Když jsem byl požádán, abych si pro konferenci o díle Václava Čtvrtka připravil příspěvek na téma, jak se mi ilustrovala knížka „O Kačence a tlustém dědečkovi“, nemusel jsem složitě přemýšlet, o čem budu mluvit. O ilustrace mě požádalo nakladatelství Albatros.
Co se ve mně odehrávalo při práci na ilustracích pro tuto knížku:
Rukopis sestával ze čtrnácti příběhů, které umožňovaly čtenáři nahlédnout do důvěrného vztahu vnoučete a prarodiče, Kačenky a jejího tlustého dědečka.
Po přečtení rukopisu jsem měl na paměti především dvě věci:
a) postav a postaviček v knihách Václava Čtvrtka je takové množství a byly ve vzdálenější i nedávné historii ztvárněny našimi ilustrátory velkých jmen, že jsem cítil velkou zodpovědnost, kterou jsem ilustrováním Kačenčiných příběhů na sebe přijal.
b) byl to text, který do té doby nikdy nevyšel tiskem, a tak jsem nebyl svazován žádnou představou jiného autora, který by textu a jednotlivým protagonistům vtiskl silný charakter vyobrazení, s kterým bych se musel nějakým způsobem konfrontovat – ať již přijetím všeobecně známé představy postav, nebo naopak se radikálně vymezit a odlišit ve svém pojetí.
Není předmětem mého příspěvku hovořit o samotném textu, nejsem literární kritik ani žádný badatel. Jsem jen ilustrátor, který dostal za úkol doprovodit svými ilustracemi krásný text pana Václava Čtvrtka.
Nejprve mi tedy dovolte pohovořit o mém celkovém vnímání textu.
Především jsem na počátku, po přečtení rukopisu, vyšel z mého zjištění, že příběhy Kačenky a dědečka nejsou vůbec pohádkové. Myslím, ve smyslu jak známe pohádkové příběhy… nevyskytují se zde žádné nadpřirozené síly, žádné pohádkové postavy, zvířata, rostliny, které mluví nebo jednají jako lidé.
Příběhy jsou jiné než většina čtvrtkovských pohádek – jsou to pohádky neobyčejně reálné a civilní, které vlastně samy o sobě ani pohádkami nejsou. Pohádkovými se stávají až pohledem dětskýma očima. Svět popsaný z perspektivy maličké Kačenky, která sama se stává hybatelem všech příhod, které se stanou jí i dědečkovi, je pro mne to zvláštní a nezapomenutelné, čím mne text oslovil.
Zamyšlení nad prací nad ilustracemi, musím doplnit také mým osobním vztahem k dílu Václava Čtvrtka jako takovému…:
Klasické čtvrtkovské pohádky - O Rumcajsovi, Mance a Cipískovi, O Hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, O Křemílkovi a Vochomůrkovi stejně jako O víle Amálce jsem jako snad každé dítě sledoval každý večer prostřednictvím Večerníčku. Do mého ještě rannějšího dětství sahají příběhy O vepříkovi a kůzleti.
Jako malý kluk jsem měl rád knihu „Kosí strom“. Knihu, která vyšla v roce mého narození …a později jsem měl zamilovanou Čtvrtkovu knihu: Pohádková muzika.
Tu jsem četl stále dokola a hudební svět jejího prostředí ve mně ještě dnes vyvolává příjemné pocity. A přitom u obou jsem se to, že jejich autorem je Václav Čtvrtek, dozvěděl poměrně nedávno.
Společně s textem Václava Čtvrtka mne samozřejmě velmi oslovovala i výtvarná podoba příběhů.
Především mi v podvědomí utkvěly dvě výtvarné osobnosti – Radek Pilař a Zdeněk Smetana.
Ostatně Radek Pilař měl, byť nepřímo, pravděpodobně i vliv na to, že jsem se stal výtvarníkem.
