Nejhezčích dvakrát sedm pohádek. Libozvučná čeština od Hrubína a jedinečné ilustrace Jiřího Trnky

Nejhezčích dvakrát sedm pohádek Hrubin Trnka


Známé pohádky přebásnil František Hrubín libozvučnou češtinou a vznikla půvabná knížka pro malé děti, jejíž kvalitu zdůrazňují ilustrace Jiřího Trnka. Jednou větou: skvost mezi pohádkami.

V hravých a dobře zapamatovatelných verších se děti skamarádí s Červenou karkulkou, Budulínkem, Otesánkem, Palečkem i Smolíčkem, ochutnají Perníkovou chaloupku, Dědečkův koblížek i Velikou řepu, proběhnou se s Kuřátkem v obilí a potkají Zvířátka v začarovaném lese. Krásná a nestárnoucí knížka je vhodná pro předčítání nejmenším i pro začínající čtenáře.

Oblíbená knížka z pera a štětce dvou velikánů literatury pro děti. Básníka Františka Hrubína a výtvarníka Jiřího Trnky.

Dvakrát sedm pohádek | Hrubín František | Ilustroval Trnka Jiří | vydal Albatros, 2010

hrubin trnka pohadky versovane

OTESÁNEK

Šel tatínek do lesa,
že si kloučka vytesá.

Pařízek si našel v lese,
tesal, řezal: najednou
kořínky se nadzvednou
a pařízek rozběhne se.

Domů s tatínkem si kráčí,
tatínek mu sotva stačí,
maminka se raduje,
chtěla kloučka, už tu je.

Pekáč buchet upekla mu,
na zem ustlala mu slámu.
Radují se, zpívají,
Otesánek jí a jí
a najednou rozhlédne se,
zívne, na mámu se třese.

"Sněd jsem talíř s buchtami
a teď se dám do mámy,
hamy, hamy, ham -
pak sním pekáč s kuřaty
a pustím se do táty,
lidi, to se mám!"

Máma stojí celá bledá,
ale táta - ten se nedá:

"Přines mámě, Otesánku,
vody v malovaném džbánku,
umyje tě, učesá,
půjdem zpátky do lesa."

Otesánek řízy, řízy,
řeže dříví z mladé břízy,
řízy, řízy, říz -
ty víš dobře, milá pilo,
proč mu tolik vytrávilo
u zelených bříz.

A když už se v lese šeří,
běží s tátou na večeři.

"Mámo, já bych jed!"

"Všechnos prve sněd´!"

"Udělej mi vdolečky."

"Až sebereš drobečky."

Otesánek drobty sbírá,
chutnají mu, nevybírá,
než bys deset napočet,
převalí se, usne hned.

Druhý den ho táta budí,
Otesánka rosa studí,
do lesa však musí jít,
musí řezat řízy, řízy,
dříví z kropenaté břízy
a nesmí se zastavit.

A když už se v lese šeří,
běží s tátou na večeři,
neodmlouvá, všechno sní,
dostal chleba, kousek sýra,
potom ještě drobty sbírá,
lehne si a dobře spí,
spí a spí a spí a spí.


ZAČAROVANÝ LES

Jednou domov opustili
kozel, kohout, kočička.
Šli celý den, nespatřili
cestou ani človíčka.
Pořád stejnou notují,
na lidi si stěžují:
„Kikirí, kikirí,
nač mám vstávat ve čtyři?
„Mňouky mňou, mňouky mňou,
už nás trápit nebudou."
„Mée mé, mée mé,
s lidmi už být nechceme!"
„V lese najdem živobytí,
kočička si ptáčka chytí,
kohout jádry bude živ
a ten kozel najde trávy,
ještě lepší nežli dřív.
Nic nás v cestě nezastaví,
kikirí, mňou, mée mé,
lidem smát se budeme."

Večer nemohli už zpátky.
Les se zavřel za zvířátky.

Les je v noci jako živý
vítr učí mluvit dříví,

měsíc houby cvičí v tanci
a na zádech svatojánci
hvězdy z nebe snášejí.

Je jim čím dál smutněji.
A tak jdou
lesem, tmou,
levá, pravá,
přední, zadní —
pozor, kozle, neupadni!
Na zvířátka padá strach,
našlapují na špičkách,
ale nemohou už zpátky,
před zvířátky, za zvířátky
černé lesy, tma a tma.
Kdopak se tu vyznat má!

„Mée mé, mée mé,
sotva ten les přejdeme!"
„Kikirí, kikirí,
budem z lesa ve čtyři!"
„Mňouky mňou, mňouky mňou,
řeči nikam nevedou."
A tak jdou
lesem, tmou,
levá, pravá,
přední, zadní,
pozor, kozle, neupadni!
V tom probleskla houštím záře,
zajásala zvířátka:
„Cesta lesem překrátká,
zas budem mít hospodáře!"
Došli k staré chatrči,
z okénka se světlo lije.
Kozel všechny odstrčí,
on chce vidět, kdo tam žije,
kočka také, kohout též:

„Počkej, vždyť mě zamáčkneš!
Kikirikí! Mée mé!
Zacláníš mi! Né a né!"
Jeden druhého tu šidí,
ale kohout první vidí...
Vidí, jak tam ve světnici
v karty hrají loupežníci,
bum!
Sedma k sedmě,
osma k osmě,
já teď nesu,
eso k esu,
bum,
bum,
bum!
A tak hrají,
dupou, křičí —
o podkovu,
o káču,
o záplaty,
o jehličí,
Bum,
bum,
bum!

V tom zamečel kozel, hráči
vyskočili ze židlí,
strachy ze dveří se tlačí,
vždyť tam v okně zahlídli
hrozné zvíře: má tři hlavy,
jedna mečí,
druhá mňouká
a ta třetí kokrhá.
„Utíkejme,
utíkejme,
než nás všechny roztrhá!"

Utíkají, les je žene,
s nimi karty rozházené,
karty, káča bláznivá,
divé houby v patách mají,
utíkají, klopýtají,
kolem všechno ožívá,
pařezy je spolknout chtějí,
houby už je dohánějí,
už je mají — ještě krok...
A tu loupežníci — skok,
skok a skok a přes potok.

Už jsou z lesa, za potokem
oddychují, jdou jen krokem,
už mají dost lesa, pranic,
zpátky nevrátí se zanic.

A zvířátka přes kořeny
dál žene les naježený:

„Mňouky mňou, mňouky mňou,
světýlka nás zavedou!"
„Mée mé, mée mé,
už jim neutečeme!"

A tu kohout vesele
překřičel své přátele:
„Kikirí, kikirí,
je tři čtvrtě na čtyři!"
Svítá, svítá, za chviličku
vesele jdou po sluníčku,
levá, pravá,
přední, zadní,
pozor, kozle, neupadni —
mezi poli, v ranní záři
vracejí se k hospodáři.