránku zdobí obrázek žlutého kuřete s poznámkou, že ho Jitka nakreslila 20. května 1944.
A jak knížka vznikla?
Jana Čeňková, editorka knížky Říkadla pro celý den a taky navečer, se pustila nejprve do malého detektivního pátrání. Prošla časopis Mateřídouška z let 1945 – 1950 a hledala dosud knižně nezveřejněné verše Františka Hrubína. Zjistila, že nechtěl, aby byl časopis stále plný jeho příjmení, a tak publikoval i pod jinými jmény (pseudonymy). Například Jiří Ježek, Ivan Snížek, Lubomír Balcar, Řehoř Náhlovský, Emilie Vykydalová.
Poměrně těžký úkol ilustrovat Hrubínova říkadla dostala výtvarnice Lucie Lomová.
Na křtu knihy přiznala, že chvíli přemýšlela, jak se s úkolem vypořádat. I ona měla ráda ilustrace, kterými Hrubínovy verše provázel Jiří Trnka. Ale nakonec si řekla, že nebude vymýšlet nic složitého a zkusí to udělat tak, aby se obrázky líbily dětem. Jestli se jí to povedlo, to už posoudíte nejlépe vy. A vypořádala se po svém i s Jiřím Trnkou. Prostě svého oblíbeného ilustrátora do knížky nakreslila k básničce Malíř a pohádka.
Hádanka
Žlutý meloun, modrá slíva,
vítr jimi sem tam kývá,
na město se spadnout bojí
a do nebe nedoletí.-Copak je to, milé děti?
Tahle Hádanka vyšla poprvé
v roce 1949.
