Praha, její kouzla a tajemství odpradávna inspirovaly přední české umělce. Patří k nim i významný spisovatel František Langer (*3. 3. 1888 – †2. 8. 1965) a a neméně slavný malíř a ilustrátor Cyril Bouda, kteří se v knížce Pražské legendy, kterou už posedmé vydává Knižní klub, vyznávají ze svého vztahu k ní. Ale vy vůbec nemusíte být obyvateli našeho hlavního města, abyste si čtení téhle knížky náležitě užili.
Svými legendami se František Langer vyznává z hlubokého citu k rodnému městu, „nejkrásnějšímu na zeměkouli a v nejbližším vesmíru“.
Jeho příběhy pražských legendárních postav nejsou naplněné důstojností a královskou vznešeností, naopak. Hrdiny Pražských legend jsou prostí Pražané, kteří na sebe navíc někdy berou podobu vltavského vodníka, jindy vypadají jako socha, která právě ožila na Karlově mostě a podobně. Autor vypráví o podskalských plavcích i vorařích, barvířkách a pradlenách z Kampy a spřádá o nich všech příběhy, z kterých se my tak dovídáme, jak žili, co dělali a proč. 
Při čtení si nezapomeňte prohlížet ilustrace Cyrila Boudy, které jsou v naprosté jednotě s autorovým poetickým a jemně humorným textem.
Ilustrátor, romantik cítěním i výtvarnou povahou, nalezl v Langrových pražských motivech vděčný námět. Ve shodě s autorem tak zpodobnil místa tajemných dějů a zalidnil je postavami, kterým ani maličko neubral na jejich jemném podšitém humoru, protože právě tahle stránka Langrova vypravěčského stylu Boudovi vyhovuje nejvíce. Z obrázků, přesně vyvedených tužkou a vykolorovaných jemným štětcem, dýchá tolik skrytého poetického kouzla, že žasnete, kolik krásy kolem sebe míjíte na každém kroku.
PRAŽSKÉ LEGENDY | ilustroval Cyril Bouda | Knižní klub, 2007(7. vyd., 1. vyd. 1956 SNDK) | 90 stran
Knížka obsahuje legendy:
Vodník pod Vyšehradskou skálou
Vodník od Karlova mostu
Pan Jindřich, vodník na Františku
Vinohradská legenda
Bezhlavý templář
Kamenní ochránci
Kampské válečky
Pražské děti a meč svatého Václava.kroku bez povšimnutí.
A právě z té šťastné shody mezi spisovatelem a ilustrátorem vzniklo ucelené a půvabné dílko, které si stále a stále nachází své čtenáře a příznivce.
Však vyšlo už v sedmém vydání!
Tak pan Josef pod brodem mohl pohodlně sbírat dušičky těch, koho proud strhl do prohlubní. Ale ani když mu Karel IV. postavil kamenný a pevný most nad hlavou, neměl žádnou příčinu k stížnostem.
Už při stavbě mostu mu mnoho lidí nechalo své dušičky, které tehdy měly pramalou cenu, a když most už stál, čas od času se po něm přehnala nějaká válka, takže most, místo aby mu užitku ubíral, přinášel stále nový a nový.
Dokonce o nic nepřišel, když kromě kamenného byly přes Vltavu postaveny i jiné. Na všech pražských mostech se totiž musilo platit za přechod jeden krejcar, jenom po Karlově mostě se mohlo přecházet zdarma. Proto chudáci, kteří neměli ani ten krejcar, a právě proto chtěli ukončit své pozemské trápení a svěřit svou zoufalou dušičku věčnému klidu, volili Karlův most, aby jí zajistili pokoj ode všech útrap a bolů v některém hrnečku pana Josefa.
Tak po tolika letech jeho sídlo pod čtvrtým obloukem obsahovalo nejen velké duševní poklady, ale vyprávělo v utopených dušičkách celou pražskou historii. Chcete pravěk země české? Prosím, zde je chlupatá, drsná a pořád rozsupěná dušička Boje, který přecházel Vltavu, když česká země byla ještě nesličná a liduprázdná. Zde je, prosím, první česká dušička, ještě z průvodu samotného praotce Čecha, ale už se znaky pravé české dušičky, protože se dovede, i když trochu brumlá, připasovat k hrnečku, v kterém je uzavřena. Tu jsou rozzlobené a nelítostné dušičky z obou válčících stran z husitských válek a zde jsou zase dušičky z obou stran, Švédů i pražských studentů, bojujících o Karlův most.
xxx
Ale časem ani řeči jeho manželky neměly už účinek. Nemohly mít a dokonce i bez viny pana Jindřicha. Vždyť všude po Čechách vodnické živobytí upadalo, a Na Františku víc než kde jinde. Pražský magistrát zbořil celé Židovské Město a nová čtvrt, která vyrostla na jeho místě, stála na tak vysokém návozu, že ani největší povodeň už nemohla dosáhnout k jejím ulicím. Domky na pobřeží byly také zbourány a bylo postaveno vysoké kamenné nábřeží, takže tam koupání nemělo žádný půvab.
Ostatně bylo i policií a tabulkami přísně zakázáno. Opravdu, panu Jindřichovi už nestálo za to patrolovat pomalými vodnickými tempy podél břehu, leda že to byla pro něj jakási zdravotní procházka.
Jednou šla po nábřeží paní s deštníkem a kabelkou, hlavu měla ovázánu několikerými šály a šátky a naříkala: „Já to nevydržím, já se utopím, já se musím utopit.“ A už odkládala kabelku i deštník na dlažbu, popocházela k vodě, takže se zřejmě blížil okamžik, na který každý vodník dychtivě čeká. Ale pan Jindřich, místo aby zůstal nehybný nebo aby se připravil k rozhodnému zásahu, vystrčil hlavu z vody a zeptal se jí:
„Proč se chcete utopit, matičko?“
A ona odpověděla: „Bolí mě zub a bolí tak strašně, že už to nemohu vydržet.“
A tu jí pan Jindřich řekl: „A pro něco takového byste se chtěla utopit? Pro nějaký vyžraný zub? To já vám poradím něco jiného. Jděte tamhle kousek za roh do nemocnice u Milosrdných, tam je fráter Kilián a ten báječně trhá zuby. Ani to nepocítíte, bude venku a budete mít po bolesti.“
Ta paní zas zvedla kabelku a deštník. „Tedy vám pěkně děkuju za radu, vašnosto,“ řekla a šla k Milosrdným, jak jí pan Jindřich poradil...
Cyril Bouda
