Krátké, většinou detektivně laděné povídky Karla Čapka se staly klasikou české literatury a patří k tomu nejzdařilejšímu, co autor kdy vytvořil. Setkáváme se v nich s vrahy a zloduchy, drobnými zlodějíčky a podfukáři, důslednými komisaři a bystrými četníky, ale i vášnivými sběrateli, vědci a blázny, kteří zalidňovali svět i podsvětí první čtvrtiny dvacátého století.
Povídky jsou nejen ukázkou skvělého vypravěčského umění, ale prozrazují též, že autor je člověk nesmírně vnímavý a vzdělaný, že se zajímá o dění ve společnosti a lákají jej nové vědecké vynálezy.
Především však příběhy míří k obecným otázkám morálky a mezí lidského poznání. Co je to skutečnost a kde je pravda? Karel Čapek nezobrazuje objektivní fakta, nýbrž subjektivní prožívání hrdinů, neříká, kde je zlo a kde dobro, neposuzuje ani neodsuzuje, neboť pravda je v jeho očích vždy relativní. Povídky poprvé knižně vyšly v roce 1929 a mnohokrát byly filmově zpracovány. 
Karel Čapek (*9. 1. 1890, Malé Svatoňovice - †25. 12. 1938, Praha)
český spisovatel, novinář, dramatik a překladatel. Na FF UK studoval estetiku, filozofii, dějiny výtvarného umění, anglistiku, germanistiku a bohemistiku. Krátce pracoval jako domácí učitel, brzy se začal zabývat novinařinou (například Lidové noviny), jako redaktor působil v několika časopisech. Stal se dramaturgem a režisérem Divadla na Vinohradech a byl předsedou PEN klubu.
Po společném literárním i dramatickém debutu s bratrem Josefem, který byl především malíř, psal filozofické povídky, divadelní hry, vědeckofantastické romány, detektivní prózy, cestopisy, fejetony či pohádky. Na jeho tvorbu mělo velký vliv jak filozofické a estetické vzdělání, tak rozmach vědeckotechnické revoluce (vyjadřoval obavu, že technika získá moc nad člověkem). Byl mistrem jazyka, myšlenkově uplatňoval individualistický přístup, uznával pravdu pouze z pohledu jednotlivce. Několikrát byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Mimo jiné byl vynikajícím amatérským fotografem a milovníkem etnické hudby.
V roce 1935 se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou. Po roce 1938 se stal terčem politických útoků, čelil nenávistné kampani, bojoval s českým fašismem a prožíval nejtěžší životní období. Zemřel na zápal plic, je pochován na vyšehradském hřbitově v Praze.
Cyril Bouda (*14. 11. 1901, Kladno - †29. 8. 1984, Praha)
český malíř, grafik, ilustrátor, profesor na Karlově univerzitě. V roce 1923 absolvoval Umělecko-průmyslovou školu v Praze pod vedením profesora Františka Kysely, v roce 1926 zakončil studium na Akademii výtvarných umění, kde se zaměřil na grafiku pod vedením Maxe Švabinského. Ilustroval a graficky upravil několik set knih (například Máchův Máj, Erbenovu Kytici, Andersenovy Pohádky nebo Swiftovy Gulliverovy cesty). Proslavil se návrhy plakátů, poštovních známek, ex-libris, gobelínů, mozaik a vitráží (např. Chrám sv. Víta). Využíval nejrůznější techniky – dřevoryt, mědiryt, lept, litografii.
Povídky z jedné i druhé kapsy / Karel Čapek / Ilustroval Cyril Bouda / Vydal XYZ, 2010
Ukázky z knihy:
MODRÁ CHRYZANTÉMA
“Tak já vám povím,” řekl starý Fulinus, “jak přišla Klára na svět. Tehdy jsem zařizoval knížecí lichtenberský park v Lubenci – pane, starý kníže, to byl nějaký znalec; celé stromy si nechal posílat od Veitsche z Anglie, a jen cibulí z Holandska odebral sedmnáct tisíc kusů; ale to jen tak vedle. Tak jednou v neděli jdu v Lubenci po ulici a potkám Kláru; víte, to byl tamní idiot, hluchoněmá bláznivá káča, která kudy šla, tudy blaženě hýkala, – nevíte, pane, proč jsou tihle idioti tak blažení?
