Dobré a ještě lepší jitro Františka Nepila, kniha i audio

Kdybych měl říci, čím je František Nepil, řekl bych, že vypravěčem, napsal kdysi Miroslav Horníček a pokračuje: A to je vzácné, protože vypravěčů ubývá. Kdyby v nějaké zemi ubývalo hlíny, mizeli by hrnčíři. A vypravěčů ubývá po celém světě proto, že mizí posluchači. Ono totiž vyprávět je těžké. Skoro tak těžké, jako naslouchat. František je rozený vypravěč, ne snad povoláním, ale posláním. Když se ozve jeho hlas, zabrání to člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným.

nepil dobre jitro

Dobré a ještě lepší jitro Františka Nepila je výběr z jeho velmi populárních ranních rozhlasových fejetonů, která se vysílala v pondělí po dlouhé dva roky. Ve svých fejetonech vzpomíná na svoje dětství, na různé zážitky z cest nebo svých setkání se zajímavými lidmi a většina příběhů jsou nejen vtipná a milá, ale jsou zakončena nějakým pozitivním sdělením. Dodnes jeho vyprávění patří k tomu nejlepšímu, co v Českém rozhlase vzniklo.



Ukázka: Senkruvna

Pokusím se vám vylíčit co nejdecentněji příhodu se senkruvnou. Senkruvna je skrytá součást venkovských záchůdků. Když je plná, vezme se šoufek a pár starých kbelíků a rozlévá se -obyčejně v zimě nebo v předjaří -na záhony, aby byla úroda. Žádný kolemjdoucí nebere tuto akci na vědomí pouze mlčky. Každý považuje za svou povinnost vám sdělit, že to je rajská vůně; jako by ten, kdo to s tím šoufkem vybírá, neměl o ní ani ponětí. Do téhle práce se dal můj kamarád, protože mu od senkruvny začala vlhnout stěna ve sklepě. Několik hodin tedy zaléval záhony, než objevil, že betonová nádrž je prostě prasklá. Protože prasklina končila v horní třetině, poskočilo mu srdce radostí: nemusel, jak doufal, vybírat dál. Odložil tedy šoufek, umyl se a šel za svým kamarádem zedníkem Matějkou, ať to jde posoudit.

Matějka nedělal žádné štráchy, vzal si holínky, lžíci, kladivo, fanku a rajblík a šel. Kamarád mu cestou horlivě vysvětloval, že to vybral jen pod tu prasklinu a ten spodek že tam nechal. Do toho že by se prostě postavila koza a žebřík s fošnou. Nevšímal si, že Matějka kráčí vedle něho, pokyvuje hlavou, ale myslí si na své věci. Pouze mu bylo divné, jak zedník reagoval na tu kozu. -"My jsme chodili pást na draha," řekl, a můj kamarád nevěděl, co na to. Lešenářská koza a koza, co se pase, jsou přece nebe a dudy.

Když přišli na místo, obhlédl Matějka shůry prasklinu, pak si vzal zednické kladívko na její otlučení, zkoumavě se zahleděl na hustou sedlinu v septiku a než mohl můj kamarád cokoli ze sebe vyhrknout, Matějka hup dolů! -a panenko svatokopecká -v ten ráz mu koukala pouze hlava! A v ten ráz bylo mému kamarádovi zřejmé, že ho cestou prostě neposlouchal! A v této krizové chvíli nastal v celé věci nečekaně velebný zvrat: ten prostý zedník totiž jen omluvně řekl:
"Ono to vypadalo jako dno. -Přines nějaký žebřík."
Když vystoupil, postavil se trpělivě k pumpě, kamarád ho omýval hadicí jako embéčko a poděšeně kvokal o tom, jak chtěl postavit dolů tu kozu. Matějka na sebe vymačkával Jar, krásně pěnil, myslel si dál na své věci, a když se převlékl do suchého, postavil do senkruvny kozu a začal spravovat tu puklinu.

Jestli máte pár minutek času, zkuste si spočítat, kdo ve vašem okolí by nezasypal mého kamaráda takovým výrazivem, jež by bylo adekvátní prostředí i postavení, ve kterém se zedník octnul. Kdo by mu nenahrnul na hlavu všechnu vinu, kdo by vztekle nesbalil fidlátka a u senkruvny by ho už nikdo neviděl, ať to třeba zatopí celý barák. A když to všechno spočítáte, mělo by vám vyjít, že nezačernit kamarádovi den a zbavit ho starostí dokáže ten, kdo na to má, třeba i v senkruvně.