Nejoblíbenější kniha herečky Gabriely Vránové, Polní žínka Evelínka, poprvé spatřila světlo světa už v roce 1979. Můžete si proto znovu se svými dětmi přečíst nové vydání příběhů, ze kterých na vás dýchne laskavý svět českých pohádek, které napsal laskavý vypravěč František Nepil a nezapomenutelně ilustroval Miloslav Jágr.
Polní žínka Evelínka má vlasy jako len, zelenkavé oči v barvě přesličky, pas útlý jako vážka a celá je jako z pavučinky. Stará se o všechno, co roste a žije v polích, o rostliny i zvířátka, a lhostejní jí nejsou ani lidé. Všichni mají Evelínku rádi: skřivánci, sysel, zvídavý chlapec Ondroušek, a chasník Francínek se do ní dokonce zamiluje. Ale milovat polní žínku dá obyčejnému smrtelníkovi pořádně zabrat!
Kniha byla velmi úspěšná jako seriál Českého Rozhlasu v legendárním pořadu Hajaja.
František Nepil: Polní žínka Evelínka / Ilustrace Miloslav Jágr / vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 4. vydání 
Ukázka z knihy
Jak Evelínka naučila zajíce polku
Konečně ustaly deště! Voda se vrátila do řečiště a v lukách a polích zanechala po sobě záplavy bahna, písku a větví. Potok se umoudřil, přestal se valit zahradami a uvelebil se ve svém korytu. Přeplněná studánka se rychle odkalovala, polní cesty vysychaly a vyčouhlá tráva na mezích se zvědavě rozhlížela, kdo přišel k jaké škodě. Mateřídouška začala zase vonět a každý přicházel na jiné myšlenky.
Za Evelínkou hned po ránu přihopkal zajíc.
„Oč mám sušší kožich, o to mám víc starostí. Jde to s námi od desíti k pěti.“
„To snad ne,“ uklidňovala ho polní žínka, „copak tě, zajíčku, tak trápí?“
„Vůně,“ vysvětloval ušák. „My zajíci máme nevýslovně voňavé tlapky.Asi od toho, jak se brouzdáme od rána do večera v mateřídoušce.Kam šlápneme, tam to zůstane. Razítkujeme za sebou tou vůní cestičky. My jsme moc snadno k vyčuchání. Vymysli pro nás něco, Evelínko! Jinak to s námi skončí spatně, anebo ještě hůř.“
„A co bych měla vymyslet, zajíčku?“
„Něco, abychom nebyli tak snad k vyčuchání. Já ti v tom třeba pomůžu, ale já na vymýšlení nejsem. Vymyslel jsem toho teda už hodně, ale zatím nic nebylo k ničemu. Mám moc malou hlavu, a i tu mám zařízenou spíš na poslouchání. Ty ji máš spíš na vymýšlení. Máš ji větší a uši máš takové nenápadné.“
„Tak přijď zítra, zajíčku. Něco dáme dohromady.“
Až do oběda chodila Evelínka po polích a přemýšlela, jak to zařídit, aby zajíci nebyli tak snadno k vyčuchání.