Zrovna jsem se jí vyhýbal, aby mně nedala hubičku, když najednou zahlédnu, že má v prackách kytici; byl to nějaký kopr a takový ten polní neřád, ale mezi tím, pane – já jsem viděl ledacos, ale tehdy mě mohl trefit šlak. Ona vám ta potrhlá měla ve své kytce jeden květ pompónové chryzantémy, která byla modrá! Pane, modrá! Byla to asi taková modrá jako Phlox Laphami; trochu břidlicově nadechnutá, s atlasově růžovým okrajem, uvnitř jako Campanula turbinata, krásně plná, ale to všechno ještě nic není: pane, ta barva byla tehdy a ještě dnes je u vytrvalé indické chryzantémy naprosto neznámá! Před lety jsem byl u starého Veitsche; sir James se mi nějak, panečku, chlubil, že jim loni kvetlo jedno chrysanthemum, import přímo z Číny, tak drobet lila, ale v zimě jim bohužel zašlo. A tady ta krákorající maškara měla v pařátu chrysanthemum tak modré, jak si jen můžete přát. Dobrá.
Tak tedy ta Klára radostně zabučela a strká mně tu svou kytici. Dal jsem jí korunku a ukazoval jsem jí tu chryzantému: Kláro, kdes tohle vzala? Klára nadšeně kdákala a řehtala se; víc jsem z ní nedostal. Křičím na ni, ukazuji rukama, ale nic platno; mermomocí mě chtěla obejmout. Běžím k starému knížeti s drahocennou modrou chryzantémou: Jasnosti, tohleto roste tady někde v okolí; pojďte to hledat. Starý dal hned zapřahat kočár, a že vezmeme Kláru s sebou. Ale Klára se zatím ztratila a nebyla k nalezení. Stáli jsme u vozu a nadávali tak dobrou hodinku – on kníže pán býval dřív u dragounů. Ale ještě jsme s tím nebyli hotovi, když se přihnala Klára s vyplazeným jazykem a cpala mně celou kytici čerstvě narvaných modrých chryzantém. Kníže jí podával stokorunu, ale Klára se dala zklamáním do breku; chudák nikdy stokorunu neviděla. Musel jsem jí dát korunu, abych ji upokojil. Začala tancovat a křičet, ale my ji posadili na kozlík, ukázali na ty modré chryzantémy, a Kláro, veď nás!Klára na kozlíku výskala radostí; to si nemůžete představit, jak byl Jeho Důstojnost pan kočí pohoršen, že musí sedět vedle ní. Kromě toho se koně každou minutu splašili z toho jejího kvikotu a kokrhání, inu, byla to čerchmantská jízda. Když jsme jeli půldruhé hodiny, povídám: Jasnosti, to už jsme udělali aspoň čtrnáct kilometrů.
To je jedno, bručel kníže, třeba sto kilometrů.
No dobrá, já na to, ale Klára se s tou druhou kyticí vrátila za hodinu. To místo nemůže tedy být dál než tři kilometry od Lubence.
Kláro, křičí kníže a ukazuje na ty modré chryzantémy, kde to roste? Kdes tohle našla?
Klára se rozkrákorala a ukazovala pořád dopředu. Nejspíš byla ráda, že jede v kočáře. Poslouchejte, já myslel, že ji kníže zabije; kristepane, ten se uměl vztekat! Z koní kapala pěna, Klára kejhala, kníže se rouhal, kočí div nebrečel hanbou a já jsem dělal plány, jak vypátrat modrou chryzantému. Jasnosti, povídám, takhle to nepůjde. Musíme hledat bez Kláry. Uděláme si na mapě kružítkem okruh tří kilometrů, rozdělíme to na úseky a budeme hledat dům od domu.
Člověče, řekl kníže, na tři kilometry od Lubence není přece žádný park!
