Proč psát další kuchařku, když už jich bylo tolik sestaveno a napsáno a jistě ještě bude. Každá nová kuchařská kniha se snaží zaujmout něčím zvláštním, co tu třeba ještě nebylo – příhody z cest, historky z natáčení, historické reminiscence, zajímavé fotografie, kresby nebo rady, jak se poprvé postavit ke sporáku.
Receptury chutné už při čtení vlastně provázejí kulinářské dějiny dvora jindřichohradecké růže, podzámčí i obcí. Jsou regionální, ale přitom v mnoha ohledech společné té či oné historické epoše celé české kotliny. Ingrediencemi autorčina textu jsou krásná čeština, schopnost na nevelké ploše čtivě včlenit spoustu zajímavých poznatků, její osobní laskavost a pel jemného humoru, který s ní sdílí talentovaný mladý výtvarník Tomáš Kadlec.
Je to libé čtení i podívaná. Takže „Žahúrům v Jindřichově Hradci“ přejeme, aby se po nich zaprášilo – a nejen v Jindřichově Hradci, kde při křtu v proslulé zámecké Černé kuchyni zmizely do jednoho.
Spisovatelka Markéta Zinnerová.
Přiznám se, že k sepsání této kuchařky mě nevedla ani tak vášeň sbírat recepty a věnovat čas na jejich vyzkoušení, jako spíše moje trvalá fascinace bohatostí, zvukomalebností a především fantazií při tvorbě slov a výrazů českého jazyka, kterým mluvili naši předkové. Připadá mně ta naše česká řeč jako řeka, která kdysi dávno vytryskla na povrch, plynula a nabírala na bohatosti, pak v dobách, kdy ji skoro nikdo nepotřeboval, se ztratila do podzemí, aby znovu vytryskla, vzkříšena slovy básníka. Z Popelky pracující v kuchyni, z opovrhovaného „böhmischeküche“ jazyka se opět dostala na výsluní, i když v poslední době tok začíná opět vysychat následkem agresivního nástupu všech možných „ismů“, zkratkovitosti, zplacatělosti a bezduchého jazyka „ptydepe“.
(autorka)
Sabina Langerová: Žahúři v Jindřichově Hradci – regionální nakladatelství Qua Qua
kuchařka s historickými souvislostmi, všechna jídla jsou vegetariánská
Křest knihy probíhal v Černé kuchyni na zámku v Jindřichově Hradci.
Knihu možno objednat v Galerii Inspirace v Jindřichově Hradci http://www.langruv-dum.cz/
Ukázka z knihy:
Vládce pánů červené pětilisté růže ve stříbrném poli Vilém z Rožmberka se roku 1587 rozhodl po třetí oženit. Tehdy dvaapadesátiletý nejvyšší purkrabí zemský si bral dvacetiletou Polyxenu z Pernštejna a na svatební hostině rozhodně nešetřil.
Tehdejší zpravodaj pečlivě přepsal kuchyňský účet a tím nám zachoval tuto zajímavou informaci: při svatební hostině v Rožmberském paláci poblíž Pražského Hradu se snědlo 36 jelenů, 49 srnců, 1290 zajíců, 5800 kaprů, 11560 kvíčal a vypilo 150 sudů bílého piva a 70 věder rýnského vína.
Ke svatbě poslal ještě císař Rudolf jako velkou pochoutku tři kančí hlavy. Kromě masa se podávala ještě jedna delikatesa – pravý kaviár, kterého svatebčané snědli celé čtyři bečky. Hostina samozřejmě trvala předepsané tři dny a pečlivý zpravodaj neopomněl ještě připsat nasycení chudiny, aby si každý tu slavnou svatbu zapamatoval. Shovívavý rožmberský archivář Václav Březan k tomu napsal: „Nádherně a zbytečně hodováno. Samý přepych, nádhera a rozmařilost!“
Pekařům bylo úředně nařizováno, aby chleby mívali dobře vypečené; proto mistři rozkazovali svým tovaryšům, aby „chléb dělali krásný, těsta dobrá, čistá, aby k tomu brali dobré droždí, čistou vodu, aby v chlebu nebyla nalezena žádná nečistota, což by jim bylo k hanbě“. Proto také bylo ve statutu pekařského cechu stanoveno, že cechmistr má právo na stánku výrobky kontrolovat a rozkrajovat je. S cechmistry chodíval i rychtář. Zjišťovalo se také, je-li chléb pořádně upečený, není-li „nespravedlivý“, zřejmě menší než má být.
Trest dopadeného provinilce býval obyčejně peněžitý, ale opakovalo-li se to, hrozilo i vyloučení z cechu. Za „nehodný“ chléb se nejen platilo, ale také býval pekař vsazen do koše a držen nad vodou nebo v ní potupně máčen. Zvlášť zahanbující trest, který podle příkladu z Norimberku byl používán i v Čechách, byl ten, že hříšník si mohl vybrat: buď přeříznout provaz koše, ve kterém byl vyzdvižen nad louži a spadnout do ní nebo tam viset do omrzení. To byla ještě milosrdnější verze, horší bylo, když pekař visel v koši nad řekou a byl do ní potápěn, což byl trest běžný v 16. a 17. století.
Roku 1590 bylo v Praze nařízeno, aby „každému pekaři, který by malý chléb pekl, všechen byl sebrán a chudým do špitálu a žákům do škol dán.“ A když to udělal podruhé, pak byl v den konání trhu, kdy se sejde nejvíc lidí, „v koši vystaven, s kamenného mostu spuštěn a ve vodě potopen byl.“
Takový koš visel pro výstrahu na pražském mostě ještě v r. 1737, kdy byl pekař Jakub Svoboda „k výstraze jiným do koše strčen, chléb jeho mu na krk pověšen byl“ a ostatní pekaři, kteří také šidili na váze, alespoň kolem koše na mostě museli stát.
