V těchto dnech celý vzdělaný svět naslouchá s největší pozorností tomu, o čem se jedná na odzbrojovací konferenci v Ženevě. Mluví se tam o zlidštění války; delegáti všech států rokují o zákazu války plynové a bakterielní, o zápovědi bombardovat města z letadel, o tonáži a ponorkách.
Ale jde-li nám vážně o odzbrojení, nestačí mluvit jen o prostředcích války, nýbrž o válce samotné, o strašném morálním problému války, o těžké mravní odpovědnosti za následky válek.
Válka se nevede mezi kanóny a tonážemi, ale mezi lidmi. Pravím lidmi, a ne jenom vojáky; neboť dnešní válka – stejně jako nějaké středověké nájezdy Hunů a Tatarů – není jenom bojem mužů; je fatálně i vyvražďováním bezbranných, masakrováním dětí.
Mezinárodní unie pro pomoc dětem rozeslala před odzbrojovací konferencí statistické údaje ukazující až příliš názorně, jak surově zasáhla světová válka život dětí ve válčících státech. Rok po válce jsou čtyři milióny dětí ve střední a východní Evropě ohroženy hladem; devadesát procent dětí pod deset let trpí podvýživou. Třicet až šedesát procent dospělých – podle krajů – ztratilo třetinu své normální váhy.
V Německu tělesný vývoj dětí zůstává o půldruhého až dva roky pozadu za předválečným normálem; počet dětí podvyživených a ohrožených tuberkulózou se odhaduje na dva milióny; úhrnem 31 procent dětí je nemocných a špatně živených – téměř všechny děti (podle švédské ankety 90 procent) jeví ještě několik let po válce známky rachitismu a tuberkulózy.
Úmrtnost dětí se za války zdvojnásobila, dětská zločinnost se ztrojnásobila. V Rakousku 93 procent dětí trpí podvýživou; ještě v roce 1921 je 75 procent dětí podvyživených, postižených rachitismem a krticemi, více než 50 procent tuberkulózních, více než 30 procent by mělo být dopraveno do sanatoria; čtyřleté děti dosahují průměrem jen čtyř pětin normální váhy.
V Československu po válce 286.000 nemluvňat, 680.000 větších dětí potřebuje pomoci; na tři kojence umírají dva následkem podvýživy; obecná úmrtnost stoupla z devíti procent na dvacet. Řeknete, to že jsou národy, které trpěly blokádou.
V Anglii jen v roce 1917 bylo vzato 600.000 dětí ze škol a nuceno výdělečně pracovat; z nich 7 až 10 procent utrpělo škody na zdraví. Dětská zločinnost stoupla o 46 až 56 procent.
Ve Francii dětská úmrtnost stoupla z deseti procent na 44; po válce zůstává 470.000 vdov s válečnými sirotky.
V Itálii je po válce 380.000 sirotků; 120.000 dětí žije v nejhorší bídě. I v neutrálních zemích postihuje rachitida 41 procent všech dětí. A tak dále: bylo by možno kupit příklady bez konce.
Ukazuje se z toho, že válka je vedena ve strašnějším rozsahu proti dětem než proti vojákům.
Nestačí humanizování války; jediný možný čin zlidštění je války odstranit.
Celý svět by se pozvedl v mravním pobouření, kdyby některá válčící armáda počala hromadně střílet do dětí. Nuže, každá válka opravdu zabíjí děti po statisících; i když je nevraždí úmyslně, neomlouvá ji dnes už, že by to činila nevědomky, neboť ty cifry mluví řečí až zoufale zřetelnou.
Žádný argument pro odzbrojení a mír nebude úplný, budeme-li zavírat oči před touto obětovanou frontou dětí ve válce.
Karel Čapek, LN, 21. 2. 1932
