Soubor padesáti pohádek uspořádaný samotnými bratry Grimmy zahrnuje pod názvem “Malé vydání” to nejlepší co podle svého úsudku slavní sběratelé lidové slovesnosti v podání dobových vypravěčů zachytili. Ve výběru nechybí Šípková Růženka, Popelka, Sněhurka, Brémští muzikanti, O neposlušných kůzlátkách, O Jeníčkovi a Mařence, O Palečkovi. Pohádku Král Drozdirad znají české děti z filmové verze jako Pyšnou princeznu. Neméně oblíbená filmová pohádka O princezně se zlatou hvězdou na čele se v knize jmenuje Srstnatka.
Jacob (1785–1863) a Wilhelm (1786–1857) Grimmovi
patří mezi čelní představitele německého literárního romantismu. Po (nedokončených) studiích práv, historie a starší německé literatury pracují a vyučují v Kasselu, pak na univerzitě v Göttingen a v Berlíně. Wilhelm se věnuje především studiu literárních památek, mytologie a poetiky, Jacob pak historické gramatice a obecné jazykovědě, oba dva se ve svých oborech stali respektovanými autoritami. Zcela zásadní je jejich projekt výkladového a etymologického slovníku němčiny Deutsches Wörterbuch započatý v roce 1838, dokončený však teprve sto dvacet let po jejich smrti.
Přece jsou však spojováni především s edicí lidových pohádek, které začali vydávat od roku 1812 pod titulem Kinder- und Hausmärchen. Celkový konvolut dosáhl počtu dvou set třiceti devíti vyprávění. Novátorská a inspirativní byla jejich snaha vydávat lidové pohádky v co nejpůvodnější podobě a tím jaksi zachránit jejich kouzlo před utopením v moři zapomnění a kalných vodách různých literárních mód, stylů a autorských ambicí.
Pohádky Grimmu | Bratři Grimové | Ilustrace Adolf Born | vydalo Brio, 2011
Ukázka z knihy Červená Karkulka.
Bylo žilo roztomilé děvčátko. Kdo se na ně podíval, ten je měl rád, a ze všech nejvíc jeho babička. Ta samou láskou nevěděla, co by vnučce dřív snesla. Jednou jí darovala i červenou sametovou čepičku, a protože čepička dívence moc slušela a nechtěla už nosit jinou, začali jí říkat Červená karkulka.
„Věru, mohla bych natrhat kytici čerstvých květin, i tak přijdu včas a babička bude mít radost,“ usoudí Karkulka, že má vlk pravdu, už běží do lesa, už trhá první květinku a o kus dál vidí ještě krásnější. Tak přebíhá od jednoho kvítku ke druhému, zachází přitom hloub a hloub do lesa a vlk zatím míří rovnou k babiččině chaloupce.
Jednoho dne řekla maminka:
„Karkulko, tady máš kus koláče, láhev vína a dones to babičce. Je nemocná, zesláblá, tohle ji jistě posilní. Jdi hned, než začne slunce pálit, a nescházej z cesty, ať láhev nerozbiješ. Taky hezky pozdrav, až vejdeš do světnice, ne abys místo toho okouněla a šmejdila po všech koutech!“
„Slibuji, že se vynasnažím,“ řekla Karkulka a podala na to mamince ruku.
Babička bydlela na konci lesa, asi půl hodiny cesty za vesnicí. Karkulka vkročila mezi stromy, spořádaně cupitala po pěšince, a tu najednou potkala vlka. Nevěděla, jaké je to zlé zvíře, nebála se a vlk pozdravil:
„Dobrý den, Karkulko.“
„Dobrý den i tobě, vlčku,“ poděkovala dívenka a vlk začal vyzvídat:
„Kam tak časně zrána, Karkulko?“
„K babičce.“
„A co to neseš v košíčku?“
>„Víno a koláč. Babička je nemocná, zesláblá, musí se posilnit.“
„A kdepak bydlí tvoje babička?“
„Ještě dobrou čtvrthodinku cesty. Pod třemi duby, kousek od lískového ořeší stojí její chaloupka, jistě to tam znáš,“ rozpovídalo se děvčátko a vlk už si dělá na babičku laskominy, jenže pak ho napadne:
„Stará babka není špatná, ale tahle mladá, jemná křehotinka by byla ještě onačejší sousto!“
Honem si láme hlavu, jak navléknout, aby dostal obě, a jen to vymyslí, hned do Karkulky hučí:
„Vidíš, Karkulko, to krásné kvítí, které tady všude roste? Proč se s ním trochu nepotěšíš? Ničeho si nevšímáš, neposloucháš, jak krásně zpívají ptáci, jdeš po pěšince, jako bys šla do školy, a přitom je v lese jako v nebi.“
Karkulka zvedne oči a rozhlédne se kolem sebe. Sluneční paprsky tančí mezi stromy, pavučiny se třpytí kapkami rosy a všechno se koupe v lesní vůni.
ILustrace Adolf Born
