Téměř tři roky sbírala autorka podklady a dávala dohromady všechny údaje týkající se hřbitovů, špitálů, poprav a válek v Jindřichově Hradci a okolí.
Vzhledem ke skutečnosti, že toto město patřilo významem za Vítkovců a Rožmberků k nejvýznamnějším v postavení v Českém království není kniha zajímavá jen jako regionální, ale dává celkem přehledný obraz tohoto tématu.
„Pro každého vzdělaného člověka život bez vzpomínky je nejvýš lhostejný, pohled zpět na minulé radosti a strasti, vědomí toho, čemu se naučil, co se dozvěděl a vykonal, dodají teprve životu jeho cenu. A jsou dějiny vzpomínkou národů?“
Eugen hrabě Czernin z a na Chudenicích, Wiener Zeitung 2. 5. 1841 (ve své vzpomínce na vpád Mongolů do Moravy a Rakouska v roce 1241 na paměť první stoleté vzpomínkové oslavy).
Svatá pole / Sabina Langerová / Vydalo nakl. Qua qua, 2017
Výpisky z knihy...
Pamatujte, že dokud budeme generálům platit víc než učitelům, nebude na světě mír.
(Jan Masaryk)Bertolt Brecht (1898–1956) v otevřeném dopisu německým malířům a spisovatelům v roce 1951: „Kartágo vedlo tři války. Po té první bylo ještě mocné, po té druhé obyvatelné. Po té třetí válce je nikdo nenašel.“
Měli bychom tedy dělat vše pro to, aby svět zůstal obyvatelným.ANACHORÉTI A STYLITÉ V EVROPĚ, IVANITÉ V ČECHÁCH
Poustevníci se v dějinách Evropy objevují již ve 2. st. n. l. Řecky se nazývali anachoréti. Žili v jeskyních nebo chatrčích stranou od lidí; ale byli i extrémisté, kteří stáli nepohnutě na skále nebo dokonce na sloupu, ti se nazývali stylité. V Čechách se udržuje obraz osamocených mužů, kteří žili od nepaměti na odlehlých místech, hlavně v lesních tišinách či skalních útvarech. V roce 1725 vytvořili v Českém království družinu pod ochranou sv. Ivana († asi 882) a podle něj se jim říkalo ivanité. Nežili tak osamoceně jako „praví“ poustevníci, jejichž portrét byl tehdy již hluboce zakotven ve výtvarném umění a v literatuře; zejména romantismus je měl ve veliké oblibě. Naopak – ivanité se uplatňovali i jako kostelníci, bylináři, někde i učitelé a dokonce i řemeslníci. Jejich „živnost“ přerušil až císař Josef II., který 12. ledna 1782 poustevníky jednoduše zrušil.
Poustevníci nebyli ani ve zdejším kraji ničím neobvyklým. V letech 1594–1773 podléhali jindřichohradeckým jezuitům. Kromě poustevnického kostelíka sv. Barbory v lesích u Ratiboře stojí dodnes další dva nedaleko Libořez – sv. Markéta a sv. Anna, postavené v 16. století. Procesí poutníků k nim pravidelně putovala několik staletí až do roku 1799, kdy byly oba kostelíky odsvěceny a časem zpustly. Posledním známým poustevníkem, který zde žil, byl ještě v roce 1722 Kristian Sommer. Dnes jsou kostelíky v soukromém majetku.ÚCTYHODNÉ ŠEDINY
Staré víno je nejlepší víno. (Kryštof Selhamer, kazatel z Bavorska, poč. 18. st.)
Stáří bylo v tradičních společnostech vysoce ceněno pro svou vyrovnanost, zralost a moudrost. Křesťanský středověk vycházel ze starozákonní i novozákonní tradice. „Před šedinami povstaň a starci vzdej úctu“, praví třetí kniha Mojžíšova (Leviticus 19,32). Staří lidé byli váženi také pro své zkušenosti, respektováni jako soudci i nositelé kolektivní paměti; úcta celé společnosti přetrvala i v pozdním středověku.NÁVODY K DOBRÉMU UMÍRÁNÍ
Ó, blahoslavená smrti! Přijď a pospěš, nejmilejší poslední hodinko má! (Vítr jest život člověka)
Na konci 14. a v 15. století se pevnou součástí evropské mentality stalo „náboženství smrti“. Vzniká nový literární druh – knížky o umírání, kde je popsáno dvojí umírání: dobré a špatné. Člověk měl umírat s myšlenkami na duchovní věci, přemýšlet o utrpení Krista a věcech nebeských, zatímco myšlenky na majetek a rodinu přicházely od ďábla. V Čechách byl velmi oblíbený traktát „Příprava na smrt“ holandského myslitele Erasma Desideria Rotterdamského (1469–1536), který vyšel roku 1563 u nakladatele Jiřího Melantricha z Aventina (asi 1511–1580) a obsahoval ponaučení, jak skrze dobrý život dojít k dobré smrti.
