Václav Čtvrtek nepsal jen pro děti, jak se mylně domnívala sebevědomá podavačka v Luxoru, ale také pro dospělé. Jeho pověsti z Prahy a dalších českých měst jsou psány příjemně lehkým českým jazykem, jsou malinko erotické i mrazivé. Jedním slovem krásné počteníčko o české historii trochu jinak, které by nemělo minout žádného, kdo si chce vychutnat čtení po všech stránkách.
Páté vydání těchto pověstí doznalo značných změn, proto v redakaci Knižního klubu pozměnili i název. Přibylo 15 textů, takže vydání obsahuje už 36 textů. Oněch patnáct quasi pověstí se našlo v autorově pozůstalosti uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Kniha je tak další vypovědí o velikém umu našeho nejznámějšího spisovatele.
Skutečně brilantně napsané pověsti se vždy jedním drápkem zachycují konkrétního místa děje, avšak dějovou zápletkou a břitkostí komična připomínají spíš krátké povídky renesančního typu. A to je v české literatuře opravdu vzácností.
Nelze nezdůraznit i jedinečnost koncentrované dějovosti a dobové (byť neurčitě historické) věrnosti v detailech těchto krásně českých próz.
Ale jak už jsem psal. Je to počteníčko pro jazykové a estetické gurmány, a pravděpodobně si Václav Čtvrtek psaní plně vychutnal a bylo pro mě velkým potěšením se s Václavem Čtvrtek takto setkat.
Pověsti nezbedné a divů plné / Václav Čtvrtek / Ilustrovala Zdeňka Krejčová / editorka Vladimíra Gebhartová
Ukázka z knížky:
Když tak Belzebub nejprve vyměnil chudé za bohaté a vyschlé za šťavnaté a trupelnaté za tučné, dal se do prvního kuchařského díla. Horkým dechnutím upekl berana, ale poházel ho vysoko natí z petržele.
Když to přinesl na stůl, nabídl nejdřív opatovi. Opat si vzal svrchu větvičku petržele, žvýkal ji a liboval si, že je dnes zvlášť ctnostně povadlá.
Jeden z bratří však zajel nožem hlouběji a dobral se berana. Hned pošeptal všem kolem:
„Je dobré pohroužit se někdy duši do hříchu a tak ji vyprubovat.“
Od té chvíle si bratří sloužili beranem, jen opat překusoval petržel.
Čert nosil na stůl pořád víc jídla, vína i ovoce. Mniši hříšně jedli a pili, jen opat ve své spolehnutosti nedovedl rozeznat tučné maso od pecnu z kůry a láhev vína od láhve vody. Jedl to i pil, ale nehřešil, protože nevědomost prý hříchu nečiní.Belzebubovi však šlo zvlášť o opata. Zlobil se, že mu dost nezraje pro peklo. Odešel proto z refektáře do ambitů. Tam byl obraz Maří Magdalény vymalovaný tak názorně, aby nemohl být spor o tom, že to byla veliká hříšnice. Belzebub se na čtyři strany ohradil znameními a potom oslovil obraz:
„Rozpomeň se, Mářinko, na tu dobu, kdy ti byla radost pro hřích a hřích pro radost. Jen se rozpomeň.“Malovaná Maří Magdaléna si vzdychla a lehoučce se pohladila tam, kde jí to bývalo příjemné od jiných. Tím Belzebubovi uvízla. Vyvolal ji z obrazu a poručil jí:
„Půjdeš do refektáře a přivedeš mi opata do hříchu.“
Mářinka se tam rozběhla, jako by ani nepatřila do houfu světic. Belzebub za ní, jen se mu vzadu pod mnišskou kutnou vyhazuje kopyto.
V refektáři sloužili už bratří credo in unum vinum bonum. Tváře jim hoří jako lucerny. Dásně melou jako mlýn, a na kolo toho mlýna ženou víno, sotva stačí náhon. Jen opat ještě nezhřešil.V té ctnosti ho zastihla Mářinka. Hned k němu, a z nejlíbeznějších vzpomínek na něm zkoušela milostné praktiky. Jenže všecko to vázlo na krunýři opatovy suché ctnosti. Uhýbal Mářince hlavou a vším.
Zato v bratřích se začalo vařit víno. A děly se od toho, s trochou Belzebubova přičinění, divné zázraky. Hrušky a jablka, melouny a broskve, to všecko se proměnilo v sladké atributy.Sám opat začal drhnout v ctnosti. Měl se k Mářince a povídá:
„Bratří, kdyby člověk nehřešil, jak by pak nebe mohlo prokázat svoji slitovnost?“
A měl se velmi silně k Mářince Magdalí.
Jak to spatřil Belzebub, zamnul si dlaně, až mu od nich škrtalo. Už si na opata chystá pazoury. Jenže si nemohl, anebo spíš nedokázal odepřít, aby si neposkočil radostí, jak se mu nakonec všecko vyvedlo. Jen si poskočil, vyletěla mu vzadu kutna a ukázalo se kopyto.
Opat Mářince ještě pošeptal:
„Co je naše chtění, když si nebe nepřeje, abys přišla o korunu světice.“
Potom odvázal od pasu cingulum a vypráskal Belzebuba z refektáře.
Mářinka Magdalí se vytratila.Nad prázdným stolem se točí trochu sirného smradu.
Opat poručil bratřím povstat od stolu. Ukazoval jim rukou a bratří ve zlosti zpívali mizerére.
