Padesát let je Jakubu Čechovi, mnohočetnému držiteli Českého lva a pomyslnému králi filmových zvukařů, pro mě ale především brilantnímu poutníkovi. Všichni víme, že chodit je zdravé, o tom napsal esej už Thoreau, ale ne každý chůzi potřebujeme tak moc jako chlapíci Čechova ražení. Stačí nám denně doporučovaných deset kilometrů. Ale to jim ne.
Umějí si vytknout až nehorázné cíle. Někdy s mezinárodním dosahem. Jakub Čech víckrát překonal Spojené státy, ale nejen to, vede na vejšlapech deníky a mají zvučné podtituly Pěšky z Mexika do Kanady za 121 dní (realizováno roku 2016 a jde o 4200 kilometrů) nebo Pěšky skrz Skalisté hory. Což bylo (2018) zvládnutí tzv. Continental Divide Trail (4500 kilometrů).
Do třetice dobrého obešel Čech po hranici naši republiku, a to nesplašeně, protože mu nejde o rekord.
Jde mu jen o princip hraniční čáry, ale ani ten naštěstí nevnímá striktně. Ve své tenké knize Jakubův cestovní deník 3. Pěšky po hranici ČR (2021) sice padá zmínka o komsi, kdo se o chůzi přesně po čáře pokusil, ale to je přece šílené! Náš hrdina obkroužil Česko bez hrocení a vlastně „piánko“. Po pěšinách hranici nejbližších. Nechtěl extrémy, ale byl pečlivý a dal si záležet, takže pokorně navštívil veškeré klíčové body. A to bod nejsevernější, bod nejvyšší (odsud vyšel, tam se vrátil), nejzápadnější, nejjižnější (sice na něj zapomněl, ale musel se vracet jen osm kilometrů), nejvýchodnější anebo nejnižší. Nejnižší, dodám, je samozřejmě hladina Labe v místech, kde řeka vtéká do Německa.
Neopomněl ani kóty, na kterých se hranice stýká s jinou, a dokonce ani trojmezí, odkud kdysi vybíhala - přísně a samopalně střežená - čára mezi Německou demokratickou republikou a Německou spolkovou republikou.
Po padesáti dnech a nějakých těch hodinách stál Jakub Čech podruhé živ a zdráv na Sněžce, už ho prý trochu sháněli v práci; ale číslo 50 vážně nemá smysl, anžto dobrodruh držel i ryze odpočinkové dni. Také v té souvislosti mě zaujalo, nakolik „péřově“ pochod v jeho zápiscích vyvstává do plasticity. Je to tak snadné, zdánlivě. Čtete - a připadá vám: „To bych dal.“ A vedle toho víte, že Čech není první a nepochoduje okolo republiky zdaleka jediný.
Vyšla mj. kniha Tomáše Lachmana Kolem česka za 66 dní, o které se úvodem výslovně zmiňuje, a nejméně jeden šílenec, opravuji se: borec, obešel takto bez přerušení celou původní hranici Československa.
To Kuba opakovat nechtěl, ale jeho výkon je stejně pozoruhodný. Rád bych šel s ním, až jej bude opakovat. Nevzal by mě, ale kdyby ano, utekl by mi. Odpadl bych. Podobné „traily“ je koneckonců asi lepší realizovat sólo a osaměle. Jsou pro individualisty. Nikdo vás nevrle nekoriguje, když jdete, a není to jako manželství. Spíte, kdy se vám zlíbí, a pouze sobě dokazujete… Co vlastně? Zbytečná otázka. A máte-li dost kamarádů a kamarádek jako Jakub, už se postarají, aby čekaly - na nějakém tom trojmezí – čokoláda… a jinde - v potůčku - vychlazené pivo.