To je dobře, povídám. V parku byste našel starého čerta; ledaže byste hledal ageratum nebo kanu. Koukejte se, tadyhle dole na stonku je drobet půdy; to není žádný humus, to je mazlavá žluťka, nejspíš hnojená lidským tentononc. Musíme hledat místo, kde je hodně holubů; na lupení máte plno holubího trusu. Nejspíš to roste u plotu z neloupaných tyček, protože tuhle je v paždí listu ždibet odprýsknuté smrkové kůry. Tak, to je přesné vodítko.
Jaké? povídá kníže.
No, takové, já řku, že to musíme hledat u každé chalupy v okruhu tří kilometrů; rozdělíme se na čtyři skupiny: vy, já, váš zahradník a můj pomocník Vencl, a je to.
Dobrá, ráno nato byla první věc, že mi Klára zase přinesla pugét modrých chryzantém. Potom jsem propátral svůj úsek, v každé hospodě jsem pil teplé pivo, jedl syrečky a ptal se lidí po modrých chryzantémách. Pane, neptejte se, jaký průjem jsem měl po těch syrečkách; horko bylo, jako se někdy koncem září vydaří, a já vlezl do každé chalupy a musel si nechat líbit ledajaké hrubství, protože lidé si mysleli, že jsem blázen, agent nebo někdo od úřadu.
Ale jedna věc byla večer jistá: žádná modrá chryzantéma v mém úseku nerostla. V ostatních třech nenašli taky nic. Jen Klára přinesla novou kytici nalámaných modrých chryzantém.To víte, takový kníže je velký pán, když se to vezme kolem a kolem; tak on si zavolal četníky, každému dal do ruky jeden květ modré chryzantémy a slíbil jim nevímco, když mu najdou, kde to roste. Četníci, pane, to jsou vzdělaní lidé, čtou noviny a tak; krom toho znají každý kámen a mají náramný vliv.
Pane, považte si, že toho dne šest četníků, obecní strážníci, starostové obcí, školní mládež s učiteli a jedna tlupa cikánů prolézali celý ten kousek země v okruhu tří kilometrů, otrhali všechno, co kde kvetlo, a donesli to do zámku. Prokrindapána, to vám toho bylo, jako o Božím těle; ale modrá chryzantéma, to se ví, ani jedna. Kláru jsme dali po celý den hlídat; v noci utekla a po půlnoci mi přinesla plnou náruč modrých chryzantém. Dali jsme ji hned zavřít do šatlavy, aby neotrhala všechny; ale byli jsme v koncích. Namouduši, to bylo jako v začarování; představte si, kraj jako dlaň –Poslouchejte, člověk má právo být sprostý, když je v moc velké bídě nebo když ho potká neúspěch; to já znám; ale když mně kníže pán z toho vzteku řekl, že jsem stejný idiot jako Klára, namítl jsem mu, že si od takového starého kreténa nenechám nadávat, a šel jsem rovnou k vlaku; od té doby jsem v Lubenci nebyl. Ale když už jsem seděl ve vagóně a vlak se hnul, já jsem se, pane, dal do breku jako malý kluk, že už neuvidím modrou chryzantému a že ji nadobro opouštím. A jak tak brečím a koukám z okna, vidím hnedle u trati něco modrého. Pane Čapek, to bylo silnější než já: vyhodilo mne to ze sedadla a zatahalo to za poplašnou brzdu – já o tom ani nevěděl; vlakem to drclo, jak brzdili, a já jsem se svalil na protější sedadlo– přitom jsem si zlomil tenhle prst.
A když přiběhl konduktér, koktal jsem, že jsem něco v Lubenci zapomněl, a musel jsem zaplatit zatracenou pokutu. Pane, já jsem nadával jako špaček a kulhal jsem po trati zpátky k tomu modrému. Ty troubo, říkal jsem si, třeba to je jenom podzimní aster nebo jiný modrý neřád, a ty vyhodíš takové nekřesťanské peníze! Ušel jsem asi pět set metrů; už jsem myslel, že to modré nemohlo být tak daleko, že jsem to minul nebo že se mi to jenom zdálo, když na takovém malém náspu vidím vechtrovský domek a přes tyčkový plot jeho zahrádky kouká to modré. Byly to dva trsy modré chryzantémy.Pane, každé dítě ví, co tihle vechtři pěstují na svých zahrádkách. Krom kapusty a melounů je to obyčejně slunečnice, pár červených růží, malvy, tropaeolum a nějaká ta jiřina; tady ten chlapík neměl ani to, ale jenom brambory, fazole, jeden černý bez a tady v koutě ty dvě modré chryzantémy.