Když jsem byl totiž malý, vycházelo jako příloha časopisu Sluníčko, papírové loutkové divadlo, jehož autorem byl Radek Pilař. Autor Rumcajse, Manky a Cipíska. Já si papírové loutky sbíral, vystřihoval a pak s nimi hrál také divadlo.
Texty jednotlivých příběhů knížky „O Kačence a tlustém dědečkovi“, na mne zapůsobily také proto, že doba v níž se odehrávají, byla dobou, kdy i já sám jsem šel poprvé do školy. Byla dobou mého dětství.
Celý text mne nutil tedy lovit v mých vzpomínkách a konfrontovat jednotlivé příběhy s vlastními zážitky z dětských let. Takže se mi do Kačenky promítla spousta událostí a vzpomínek, které jsem zažil přímo já. Ten text mi byl neobyčejně blízký…
Pod vlivem hřejivého rukopisu jsem si znovu vzpomněl na den, kdy jsem byl sám u zápisu v základní škole. Ostatně představa školy coby moderní budovy přesně pramení z těchto mých představ a vzpomínek, byla to přeci škola, kterou jsem navštěvoval já jako dítě, alespoň ta v představách.
Koneckonců jsem absolvoval zápis do školy dvakrát, neboť jsem se narodil v říjnu, a o to byl můj zážitek silnější.
Navíc sám jsem měl svého dědečka, který byl dokonce mým kmotrem. Sám dobře maloval, byl houslista a kapelník. Složil i pár pochodů.
Podobnou jízdu na sáňkách, jakou prožila Kačenka s dědečkem, jsem zažil jednou, jako dítě, ale ne s dědečkem, ale s mým bratrem, jízda bohužel nekončila tak vesele jako v knížce, jelikož jsme skončili pod koly, naštěstí zaparkovaného náklaďáku, takže to odnesly jen naše dětské šedé kožíšky, které byly těžce poznamenané jakousi kolomazí z podvozku auta. Ale jízda to byla jako vítr a byla vykoupená drobnou výchovnou exekucí po návratu domů…
Loutkové divadlo zase ve mně vyvolalo vzpomínku na pobyt v Žerčících, kde žila sestra mé babičky z matčiny strany. Pamatuji, jak strejda – jak jsme říkali manželovi její dcery, snesl z půdy statku, kde žili, krabici s loutkovým divadlem. A bylo tam všechno, co má v textu o divadle pan Čtvrtek. Samotné loutky – od princezny, přes krále až po Honzu. A úžasné papírové kulisy, z nichž jste mohli sestavit černý hluboký les, stejně jako královskou síň.
Navíc mimo loutkové divadlo měl strejda na skříni berlu a mitru – to když chodil dělat po vsi Mikuláše – což jsem já jako naprosto neinformované dítě nebyl schopný pochopit.
Kouzlo zakázaných ohrad a dřevěných plotů, kde rostly třešňové větvičky, které hlídal buldok Eduard, je také již minulostí, stejně jako ořešák, u jehož sázení jsem asistoval. Ten dnes dosahuje svou korunou téměř patnáctimetrové výšky a poskytuje veverkám a v mém případě strakám neuvěřitelné množství ořechů.
Dědečka kutila z příběhu o červené pastelce, mi zase nahrazují vzpomínky na mého otce, který by si jistě poradil s problémem stejným způsobem. Pro mne nejsilnějším jeho kutilským fíglem byl vánoční stromeček, který se rozsvítil přesně v okamžiku, kdy jsme s bratrem vstupovali do obývacího pokoje, opředeného tajemstvím Vánoc. Dlouhá léta jsme spolu s bráchou mudrovali nad jeho principem a cena v podobě všech dárků, prý za odpověď na naši otázku: „jak je to možné“ byla pro nás přeci jen nepřijatelná.