Jen čtyřikrát přespal u známých, kteří měli chalupu (či hlavní bydlení) zhruba při jeho cestě, ale jinak bivakoval v přírodě a zaujal mě pocit, kterým zůstal prodchnutý po výpravě. Musíte být samozřejmě ze sorty lidí, kteří aspoň krapet chodí, aby vás to samé taky potkalo. Jak si to tak štrádujete po hranici, vynořují se vám totiž samá už známá místa, kde jste byli, a která zdaleka nefotografujete poprvé. Třeba Pravčická brána. Ale teprve díky odhodlání obejít zem tvoří místa šňůru a vy užasnete. Původně jste je nedávali do souvislosti. Teprve vidíte, že existují každé za sebe, a přece píď od druhého. Jsou Čechy rybníček? Možná, ale je stejně výkonem jej obejít. Nezískali jste obejitím sice nad louží žádnou moc a kontrolu, ale víte lépe, kde žijete. Čeho si nevážit a čeho jo.
Co takhle obšlápnout i jiné státy?
To mě napadlo. Řekl bych, že někde by se to blížilo až sebevraždě. Kongo! Nemožné je i Rusko. Asi byste samozřejmě nezapočítali do trasy různé severské ostrovy, ale zmrzli byste stejně. Nebo dopadli ještě hůř.
Sám bych vnímal skromnější cíle.
Obejít Andorru! Vatikán. San Marino. Monako! Dost možná by se ale ukázalo, že bude problém zvládnout i to. Například diplomat Martin Stropnický, jak mě napadá, měl jistě možnost, když ve Vatikánu pracoval, ho obejít zevnitř. Mohli bychom se proto zeptat: „Stalo se?“ Pravděpodobná odpověď: „To mě nenapadlo, na to nebyl čas. Ale obešel jsem Vatikán jako řadový turista: zvnějšku Římem.“
Jakub Čech kdysi absolvoval FAMU a postupně posbíral šest Českých lvů.
S Janem Svěrákem vytvořili četné filmy. Vratné lahve, Kuky se vrací, Tři bratři, Po strništi bos… Dělal i s Marhoulem, tak například na Tobruku, což je nepřiznaná, volná adaptace klasického Craneova románu Rudý odznak odvahy, anebo na Nabarveném ptáčeti.
Pracoval i na volné adaptaci Bondyho vzpomínek Prvních deset let (filmu 3 sezóny v pekle) a vedle toho chodí.
Aniž nosí víc než devět kilo zátěže. Bere spacák, hamaku, moskytiéru, pončo, karimatku, ešus, vařič, filtr na vodu, zapalovač, nůžky, nůž, lžíci, lopatku, nepromokavou bundu, čapku, čelovku, rukavice, mobil a to je takřka všecko. Vlastně i fotoaparát (cestou okolo Česka používal ten značky SONY RX100 m6), powerbanku, sluchátka, špunty do uší, solární nabíječku, lékárničku, (třímetrovou) lepicí pásku a (desetimetrový) provázek. Kompas.
Úvodem přespal přímo na vrcholu Sněžky a ve čtyři ráno 19. května vykročil na západ. Za Harrachovem se napojil na stezku E3, tedy jednu ze tří evropských dálkových tras, vedoucí od Černého moře do Santiaga de Compostela, ale tu opustil u rozvodí Baltu a Severního moře. Šestý den dokráčel na Anenský vrch nad Lobendavou a brzy k nejsevernějšímu bodu země.
„Zatímco jeden člen policejní hlídky, která mě tu odchytila, kontroluje doklady, druhý trpí stejným postižením jako já. Chodí. Chci s nimi udělat fotku, ale prý to mají zakázané.“
Jedním z dalších bodů výšlapu se stala Hora Svatého Šebestiána. Následoval Boží Dar, ale upozorňuji, že Jakub města nemá moc rád; a když už jde, prahne, aby mu zpívali ptáci.