Kněz Mikuláš Krupěhorský (1552–1612) vydal v Praze v roce 1594 „Knížku o smrti“ s podtitulem „Kterak se křesťané k smrti strojiti mají a co je k takovému přihotovení vzbuditi má“, ve které je varuje, že s ďáblem není radno si zahrávat: „Při smrti ďábel člověka s pokojem nenechá, ale divnými štrychy na něho sahá, nebo dobře ví, že zanedbáli člověka tu při smrti, potom pak na věky musí ho s pokojem nechati. A pakliť ho tu polapí a pochytí, již mu ho žádný na věky nevezme“ŽALOBA NA SMRT
...Smrti, buďte prokleta!... (Jan z Žatce: Oráč z Čech)
Jedním z nejznámějších literárních útvarů na téma člověk a smrt je spisek „Oráč z Čech“ (Der Ackermann aus Böhmen) z přelomu 14. a 15. století, jehož autorem byl městský notář Jan ze Žatce (Johannes von Sazz). Námětem tohoto proslulého díla německého písemnictví pozdního středověku je hádka člověka se Smrtí. Nešťastný muž, kterému zemře žena při porodu, proklíná Smrt a viní ji z nespravedlnosti: „Kéž bych dokázal lát, kéž zlořečit, kéž bych vás dokázal proklít, aby se vám dálo hůře než zle...“
A Smrt mu odpovídá:
„Zauvažuj, hlupče, /.../ kdybychom od času prvního člověka /.../ nemýtili na zemi lidi, /.../ člověk by požíral člověka, /.../ země jim byla by těsná. Je hlupák, kdo oplakává mrtvé. Živí s živými, mrtví s mrtvými, jak tomu bylo dosud“.V roce 583 určil koncil v Lyonu, aby byla zřizována první leprosária; nejstarší vznikla v Metách, Verdunu a Maastrichtu. Zásadní mezník v přístupu k malomocným znamenal 3. lateránský koncil roku 1179, který položil základ pro zřízení péče o postižené leprou. Do té doby totiž byla leprosária ve Svaté říši římské omezena jen na biskupská města v její západní části a malomocní v jiných oblastech byli ponecháni svému osudu. Zároveň církevní otcové nařídili, aby každé leprosárium mělo vlastní kapli nebo kostel a vlastního kněze.
V Evropě se lepra rozšířila hlavně za křižáckých válek. Rytíři ji sem zatáhli z Orientu a epidemie se dotkla každé země, přes kterou se vraceli zpět domů. Také rozvoj měst a růst populace ve 12. a 13. století způsobil, že nakažených leprou přibývalo, což jistě souviselo i se špatnými hygienickými podmínkami. Malomocní byli internováni do izolovaných leprosárií, kde museli žít bez styku s okolním světem a jídlo jim bylo kladeno přede dveře. Počet těchto objektů neustále rostl a ještě v osvícenství fungovalo v Evropě 19 000 leprosárií.EVROPSKÉ INFERNO
Lidé nenávidí smrt neprávem – je to jen nejjistější obrana proti nemocem a svízelům. (Aischylos)
Jedna z největších pandemických katastrof evropských dějin postihla Evropu v letech 1347–1351. Tehdy mor uvrhl evropský kontinent do té doby nejtěžší známé krize, kdy lidé umírali během několika hodin a morovému nebezpečí podlehla téměř třetina Evropy. Na tento kontinent se nejstarší morová epidemie dostala z Egypta a Etiopie.
Velkou pandemií novověku byl tzv. „mor svatého Karla Boromejského“, který byl přivlečen z Konstantinopole a „poslední mor londýnský“ v 60. letech 17. století přišel přes Holandsko z Turecka.
Epidemie ve střední Evropě v letech 1710–1717 přišla z Turecka do Gdaňska, odtud do Hamburku a Kodaně. Stejně tak z Turecka přišel i „francouzský mor“ z počátku 20. let 18. století.ÚPADEK MRAVŮ
Člověk balamucen nadějemi, tancuje do náruče smrti. (Arthur Schopenhauer)
„Nastaly sváry mezi mladými a starými, měšťany a urozenými, vzrůstala nekázeň i ztráta autority tradičních institucí“, psali moralizující kritici. Podle některých to byli především studenti, kteří ztráceli úctu k hodnotám, protože neviděli žádnou perspektivu. Mladí magistři se vysmívali starším kolegům, bakaláři narušovali výtržnostmi disputace, žáci rozbíjeli přednášky. A k tomu se množily stížnosti i na pobuřující módu mladých lidí a na dlouhé vousy, které muži „nosili po barbarském způsobu a nezastřihávali si je“. To ještě patřilo k té úsměvnější stránce života v době epidemií.
Černá smrt byla ukrutná a mravy lidí ve skutečnosti zbrutalizovaly jako ve válečných konfliktech, neboť strach z nákazy vítězil nad morálními zákony, pocitem odpovědnosti a křesťanskými hodnotami. Byly zpřetrhány rodinné svazky, rodiče se přestali starat o své děti a děti zase nepomohly svým rodičům. Kronikáři psali, že „lidé vedli nespoutaný život, jaký před vypuknutí moru nikdy nevedli, nezřízeně holdovali jídlu a pití, oblékali se do nápadných šatů a chovali se necudně“.
Když si svět konečně oddechl od válečných útrap 1. světové války, přišla na jejím konci další pohroma: španělská chřipka, která v letech 1918–1919 si vyžádala několikrát více obětí než celá válka. Mrtví se odhadují na 40 až 50 milionů; zatímco na bojištích zemřelo za čtyři roky k deseti milionům vojáků, i když je možné, že se čísla prolínají, protože chřipka se začala šířit ve vojenských lazaretech.
Na celém světě se, dle statistik, nakazila těžkou chřipkou asi miliarda lidí. V naší nově vzniklé republice jen za říjen a listopad 1918 zemřelo ve všech krajích 70 tisíc lidí. Z dobových zápisů vyplývá, že v některých obcích ulehlo s těžkou chřipkou až 90% obyvatel.
Po španělské chřipce přišla asijská, které v letech 1957–1958 podlehlo 1,5 milionu lidí na světě a po ní následovala v letech 1968–1969 chřipka hongkongská s milionem obětí.
