Tak nám vyšla pěkná krása. Klasické české pohádky - Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Drak dvanáctihlavý, Otesánek, Pták Ohnivák a liška Ryška. A co je parádní, v knize jsou další, skoro zapomenuté texty Erbena (7. 11. 1811 - 21. 11. 1870), které zná už málokdo.
Když k tomu přidám ilustrace Cyrila Boudy, kterého miluju už od dětských let, pak nevím jak vy, ale tuhle knížku chci, ať se děje, co se dějě. Už se těším až ji pak zařadím do knihovny vedle takových skvostů jako jsou Langerovy Pražské legendy, Vančurova kniha Konec starých časů a Nerudovy Malostranské povídky. Ty všechny totiž Bouda ilustroval.
Jen jedna věc mi na takových knihách vadí. Neprodávají se dva obaly. Takže pokud je včas nezabalim do folie, bude obal za chvíli pěkně pošmoulaný.
Pohádky / Karel Jaromír Erben / ilustruje Cyril Bouda
Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008, v nové jazykové i grafické úpravě
UKÁZKA Z KNIHY:
Hádanka
Byla jedna mladá královna, která pro svou krásu daleko široko byla vyhlášena. Mnoho ženichů se o ni ucházelo, a mezi nimi byli dva královici, které nejraději viděla. Ale že sobě oba dva nemohla vzít, oblíbila si konečně z nich jednoho a druhého odbyla. Ten odbytý si myslil: „Kdyby toho druhého nebylo, byla by si oblíbila mne; zabiju ho a bude mou.“
A jak usmyslil, tak učinil; když jednou ten miláček královnin byl v lese na lovu, ten druhý královic ho tak úkladně zabil.
Královna byla proto velmi zarmoucena; nedala však nic na sobě znát a umínila si, že smrt miláčka svého pomstí. Na památku dala si udělat z lebky jeho picí číši, zlatem a drahými kameny pěkně obloženou; z kostí jeho rukou dala si na stůl čtyři pěkné svícny vyřezat, aby jej pořád měla před očima; kosti z jeho nohou dala si vsadit místo nohou do sedadla a z jeho krásných dlouhých vlasův udělala sobě pás, zlatem, perlami a drahými kameny protkávaný.
Brzy potom začal se ten druhý královic zas ucházet o její lásku i ruku a prosil, aby neprodlévala s odpovědí.
„Dobře,“ odpověděla královna; „přijď ke mně zejtra k večeři, dám ti hádanku: uhodneš-li, budu tvou ženou; pakli neuhodneš, přijdeš o hlavu. Toť má odpověď.“
„Jaká by to byla hádanka, abych já jí neuhodl?“ myslil si ten královic a druhého dne k večeru přišel. V jednom pokoji byla připravena večeře. Sedli ke stolu, jedli, pili a veseli byli. Královna seděla na svém sedadle, měla na sobě z vlasů pás, pila ze své číše a na stole ve čtyřech kostěných svícnech hořely svíce. Po večeři povídá ten královic, že by rád slyšel její hádanku. A královna řekla: „Tehdy ji slyš a hádej:
„Na lásce sedím,
na lásku hledím,
láskou se ovíjím,
z lásky ti připíjím.“
„Hoj, dobrá hádanka!“ řekl královic, „lepší nemůže být; posaď se mi na kolena a já tě ovinu svýma rukama, pohleď mi laskavě v oči a dej mi políbení a bude hádanka skutkem: ta tvá láska já jsem!“
„Chybils!“ řekla královna hněvivě, vstala a ukázala na své sedadlo. „Tuto sedím na nohou lásky své, kterou tys úkladně zabil;“ pak ukázala na svícny: „Tuto hledím na ruce lásky své; - toto je pás z pěkných jejích vlasů – a z její lebky připíjím tobě – pomsti: hlava za hlavu!“
Hned zavolala své služebníky, to toho královice jali a sťali mu hlavu. A ta královna potom už za nikoho se nechtěla vdát a zůstala do smrti svobodnou.