Nevím, proč vlastně se mu říká "laskavý"; neboť nevím, je-li laskavý, tak jako nevím, je-li rudovlasý jako císař Barbarossa nebo lysý jako římský senátor; nedovedu si ho prostě představit a mám za to, že mi zùstane záhadou až do konce mých dnù. Někdy se člověku stane, že k němu přijde docela slušný pán a řekne: "Já jsem rada ten a ten a četl jsem váš článek o -."
V tom okamžiku, kdy takto poznáš svého čtenáře, jej také ztratíš; neboť tento pán už není tajemný laskavý čtenář, nýbrž je to pan rada ten a ten; je to pán s bradkou a určitým míněním; je to tvùj známý. S každým člověkem, kterého poznáš, se odsunuje záhadný čtenář dále: ten to není; neboť Laskavý čtenář není nikdo z lidí, které znáš; je to ztělesnění lidí, které neznáš.
Ale kdybych se pokusil dát tomuto neznámému aspoò nějaké rysy, shledal bych, že si Laskavého čtenáře nedovedu představit jako osobnost nějak zvláště laskavou, usměvavou a nadšenou; spíše bych si ho představil jako bytost velmi přísnou a zachmuřenou, která bere do ruky mùj článek nebo knížku asi tak jako soudce akta. Myslím, že má dlouhý vous jako dědek Chronos; a nejhorší na něm je, že ví všechno a zná všechno, o čemkoliv píšu, neboť má všechna povolání. Jeho očím neujde žádná má chyba, neznalost, bota ani klopýtnutí; přistihne mne při všem, co si nějak popletu nebo co on zná lépe než já. Neřekne nic; ale jen mu tak obočím poškubne zlomyslná radost, že mě chytil: aha, holenku, na tohle jsi krátký. Jeho znalosti jsou úžasné a snad neomezené; kdybych si spletl audionovou lampu s Davyho kahancem, všimne si toho; neujde mu, zaměním-li ve své botanické nevinnosti dejme tomu třezalku s pučalkou.
Lidi, já se ho bojím! často se při psaní zarazím a škrtnu, co jsem právě napsal; neboť nejsem si jist před Laskavým čtenářem. Je hrozný, jsa neznámý; říká-li se mu laskavý, je to z divého strachu; je nutno mu polichotit.
V letech 1980-1995 vycházelo v nakladatelství Československý spisovatel (později Český spisovatel) nejkompletnější vydání spisů Karla Čapka (*9.1. 1890), které zahrnuje celkem 25 knih, z čehož si dovolujeme upozornit na knihy, kde jsou Čapkovy vynikající eseje a úvahy, které dnešní novináři už nejsou schopni psát. Čest vyjímkám.
XIV. Od člověka k člověku I. (1988) - Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1905 -1925
XV. Od člověka k člověku II. (1991) - Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1926 - 1931
XVI. Od člověka k člověku III. (1991) - Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1932 - 1938
XVII. O umění a kultuře I. (1984) - Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1907 - 1918
XVIII. O umění a kultuře II. (1985) - Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1919 - 1925
XIX. O umění a kultuře III. (1986) - Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1926 - 1938
XX. Hovory s T. G. Masarykem (1990)
XXI. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon Politikon (1991)
XXII. Korespondence I. (1993)
XXIII. Korespondence II. (1993)
XXV. O umění a kultuře, Od člověka k člověku - dodatky (1995)
