Knihy džunglí: Kipling pro děti a skoro dospělé psal vlastně všechny své novely. Vynecháme-li první dvě, které ale nedosahují Kiplingových kvalit, pak v každé knihovně zjistíme, že nejznámější je Kniha džunglí (The Jungle Book, 1894, The Second Jungle Book, 1895).
Tento romantický a smyšlený příběh chlapce Mauglího vychází z Kiplingových romantických představ, poplatné své době.
Na základě podobných skutečných případů víme, že žádné dítě, vychovávané mezi zvířaty se nikdy nezařadí mezi lidskou společnost tak, aby mohlo dosáhnout úrovně podle svého IQ. Zanedbané vzdělání a silné probuzení pudového chování učiní totiž z každého dítěte bytost na úrovni myšlení zvířat. Je ale možné, že Kipling to nevěděl nebo spíš to nechtěl vědět.
Přesto je kniha i dnes jedinečná svou obecně pozitivní podstatou o vztahu člověka a zvířat a dětem může ledascos prozradit o tom, jak by se měly ke zvířatům chovat.
K příběhu můžeme mít mnoho výtek, ale pokud jí v i budoucnu budeme chápat jako ryze pohádkový příběh s nápaditám morálním poučením, pak přežije další generace.
Stopka&spol.
Pro děti napsal Kipling ještě na svou dobu velmi humornou knížku Stopka&spol. (Stalky&Co, 1899), Autobiografický román zachycuje autorovy zážitky z anglické internátní střední školy v posledních desetiletích minulého století. Autor, který chtěl původně napsat traktát o výchově mládeže, zde polemizuje s podobnou anglickou literaturou na toto téma, koriguje její soudy a přináší poprvé reálný pohled na život ve školách tohoto typu.
Kim
Dále vydal špionážní román Kim (Kim, 1901), V románě Kim popisuje přátelství mladého Angličana se starým asketickým mnichem, změny v jeho životě vyvolané duchovní spřízněností s lamou usilujícím o vykoupení ze začarovaného kruhu života. Kniha zachycuje všechnu bohatost exotické země i stín vrhaný přítomností britské správy. Překlad je posledním dílem nedávno zesnulé senátorky Jaroslavy Moserové.
Bajky a nebajky
Těm uplně nejmenším dětem jsou určeny půvabné a čtivé Bajky a nebajky (Just So Stories for Little Children, 1902). Tuto knížečku slovních hříček dokonce Kipling sám ilustroval, a ne špatně. Bajky i nebajky byly poprvé publikovány v roce 1902 a už když je Kipling psal pro svou tehdy nejstarší dceru, zamýšlel je k hlasitému předčítání. Jde o hravé a vynalézavé pohádky, které krásným způsobem objasňují například původ skvrn u leopardů nebo jak sloni přišli k chobotům. Kratičké exotické příběhy plné slovních hříček nás zavedou do afrického pralesa, k jihoamerické Amazonce a nebo až do dalekého orientu.
Šotkova kouzla
Z čistě pohádkově laděných knih je třeba poukázat na Šotkova kouzla (Puck of Pook´s Hill, 1906) a Nová šotkova kouzla (Rewards and Fairies, 1910). tato kniha je v Česku velmi málo známa a není často vydávána, což je opravdu škoda.
Ukázka z knihy Bajky a nebajky
Andrea Čudrnáková dostala za tento překlad 3. cenu v Překladatelské soutěži Jiřího Levého pořádané Obcí překladatelů r. 2003.
Jak nosorožec ke své kůži přišel
Bylo nebylo, na neobydleném ostrově na březích Rudého moře žil Pársí. Na hlavě měl klobouk, a od toho klobouku se s nádherou téměř orientální odrážely sluneční paprsky. Pársí s sebou na břehu moře neměl nic než klobouk a nůž a kamínka – ano, přesně ta kamínka, co byste na ně v žádném případě neměli sahat. A jednou vzal mouku a vodu a rozinky a švestky a cukr a různé jiné dobroty a udělal z toho jeden jediný koláč, a ten koláč měl půl metru napříč a byl přes čtvrt metru tlustý. Byl nepochybně Úúžasně Delikatesní (působilo na něj totiž Kouzlo) a Pársí ho dal na kamínka, protože on na kamínkách vařit směl, a pak ho pekl a pekl, až byl propečený a celý kráásně zlatavý, takže opravdu rozkošně voněl.