Člověče, povídám mu přes plot, kde jste vzal tyhle kytky?
Ty modrý? řekl hlídač. Jo, ty tu zůstaly po nebožtíkovi Čermákovi, co tu byl vechtrem přede mnou. Ale tady po trati se nesmí chodit, pane. Tamhle je tabulka ,Po trati choditi se zapovídá‘. Co tu máte co dělat?
Strejčku, povídám mu, a prosím vás, kudy se k vám chodí?
Po trati, na to hlídač. Ale sem nemá nikdo co chodit. Co tu chcete? Kliďte se, zatracenej trumbero, ale na trať nesmíte ani nohou!
Tak kudy, já řku, se mám klidit?
To mně je jedno, křičí hlídač, ale po trati ne, a basta!
Sednu si tedy na ten břeh a povídám: Poslouchejte, dědo, prodejte mi ty modré kytky.
Neprodám, bručí vechtr. A pakujte se vocaď. Tady se nesmí sedět!
Pročpak ne, říkám mu. To není napsáno na žádné tabulce, že se tu nesmí sedět. Chodit se tu nesmí, a já teda nechodím.
Hlídač se zarazil a obmezil se na to, že mně nadával přes plot. Ale byl to nejspíš samotář; za chvíli přestal nadávat a mluvil sám se sebou. Za půl hodiny vyšel, aby obhlédl trať.
Tak co, zastavil se u mne, pudete vocaď, nebo ne?
Nemůžu, povídám, po trati chodit je zakázáno a jiná cesta odtud nevede.
Hlídač chvíli přemýšlel. Tak víte co, řekl potom, až tamhle zajdu za ten pešunk, ztraťte se odtud po trati; já to nebudu vidět.
Vřele jsem mu poděkoval, a když zašel za ten pešunk, přelezl jsem přes plot do jeho zahrádky a jeho vlastním rýčem jsem vyryl obě ty modré chryzantémy. Já jsem je ukradl, pane. Jsem poctivý chlap a kradl jsem v životě jenom sedmkrát; a vždycky to byly kytky.
Za hodinku jsem seděl ve vlaku a vezl si domů ukradené modré chryzantémy. Když jsem jel podle toho strážního domku, stál tam ten vechtr s praporečkem a škaredil se jako čert. Mával jsem na něj kloboukem, ale myslím, že mě nepoznal.
Tak to vidíte, pane: že tam byla tabulka s nápisem Zakázaná cesta, nikoho, ani nás, ani četníky, ani cikány, ani děti nenapadlo, že by tam někdo mohl jít hledat modré chryzantémy. Takovou sílu, pane, má výstražná tabulka. Možná, že u vechtrovských domků rostou modré petrklíče nebo strom poznání nebo zlaté kapradí, ale nikdo je nikdy neobjeví, protože po trati choditi se přísně zapovídá, a basta. Jenom bláznivá Klára se tam dostala, protože byla idiot a neuměla číst.
Proto jsem dal modré pompónce chryzantémě jméno Klára. Už se s ní párám patnáct let. Ale nejspíš jsem ji zchoulostivil dobrou půdou a vláhou – ten krobián vechtr ji vůbec nezaléval, měla tam jíl jako cín; zkrátka zjara mně vyrazí, v létě dostane padlí a v srpnu zachází. Považte si, já jediný na světě mám modrou chryzantému, a nemohu s ní na veřejnost. Kdepak Bretagne a Anastázie, ty jsou jen trochu do lila; ale Klára, pane, až mně jednou pokvete Klára, tak o ní bude mluvit celý svět.”
