O Kačence a tlustém dědečkovi. Dosud nevydaná pohádka Václava Čtvrtka.

Václav Čtvrtek napsal pohádky, ale dosud je nikdo nevydal, tím připravil velkou radost ilustrátorovi Tomáši Řízkovi a celé redakci Albatrosu. Vznikla tak milá knížka 14 pohádek pro nejmenší děti o tlustém dědečkovi a Kačence, kteří spolu ledacos vymysleli.

A jak je to v knížce?
Kačenka bydlí s tlustým dědečkem v hezkém domku se zahrádkou. Dědeček rád sedává v houpací židli doma i venku a čeká na Kačenku, až se vrátí ze školy. A co se jim během roku přihodilo? Hráli spolu divadlo, sáňkovali, dělali pokus, Kačenka šla do 1. třídy – a to ostatní poprvé prozradí tato knížka.

O vůbec prvním vydání této pohádky nám napsali z redakce Albatrosu:
Vydáním rukopisu, který Václav Čtvrtek zanechal v polovině sedmdesátých let před odchodem do pohádkového nebe v literární redakci našeho nakladatelství, skládáme hold autorovi, jenž promlouvá k dětem už víc než padesát let. Rukopis byl redakčně upraven, pro zachování čtvrtkovského ducha, jazyka i poetiky však do celkové podoby příběhů zasahováno nebylo. Věříme, že čtenáře potěší příběhy ještě dotýkané autorovou rukou.

O Kačence a tlustém dědečkovi | Václav Čtvrtek | Ilustroval Tomáš Řízek | Vydal Albatros Media, 2011

Webové stránky Tomáše Řízka: www.rizek-tomas.cz

Ukázka z knihy:

Jak Kačenka a tlustý dědeček hráli divadlo o myši.

Byla zima, den byl kratičký jako nic a hned po něm přicházel dlouhý večer.
A tak si tlustý dědeček každý večer přistrčil houpací židli až ke kamnům, Kačenka se usadila mezi polštáře na gauči, a děda spustil rádio.
„Tak copak jste nám dnes uchystali?“ řekl děda.

Rádio povídá:
„Poslechněte si pohádku.“
V tu chvíli si Kačenka strčila do pusy bonbon a tlustý dědeček dva. Cucali bonbony, rádio svítilo zeleným okem a vypravovalo jim k tomu pohádku.
Bylo to dost staré rádio. Děda si ho koupil v těch časech, kdy ještě nebyl tlustý. A tak tomu starému rádiu dalo dost práce, aby pořádně mluvilo a hrálo.
Vždycky se přitom celé zahřálo.
A tohle věděl kocour té Jitky, co bydlela o patro výš. Jmenoval se Halaburda, a taky to byl kocour pořádně veliký. Každý večer, když už rádio bylo zahřáté, zaškrábal Halaburda drápkem na dveře. Když mu Kačenka otevřela, Halaburda povídá:
„Na chodbě je strašná zima a hrozně mě zebou tlapky.“
Halaburda sice mluvil kočičí řečí, ale na kocourovi se pozná, že je mu zima.
„No tak pojď dál, Halaburdo,“ pozvala ho Kačenka.
„A vyskoč si nahoru na rádio, tam se ti tlapky moc dobře zahřejou,“ řekl tlustý dědeček.
„Pěkně vám, lidi, děkuju,“ uklonil se v kolínkách kocour Halaburda a hop a už seděl nahoře na rádiu.
Tiše se složil do klubíčka, ocas si obtočil kolem předních tlapek a hřál se.
Jenže časem se kocour Halaburda naučil poslouchat pohádky. Když třeba byla pohádka o princezně, Halaburda klidně spal.
„Nespi. Je to o princezně!“ šeptala mu do ucha Kačenka.
„I jen ho nech,“ povídá z houpací židle tlustý dědeček. „Copak kocour ví, kdo je to princezna?“
Když byla pohádka o chlebě, to Halaburda taky jen tiše ležel. On chleba moc nerad.
Zato při pohádkách, kde se mluvilo o mase nebo o jitrnicích, to do Halaburdy vjelo. Střihal ušima, olizoval se a vzdychal, až se na to tlustý dědeček nemohl dívat.
„Tumáš aspoň slupku od salámu,“ povídá.
Tak to šlo večer za večerem. Rádio hrálo a hřálo, nahoře seděl kocour Halaburda a tlustý dědeček s Kačenkou poslouchali.
Jenže pak se stalo to neštěstí.

Ten večer v rádiu vysílali zas pohádku o princezně. Sotva začali, Halaburda usnul. Ale ta pohádka šla dál, a najednou z kouta královské síně vyběhla na princeznu myš.
„Tygr!“ vykřikla princezna, protože ještě nikdy neviděla ani tygra, ani myš.
A vtom přichvátala k princezně komorná. Ta sice taky ještě nikdy neviděla tygra, ale zato viděla už moc myší.
„Princezno, vždyť je to docela obyčejná myš,“ řekla komorná.
„Myš!“ vypískla princezna.
A vtom kocour Halaburda, který tiše spal na rádiu, divoce vyskočil:
„Kde je ta myš?“
„Tamhle, tamhle v koutě!“ křičela z rádia princezna.
Kocour Halaburda blýskl očima do kouta pokoje.
„Jakápak myš? Já tam nic nevidím,“ zabručel.
„Teď je tamhle, v druhém koutě!“ pištěla princezna z rádia.