Já, Baryk. Humorné příběhy psa Františka Nepila

František Nepil

Pohledem hlídacího psa je zde přiblížen život na vesnici, v lese a na Barykově dvorku po dobu celého kalendářního roku. A aby Baryk, coby pes také myslivecký, dětem přiblížil jednotlivé měsíce v roce, připravil si na každý měsíc nové vyprávění.

jabaryk

Co kapitola, to nový příběh
Každé roční období sebou přináší jiné počasí a tím pádem změnu Barykova pobývání v boudě na dvorku. Baryk nám vypráví o svých zajímavých setkáních s ostatními zvířátky a srovnává jejich život se svým životem psím. Baryk se má jako pes dobře, proto přemýšlí, jak by ostatní zvířátka přeučil ta
ké na psa.
Takže učí například srnce štěkat a vyčítá mu nošení parohů a kousání trávy, tahle by z něho pořádný pes přeci nebyl!.:-) Postupně si takhle vezme do parády vlaštovku, bažanta, vránu, sýkorky, zajíce, ježka, čápa, šneka, slepýše, krtka a žábu. Každá kapitola tak podává dětem téměř pohádkovou formou zajímavé informace o ostatních zvířátkách s nádechem bajky, kdy zvířátka mluví lidskou řečí.

Barykovy projevy kamarádství, soucitu a spojenectví k ostatním zvířátkům ukazují dětem, jak se k sobě pěkně chovat a jak pomoci kamarádovi, který je v úzkých.
Autor si hraje se slovy a vkládá Barykovi do tlamičky slova jako: „blešata" a myslí tím mláďata blech. Také předpokládá, že knihu čtou děti dle věty začínající: „Řekněte, prosím vás, tátovi,.." Kapitoly na sebe navazují jen měsíci, návaznost vyprávění jako taková tu není. Kapitoly lze číst i „napřeskáčku", což rodiče jistě uvítají:-)

Trefné a veselé ilustrace paní Heleny Zmatlíkové, příběhy výborně dokreslují, například kosti v rendlíku, které mají namalované veselé obličejíky :-)
Knížka byla vydána již v roce 1977 a je tištěna velkým písmem, ale to jí nic neubírá na atraktivnosti pro předškoláky či školáky, kteří již číst umí.

František Nepil | JÁ, BARYK

vyd, 1977, 1988 Albatros s ilustracemi Heleny Zmatlikové

vyd. 1994 Sedistra s ilustracemi Ireny Vyčítalové

vyd. 2001 Albatros s ilustracemi Adolfa Borna

vyd. 2009, Euromedia s ilustracemi Heleny Zmatlikové

Ukázka z knížky:
Jenže naši lidé nestojí o to, aby se jim psí plemena posrnčila. Nestojí o to, aby se psem stal kdekdo. Když vidí, že těch srnců běhá po lese přece jen moc, vezmou bouchačku a jdou na ně.

Můj člověk mě vždycky brává s sebou. Mám na to školy: vím, že se v lese nesmí ani ceknout. A ještě nikdy v životě jsem v lese necekl. Tentokrát jsme však přišli do dubiny, a kdo myslíte, že se zjevil na paloučku? – Nu ovšem, můj srnec! Čichl semhle, čichl tamhle a začal se pást, jako by se nechumelilo. Můj člověk tedy přiložil pušku k líci a já se díval, kdy to bouchne. Kdy se ten srnec, ťuňťa jeden, složí do trávy. Bylo mi ho líto. Tak rád bych ho ještě slyšel špatně štěkat.

A tak jsem poprvé v životě udělal to, co vzdělaný pes v lese nikdy provést nesmí. Udělal jsem haf! Můj srnec vyskočil, jako by byl na péro, a v ten ráz byl pryč. A můj člověk na mě udiveně koukal a nevěřil svým uším. Já ty svoje sklopil, protože jsem věděl, co bude. A taky že bylo! Neumíte si představit, jak to štípalo.

Pak jsem ležel před boudou a čekal, až mi to zchladne. A představte si, že k půlnoci přišel ten srnec na kraj smrčiny a odštěkal mi poděkování!

Já Baryk a můj ježek

Ježek má ovšem i jiné nectnosti. Dupe, funí a mlaská. Mlaská, třebaže jeho jídelníček není vůbec tak noblesní jako jídelníček můj. Vy nevíte, co je to noblesní, že ne? Tak např. noblesní pes si nestoupá packami do kastrůlku s jídlem, nedrbe si blechy na koberci, když se jeho člověk dívá, neštěká svým lidem do řeči, a když vyleze z řeky, nevytřepává si vodu z kožichu u deky, na které hraje jeho člověk se svými mláďaty pexeso. Nu, a noblesní jídelníček je zrovna tak vznešený jako noblesní pes, ale ježčí jídelníček takový rozhodně není.

Ježek stláská dohromady larvy, kukly, žížaly, slimáka, myš, ptačí vejce, ještěrku i hada. Žaludy, bukvice či spadané švestky jí jenom z nouze. Když vidím, jak za plotem večeří pavouka nebo stonožku, tak mu říkám: ty čunče píchavý. Ale když jsem viděl, jak dovede vyřídit zmiji, šel bych mu olíznout čumák. My psi, jak už jsem to jednou vysvětloval, před nikým nesmekáme. Hlavně proto, že nenosíme klobouk, i v zimě chodíme prostochlupí. Místo smekání však olizujeme čumák.

On totiž takový ježek vypadá trošku jako „mouchy, vemte si mě“. V trávě se spíš kutálí, než chodí. Ale jak zaútočí na hada, promění se v blesk. A zmije, když jí jde o krk, není také žádná spící panna. Dali se do sebe a já fandil ježkovi, až se třásl plot. Vždyť byl můj, byl z naší hromady dřeva a reprezentoval náš dvorek. To se ví, že nakonec vyhrál. Ale na mě vyletěl uprostřed fandění můj člověk ve štráfovaném pyžamu a znectil mě, že má před sebou noční a že se kvůli mně ani nevyspí.

Utekl jsem k boudě, ježek si to za chvíli přimlaskal ke mně, stočil se do klubíčka, nastrčil proti mně všechny své bodliny a povídal:
„Počítej!“
Mockrát jsem už na něho vyletěl a nikdy neutekl. Vždycky se stočil do klubíčka, abych mu spočítal bodliny. Tentokrát jsem si tu práci dal.
„Šestnáct tisíc,“ povídám, když jsem dopočítal. „Máš šestnáct tisíc jehliček a sem tam nějakou navíc.“
„Správně, Baryk,“ pochválil mě ježek, „píšu ti jedničku.“