| Karel Čapek (*9. 1. 1890, Malé Svatoňovice - †25. 12. 1938, Praha) spisovatel, publicista Narodil se v Malých Svatoňvicích u Trutnova 9. ledna 1890 do rodiny báňského a lázeňského lékaře jako třetí dítě. Měl starší sestru Helenu a staršího bratra Josefa. Jěště v červnu tohoto roku se rodina přestěhovala do vlastního domu v Úpici, kde si otec otevřel ordinaci. Zde také Karel Čapek od roku 1895 do roku 1900 chodil do obecné školy. Roku 1900 po smrti svého manžela se Čapkova babička Helena Novotná přestěhovala k Čapkovům. Čapek mnohokrát uvedl, že to byla právě babička Helena, kdo výrazně ovlivnil jeho cit pro jazyk a kdo v něm rozvinul sociální cítění. 16.9. téhož roku začíná Karel chodit v Úpici do měšťanské školy. Roku 1901 se společne s babičkou Helenou stěhuje do Hradce Králové, kde nastupuje do primy osmiletého gymnásia. Na podzim roku 1904, tedy v kvartě, vstupuje do ?tajného studentského debatního spolku pokrokářského zaměření a sebevzdělávacích cílu" a stává se členem jeho výboru. Na konci školního roku 1904/1905 dostává doporučení opustit školu kvůli tajnému spolku, címž je ze školy fakticky vyloučen. Proto se v září 1905 uchyluje do Brna, kde mu jeho sestra Helena, do Brna provdaná, našla podnájem. Zde nastupuje do kvinty Prvního českého gymnásia. Po dokončení sexty se Čapkovi rodiče rozhodli prodat hronovský mlýn a dům v Úpici a přestěhovat se do Prahy. Ubytují se v činžovním domě v Říční ulici č. 11 na Malé Straně. Spolu s Karlem a rodiči zde bydlí bratr Josef a babička Helena. V září 1907 nastupuje Karel do septimy Akademického gymnásia v Praze, kde v červnu roku 1909 maturuje s vyznamenáním. Universitní léta V září odjíždí s bratrem Josefem na měsíc do Mnichova, aby si odpočinul před nastávajícím zimním semestrem na filozofické fakultě pražské univerzity. Je fascinován tamější univerzitou; stejně tak se obdivuje muzeím a galeriím. V říjnu se zapisuje na filozofické fakultě jako posluchač filozofie. Po letním semestru na téže univerzitě a po letních prázdninách nastupuje v říjnu 1910 Karel Čapek na zimní semestr na filozofickou fakultu Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně. V březnu 1911 odjíždí do Paříže, kde se zapisuje na Sorbonně na Faculté des lettres. V červenci po ukončení semestru v Paříľi odjíždí na čtrnáct dní do Marseille a koncem měsíce se vrací do Prahy, kde se v říjnu znovu zapisuje na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V březnu 1912 umírá babička Helena Novotná. Karel stále studuje na pražské filozofii. 29. listopadu 1915 je slavnostně jmenován doktorem filozofie. V tomtéž roce byl z důvodu nemoci několikrát neodveden do první světové války. Roku 1916 se jeho rodiče stěhují do Trienčanských Teplic, kde Čapkuv otec působí jako sezonní lázeňský lékař. V Praze zůstává sám s bratrem Josefem. Ranné působení a 20. léta V březnu 1917 se stává členem redakční rady časopisu Národ a nastupuje jako soukromý učitel Prokopa Lažanského, syna hraběte Lažanského. V květnu odjíždí s Lažanskými na jejich zámek v Chýších u Žlutic. Službu u nich koncí 30. září 1917. 22. října 1917 se společně se svým bratrem stává redaktorem Národních listů. Je redaktorem a referentem kulturní rubriky. Téhož měsíce se stává také společne s bratrem Josefem redaktorem satirického týdeníku Nebojsa, který právě vznikl. V létě roku 1920 se seznamuje s Olgou Scheinpflungovou, svojí budoucí manželkou. K 31.12. dává společně se svým bratrem Josefem a několika dalšími redaktory výpoveď z Národních listů pro nesouhlas s politickou linií šéfredaktora listu. Téhož roku vydává svou celosvětově proslulou hru R.U.R., v které bylo poprvé použito slovo robot, jehož autorem je ovšem Josef Čapek. K 1. dubnu 1921 nastupuje společně s bratrem Josefem na dobře placené místo v pražské redakci Lidových novin. V říjnu se stává dramaturgem Městského divadla Královských Vinohrad, divadla v nemž také mimo jiné hrála Olga Scheinpflungová. 