Kontaktům se zahrádkami a kytičkami jsem byl vystavován odmalička…
K příhodě se Žluťáskem, si dovolím jen poznamenat – kdo z nás by nikdy jako dítě nečekal na rodiče, nebo prarodiče, kteří spí, až se probudí… samozřejmě s vědomím, že tyto chvíle bez dospělých musí využít k poznání něčeho dalšího… pokud možno co by nám u dospělých neprošlo…
A nakonec v příběhu Jak Kačenka a tlustý dědeček trhali kopretiny mi obraz plujícího dědečka v řece, připomínající červený míč, doplnila vzpomínka z mého raného dětství – na pobyty u řeky Sázavy. V ní takto plul po řece pán, který si četl noviny. Pro mne jako pro dítě to byl nepochopitelný zážitek. Navíc sám jsem byl tehdy neplavec. Pán plul a nechával se unášet kamsi po proudu řeky směrem k převozu. Ještě dnes je tam funkční převoz s převozníkem s dřevěnou pramicí a nedaleko kiosek „Baštírna u přístavu“.
Jako způsob výtvarného ztvárnění jsem zvolil svou, mnou upřednostňovanou a oblíbenou techniku žloutkové tempery na papírové muchláži.
Pro celkové ladění knížky jsem považoval za vhodné zvolit tlumeně pastelové ladění podkladů jednotlivých stran. Dětský svět je vždy pestrý a barevný a také já, když se mi vybavovaly mé vlastní zážitky, jsem je viděl vždy takto pestře a barevně.
S podobou Kačenky jsem ani tak neměl problém, více starostí mi dělalo ztvárnění dědečka. Nad ním jsem poněkud déle přemýšlel. Měl být přeci tlustý a přitom pohodový. Jak jsem si s touto věcí poradil, musíte posoudit sami.
Vzhledem k odstupu doby vzniku rukopisu od vzniku ilustrací, bylo dále jen logické, že jsem prostředí, ve kterém Kačenka jednotlivé příhody prožívá, formuloval i pomocí světa, v němž jsem se sám pohyboval jako dítě a předmětů, které jsem důvěrně znal.
Tak se v mém podvědomí objevilo auto – sanitka škoda 1201 zvaná „sedan“, kterou tehdy naše rodina vlastnila.
Atmosféru nádraží zase doplnily vzpomínky na mé „krasobruslařské“ dětství, kdy jsem byl jako dítě na nádraží častým hostem.
Rádio s magickým okem, mám dodnes schované, stejně jako spoustu přístrojů a součástek po mém dědečkovi – mém kmotru, který byl v pozdějším věku vášnivý radioamatér.
Celek jsem navíc doplnil bílou dečkou, které v neuvěřitelném množství háčkovala babička z otcovy strany. Dodnes jich mám schovaný celý kufr a s vědomím, kolik svého času jim babička věnovala, se je neodvažuji vyhodit.
Ač můj příspěvek může vyznívat poněkud nostalgicky, dovolím si upozornit, že je to jen popis myšlenkových a emocionálních pocitů, jak vědomých či nevědomých, který byl pro mne klíčem k uchopení textů o malé Kačence a jejím tlustém dědečkovi.
Knížka jako taková, by jak po stránce textové i výtvarné měla samozřejmě, dle mého názoru i přispět k pochopení mezigeneračních vztahů. Výsledek – knížku O Kačence a tlustém dědečkovi tedy považuji za moderní.
Jsem rád, že redakce Albatrosu usoudila, že se právě já mohu stát ilustrátorem tohoto textu. Že na mne celá ta desetiletí (přesněji pětatřicet let) kdesi v redakčním šuplíku čekal. Za tuto důvěru jsem jí velice vděčný. Knížka, jež udělala za krátkou dobu radost tisícům dětských čtenářů, udělala stejnou radost i mě samotnému. Kéž je tomu tak nejen díky kvalitním a krásným textům pana Václava Čtvrtka.
Navíc je třeba i připomenout odpovědný přístup redakce nakladatelství Albatros, která věnovala knížce maximální péči od začátku až po konečné polygrafické zpracování.
Pokud bych měl tedy odpovědět na otázku z úvodu: „Jak se mi ilustrovala knížka O Kačence a tlustém dědečkovi“ odpovím po pravdě: velice krásně.