Kde je hranice virtuálního a reálného světa v mysli kluka, kterého rodiče nechají sedět od rána do večera u bojových her? A existuje vůbec? Už jsem četl dost nesmyslů v českém mainstreamu o tom, že střílečky na počítači dětem neškodí. Mluvil jsme s mnoha postiženými dětmi i dospělými, kteří skoro beznadějně propadli počítačovým hrám a vím, jak krutě se na nich jejich rodiče podepsali, jak krutý svět jim připravili svou neschopností zavčas pochopit důsledky jejich virtuálního blbnutí. Rodiče, kteří nejsou schopni pochopit, že naučené vnímání světa v dětství, doprovází člověka po celý jeho život.
Je to normální střílečka. Buď zastřelíš ty je, nebo oni tebe, ale ty máš deset životů. Až budu mít čas, taky si to zkusím zahrát…
Populární spisovatel pro děti Miloš Kratochvíl na současný fenomén dětí odpovídá šokovou terapií.
Jeho malý hrdina zažije neuvěřitelné. Když ve své hře rozbije celé město, nechá ho autor, aby si svoji zkázu prožil na vlastní kůži. Přesouvá ho z virtuálního zničeného světa do zničené reality. Najednou zažije zkušenost, kterou nezná. Poprvé ucítí nedýchatelný prach, bezmocnost smrti a nefalšovaný strach. Je probuzený. Podobně jako kdysi své naivní hrdiny probudil ve skutečné válce E.M.Remarque v knize Na západní frontě klid.
„Kdo jsi?“ zašeptal.
„Nepoznáváš mě?“
Podle gest a pohybů poznal jen, že je to kluk. „Mmm… někde jsem tě už možná viděl… ale nevím.“
„Jsem tvůj první mrtvý. První, koho jsi zastřelil.“
Marek se lekl. Těch slov a potom ještě víc, když se bílá silueta sklonila nad něj.
Rozeznal matný obličej. Byl to kluk možná o rok o dva starší než on.
„Jak se jmenuješ?“
„Teď už nijak.“
A mezi mrtvými, na troskách města, které hloupě zničil si pomalu uvědomuje starou pravdu, že brouka umí zašlápnout každý pitomec, ale stvořit ho, nedokáže žádný člověk na světě.
Město bylo ještě hodně rozstřílené a zničené, i když se všude pilně pracovalo, opravovalo a stavělo.
Každé město je vlastně stavebnice. Stavebnice z domů, poskládaných většinou kolem náměstí s kostelem či katedrálou, nebo kolem hradu. Věže katedrál jsou rukama sepjatýma k nebi a prosícíma o přízeň shora. Město, jímž Marek s Adamem procházeli, nespoléhalo jen na pomoc nebes. Bylo přilepené k hradu na skále jako ke svému strážci a ochránci. Ale Hrad tentokrát Město neochránil.
Každý rozumný psycholog vám potvrdí, že agresivita blbosti, jež je prostoupena kteroukoliv bojovou hrou, má nesmírný vliv na způsob uvažování.
Naprostá většina mladých chtějí být v těchto hrách inteligentní a stateční hrdinové a neví, že jsou pod neustálým tlakem nevzdělanců, kteří mění jejich způsob myšlení. Když k tomu přidáme míru každodenní blbostí valící se z médií, tak málokteré dítě takový tlak přežije bez psychických následků, které ho ovlivní po celý život.
Pokud nevěříte, přečtěte si tuto knihu: Koukolík, Drtilová: Vzpoura deprivantů. Příkladů je tam víc než dost.
Počítačové bojové hry jsou dle mého názoru skutečně tím nejblbějším, co u dětí tolerujeme. Kradou jim dětství, podporují agresivitu, egoismus a nekritickou touhu vyhrávat za každou cenu. Není v nich nic pozitivního, co mohou uplatnit ve svém dalším životě.
Takové hry jsou jen akceptovatelným zrcadlem blbosti lidí, kteří je sami tvoří a rozšiřují. Jak píše ve své eseji Karel Vachek: "Blbí jsou strašlivě bojovní, oni to mají jednodušší, mohou používat prostředky, které vzdělaný člověk používat nemůže."
Ale pozor kniha není vůbec pochmurná, jen chvílemi pravdivá, ale závěr spěje k naději, protože naděje už z principu je silnější jak beznaděj.
Všichni zvedli hlavu. Stříbrné světlo zářilo z kopule, do níž vylezl Marek s tím velkým klukem, aby hledali ve Městě čapí komíny. Zapomněli stáhnout žaluzie…
„Vychází stříbrné slunce!“ doletěly k nim z dálky výkřiky dospělých.
„Stříbrné slunce! Stříbrné slunce!“ ječely nadšené děti a hrnuly se nahoru do Města k dospělým.
Marek běžel za nimi.
Město bylo stříbrně ozářené, barevné, bez stínů. Malí i velcí sledovali, jak se do díry v prostřelené obloze vsouvá stříbrný disk. Nebe bylo tak čistě bleděmodré, že by po něm mohli přiletět vlaštovky i čápi. Stříbrné slunce zářilo víc a víc a točilo se čím dál větší rychlostí. Tisíc, dva tisíce otáček za minutu? Žádná planeta ani hvězda ve vesmíru se nedokáže točit tak rychle!
Miloš Kratochvíl napsal velmi poučný příběh jak pro děti, tak jejich rodiče. I oni si při četbě snad uvědomí, jaký je skutečný obraz jejich každodeního světa.
Téma pro další knihu, jen místo malého kluka by hráli prim dospělí a místo hry by nám stačil každodení přemíra blbostí valící se z Jejich České televize a dalších Jejich médií s celou škálou poznamenaných lidí.
Kniha Miloše Kratochvíla není jedinečná jen textem, ale i mistrovským ilustračním doprovedem Japonky Iku Dekune, která je v Česku známá svými ilustracemi poezie Karla Jaromíra Erbena "Živá voda". Japonka Iku Dekune ilustrovala Živou vodu. Český literární poklad Karla Jaromíra Erbena
Jednou větou: Divil bych, kdyby tato mimořádná knížka pro děti neobdržela cenu roku.
KNIHA OBDRŽELA ZLATOU STUHU ZA NEJLEPŠÍ DĚTSKOU KNIHU ROKU 2015!
Zajatci stříbrého slunce / Miloš Kratochvíl / Ilustrace Iku Dekune / Vydal Triton, 2015