22. března 1922 byl poprvé osobně představen Tomáši Garrique Masarykovi, s kterým poté navázal hluboké přátelství a napsal knihu rozhovorů. V srpnu podává demisi na post dramaturga vinohradského divadla na protest proti přebírání herců Národním divadlem. Po uklidnění aféry se na své místo vrací. V dubnu 1923 ovšem rezignuje definitivně a odjíždí na 2 měsíce na zdravotní pobyt do Itálie. 13. dubna 1924 umírá Čapkova matka. Od konce května do konce července je v Anglii. Jede tam kvůli zasedání mezinárodního kongresu Penklubu a Výstavě britského impéria. Na podzim se zavádí tradice schůzek pátečníků, intelektuálu různých názorů a povah. Tato tradice se udržela až do Čapkovy smrti. V listopadu se stěhuje do většího bytu v Říční ulici a bydlí sám. V lednu 1925 se stává členem přípravného výboru pro ustanovení pražského Penklubu. Téhož měsíce je také poprvé přijat T.G. Masarykem na Pražském hradě. Na únorové ustanovující schůzi je zvolen předsedou pražského Penklubu. V dubnu se stěhuje do vlastního domu na Vinohradech, kde s ním bydlí otec. V květnu je zvolen členem Literárního odboru IV. třídy České akademie věd. Na toto členství ale v červnu rezignuje, když je členství upřeno podle něj mnohem významnějšm literátům. Mezi nimi jmenoval P. Bezruče, F. Šrámka a K. Tomana. V září vstupuje spolu s Josefem do nově založené Národní strany práce. V říjnu kandiduje na 20. (posledním) místě pražské kandidátky Národní strany práce. Strana v listopadových volbách tohoto roku však vyšla bez mandátu, a po pár letech zaniká. V červnu 1926 uveřejňuje článek ?Čeští spisovatelé - proč mlčíte" jako odpověd na Manifest českých fašistů k spisovatelům. V září se rozhoduje účastnit se boje za demokracii proti Gajdovu fašismu. Na konci září a začátku října je u prezidenta Masaryka v Topol'čiankách. Na silvestra pořádá místo pátečnické schůze silvestrovský večer za přítomnosti TGM. Adresuje mu novoroční koledu, kterou čtou tři herci Národního divadla přestrojeni za představitele tří politických stran: A. Švehlu, K.Kramáře a J. Šrámka. Na konci ledna 1927 rezignuje na předsedu pražského Penklubu, ale nakonec zůstává. Během ledna a března se musí Čapek bránit kampani v tisku kvůli svému silvestrovskému večeru, která byla vyvolána večerníkem Národní Demokracie a klerikálním tiskem. Hájí se nejdříve v tisku, a pak žalobami na Národní listy, Národ a List Čech. Tato štvavá kampan ho inspiruje k napsání Skandální aféry Josefa Holouąka. Na začátku června na zájezdu československých spisovatelů do Paříže, kde se setkává s kulturními a politickými osobnostmi Francie. Celé září a polovinu října je u TGM na zámku v Topol'čiankách. 28. ríjná dostává společně s bratrem Josefem státní cenu za dramatické dílo za hru Adam Stvořitel. Září roku 1928 opět tráví v Topol'čiankách. V breznu 1929 odsuzuje zemský trestní soud v Praze redaktora Národních listu k peněžité pokutě, odškodnému, úhradě trestního řízení a publikování rozsudku v tisku. V dubnu umírá Čapkův otec. Září tráví v Topol'čiankách a v říjnu odjíždí s Olgou do Španělska. Začátek 30. let V červnu 1930 je ministrem školství jmenován členem poradního sboru pro věci Národního divadla. Koncem září až začátkem října je opět v Topol'čiankách. V lednu 1931 je Výborem pro rozvoj duševní spolupráce při Společnosti národů jmenován do stálého výboru pro literaturu a