Prošel Kraslice a přes Vernéřov doputoval na Dolní Paseky, kde je minerální pramen. V Hranicích si koupil nanuk a stál na trojmezí Čech, Bavorska a Saska. Nejzápadnější bod ČR ale leží o pár kilometrů jižněji, takže ještě jdete po cyklostezce a pěšinou. Musíte pak projít Cheb a 19. den jej obklopila Šumava. 9. června vystoupal na nejvyšší vrchol její české části, což je Plechý, a mj. následovaly Česká Kanada a Staré Město pod Landštejnem. 16. 6. váhal, zda neodbočit do Znojma (já bych to nevydržel), ale neuhnul. Urputně, principiálně se držel hranice a v noci vždycky psal deník. Mimochodem, provází jej kresbami.
Poblíž Lednice zachytil tužkou zámeček Dianin chrám, stylizovaný do podoby vítězného oblouku, ale ještě vyhráno neměl. Pokračoval ke svému známému vinaři Jožkovi a chvíli cupital i Rakouskem - u Dyjákovic. Dorazil k soutoku Dyje a Moravy čili do Moravské Amazonie. Minul zámek Pohansko, kde kdysi pracoval na filmu Král Ubu, a 31. den cesty stál na dalším trojmezí. 25. 6. ještě na jednom (Morava-Slovensko-Polsko), ale musíte po žluté ještě na sever a teprve po pěti kilometrech budete v nejvýchodnějším koutě Moravy, pěkně schovaném ve smrčí na břehu potoka Oleška.
Cituji z Čechova zápisníku (26. 6.):
Na dnešek jsem vyhlásil svůj čtvrtý odpočinkový den, a tak tu končím. Vyzvedává mě Zbyhněv, který se mi se svou ženou Jankou nabídl jako trail angel. Jedeme k nim do nedalekého Koňákova. Hned po příjezdu proskočím sprchou a pak se usazujeme na terase. Mají fantastický výhled na hory. Oba patří k polské menšině a připadá mi krásné, jak přecházejí z jednoho jazyka do druhého. Tohle mě fascinovalo v Gruzii, kde byli lidé schopni během jedné věty třikrát měnit jazyk. Ochutnávám pivo místního malého pivovaru a Zbyhněv řádí u grilů. Bavíme se, jak jinak, o cestování. Jedna jejich dcera žije v Kanadě, takže měli šanci to tam projet a prochodit. Opulentně večeříme, jsou momentálně na paleodietě, takže to není jen kus masa s chlebem, ale spousta zeleniny. Koukáme do mapy, jak se touhle industriální oblastí prokousat. Pro inspiraci volám Romču V., která jde podél hranice o pár dní přede mnou. S omluvou se ve 21. 30 zvedám, děkuji za vše a mířím na kutě. V noci přišla bouřka jak z béčkového hororu. Nebe bylo téměř stále ozářené blesky. Ne že by se nedalo venku pořežít, ale jsem rád, že spím pod střechou… Zbyhněv mě háže autem zpátky na těšínské nádraží.
Kudy dál? Po hraniční řece Olši, od jihu obejít Karvinou a od severu Bohumín. Kus šlapete i po hrázi Odry. Zrovna je 32 nad nulou. Ale nezastavitelně se derete k cíli. Albrechtice, Měsíční Hora, Malý Valdštejn. Petrovice, Zlatý hřeben a Biskupova Kupa. Frývaldov, Lázně Jeseník. Ripperův kámen, Mariánský potok (brodíte se středem). Rychlebské hory - s nejvyšším kopcem Smrk. Broumovské stěny. Buková hora. Adršpach. Lampertice. Jakub Čech ušel 2163 kilometrů a má za to, že se totéž nedá nahradit výjezdem v autě do těch míst. Taky ovšem přiznává:
„Byl to náhradní program, abych se nezbláznil z nicnedělání.“
Pocit z dálkového chození je mu, tvrdí, víc než pocit moci anebo „z tvorby“, ale je samozřejmě otázka, nakolik jsme kdo disponovaní k podobným pocitům. Inspirace, kterou svou cestou poskytl, zůstala určitě.
Jakub Čech: Jakubův cestovní deník 3. Pěšky po hranici ČR. / NAKLADATELSTVÍ XYZ. Praha 2021