Ale zrovna když se ho chystal sníst, přišel na pláž z Úplně Neobydleného Vnitrozemí jeden Nosorožec. Měl na nose roh, dvě prasečí očka a moc divné způsoby. V těch dobách ještě Nosorožci kůže padla jako ulitá. Nebylo na ní jediné vrásky. Vypadal přesně jako nosorožec z Noemovy archy, jenže byl pochopitelně mnohem větší. A úplně stejně jako tehdy neměl žádné způsoby, a ani teď nemá žádné způsoby, a ani nikdy žádné způsoby mít nebude.
Zaryčel: „Hrúmm!“ a Pársí nechal koláč koláčem a bleskově vyšplhal na vrcholek palmy a na sobě přitom neměl nic než klobouk, od kterého se s nádherou téměř orientální odrážely sluneční paprsky. Nosorožec překotil nosem kamínka a koláč se vykulil do písku a Nosorožec si ho napíchl na roh a celý ho zhltl a za mohutného vrtění ocasem odkráčel do pustého a Výjimečně Neobydleného Vnitrozemí, za kterým se rozkládají ostrovy Manzaderán a Sokotra a Výběžky Velkého Rovnodenní.
Nato Pársí slezl z palmy a postavil petrolejová kamínka zpátky na nožičky a potom zarecitoval následující verše, které, protože jste je ještě neslyšeli, vám teď povím:
Ten, jenž krade koláče
Pársímu přímo z pekáče,
těžce si to odskáče.A bylo v tom o moc víc pravdy, než by se třeba mohlo zdát. A to proto, že: O pět týdnů později zasáhla Rudé moře vlna horka, takže každý svlékal všechny šaty, co na sobě zrovna měl. Pársí si sundal klobouk; ale Nosorožec si vysvlékl kůži a chodil se pak na pláž koupat s kůží přehozenou přes rameno. V těch dobách se kůže zapínala dole na tři knoflíky a vypadala jako pláštěnka. Nosorožec se ani nezmínil o Pársího koláči, který předtím zhltl; není ani divu – vždyť přece nikdy neměl žádné způsoby – ani tehdy, ani potom, ani nikdy předtím. Těžkopádně se vkolébal do vody a nosem vypouštěl bublinky; kůži zatím nechal na pláži.
V té samé chvíli šel kolem Pársí. Našel tu kůži a zasmál se třikrát od ucha k uchu a zase zpátky. Pak kůži třikrát obtančil kolem dokolečka a zamnul si ruce. Potom se vzdálil do své chýše a nasypal si do klobouku spoustu drobků z koláče, protože Pársí nikdy nejedl nic jiného než koláče a nikdy si v chýši nezametal. Vzal tu kůži a dral tu kůži a třel tu kůži a dřel tu kůži, a zadřel do ní tolik starých, ztvrdlých, škrábavých a lechtavých drobků, kolik se tam jen vešlo, a přidal ještě pár spálených rozinek. Pak vyšplhal na vrcholek palmy a čekal, až Nosorožec vyleze z vody a obleče si kůži. A taky se dočkal.Nosorožec si kůži zapnul na tři knoflíky a zasvrbělo ho to, jako když máte drobky z koláče v posteli. Pak se chtěl poškrábat, ale tím se to ještě zhoršilo; a tak si lehl do písku a tam se válel a válel a válel, a pokaždé, když se převalil, tak ho drobky svěděly víc a víc a víc. Pak se rozběhl k palmě a začal se o ni třít a třít a třít. Třel se o ni tak mocně a silně, že se mu kůže shrnula přes ramena do obrovitého záhybu; a další záhyb se mu udělal dole, tam, kde dřív bývaly knoflíky( ale on si ty knoflíky sedřel ), a další mohutné záhyby si shrnul přes nohy. To mu sice pokazilo náladu, ale na drobky to nemělo sebemenší vliv. Uvízly mu pod kůží a pekelně svrběly. A tak šel domů, pochopitelně hrozitánsky nazlobený a strrrašlivě poškrábaný; a od toho dne až dodnes má každý nosorožec na kůži obrovité záhyby a prachšpatnou náladu - a to všechno kvůli drobkům z koláče, které má pod kůží.
Ale Pársí slezl z palmy a na hlavě měl klobouk, od kterého se s nádherou téměř orientální odrážely sluneční paprsky, a sbalil si kamínka a odešel směrem na Orotavo, Amygdálii, Horské pláně Antarívské a na Bažiny Sonaputské.