umění. V březnu je znovuzvolen předsedou pražského Penklubu. Koncem června se účastní celosvětové konference Penklubu v Haagu. Poté cestuje po Holandsku. Na začátku července se v Ženevě účastní zasedání Stálého výboru pro literaturu a umění při Stálé komisi pro rozvoj duševní spolupráce při Společnosti národů. V březnu 1932 přechází společně s bratrem Josefem od zkrachovalého nakladatelství Aventinum k nakladatelství Fr. Borový, kde se stal vkladem půl milionu korun tichým společníkem. Koncem září až začátkem října pobývá v Topol'čiankách. V únoru 1933 vyvolává v širokém kulturním tisku diskusi o povaze a funkci kritiky. V březnu se vzdává předsednictví pražského Penklubu. Koncem září až začátkem října pobývá vTopol'čiankách. 2. polovina 30. let 21. ledna 1934 podepisuje výzvu spisovatelů, umělců a vědců na pomoc dětem strádajících za hospodářské krize. V listopadu podepisuje protest Obce československých spisovatelů proti organizovaným fašistickým výtržnostem. V červnu 1935 na mezinárodním sjezdu Penklubu v Barceloně ho předseda světové federace Penklubů H. G. Wells navrhuje za svého nástupce, ale Čapek ihned odmítá. Na konci června se v Paříľi účastní mezinárodního kongresu spisovatelských organizací na obranu kultury. V červenci cestuje s Olgou a přáteli po Dolomitech automobilem. Na této cestě požádá Olgu o ruku. 16. srpna 1935 se Karel Čapek žení s Olgou Scheinpflungovou na vinohradské radnici. Jeho švagr Palivec mu dává do doživotního užívání usedlost Strž ve Staré Huti u Dobříše. V říjnu je nominován do komise pro udělování státních cen za literaturu. V červnu 1936 se v Budapešti účastní symposia pořádaného Stálým výborem pro literaturu a umění při Stálé komisi pro rozvoj duševní spolupráce při Společnosti národů o přirozené úloze humanitních věd v současném světě. V červenci cestuje s Olgou po Dánsku, Norsku a Švédsku. V listopadu je Karel Čapek opět navržen na Nobelovu cenu za literaturu. V únoru 1937 navštěvuje Edvarda Beneše na Pražském hradě. V červnu se společně s Olgou účastní kongresu Penklubu v Paříži, kam byl pozván jako čestný host. V červenci cestuje s Olgou a s přáteli automobilem po Rakousku, Švýcarsku a jižní Francii. 11. října se účastní tryzny za TGM v Městském divadle na Vinohradech. 24. prosince společně s Františkem Křižíkem odvysílal Karel Čapek na vlnách Československého rozhlasu do celého světa Pozdrav lidem dobré vůle. (více zde) Rok 1938 31. března a 3. dubna 1938 zprostředkovává neoficiální, ale otevřené německé stanovisko na politickou situaci. 1. června podepisuje otevřený dopis členů československé sekce mezinárodní asociace spisovatelů na obranu kultury. 27.-30. června se účastní kongresu světového Penklubu v Praze. 12. září pomáhá formulovat a podepisuje Výzvu obce československých spisovatelů spisovatelským a kulturním organizacím celého světa, aby hájily princip svobody a pomáhaly orientovat veřejné mínění celého světa pravdivým objasnením současné československé politiky. 21. září pomáhá stylizovat prohlášení, jímž vláda oznamuje občanum přijetí podmínek francouzké a anglické vlády. 30. září, v den mnichovského diktátu, podepisuje výzvu Obce československých spisovatelů K svědomí světa. V listopadu až prosinci musí Čapek snášet kampaň tisku proti své osobě. Odmítá evakuaci do Anglie, říká, že musí zůstat s národem. Od poloviny prosince trpí chřipkou, poté dostane zánět ledvin. 25. prosince 1938 v 18:45 umírá. Zpracoval: Dominik Zunt Použitá literatura: Miroslav Halík: Karel Čapek Život a dílo v datech, Academia 1983 Více: http://capek.misto.cz/index.html
BIBLIOGRAFIE |
Díky, že čtete a propagujete portál Čítárny.
