Výtvarník Miloslav Jágr, mistr evropské dětské ilustrace

Člověk se stane pamětníkem ani neví jak, a je to tady. Je to už víc jak třináct let, co jsem mohla naposled slavit v červnu naše narozeniny s výtvarníkem a troufám si říci kamarádem Miloslavem Jágrem (1927 – 1997) v nakladatelství Albatros. Tu příležitost jsme si nenechali ujít, předháněli jsme se ve sdělování novinek z nakladatelské branže a musím přiznat, že jsme nikoho nešetřili.

Měl lepší odhad na lidi a samozřejmě větší přehled, ne všichni se dokázali s jeho kritikou srovnat a možná mu dodnes někteří neodpustili.
Ale to vše byla jen hra, ve své podstatě byl velmi laskavý s napřaženou pomocnou rukou. Škoda pro ty, kteří to nerozpoznali, protože když profesor Jágr někomu řekl, aby se výtvarnému umění nevěnoval, tak to byla pravda -- sice tvrdá, ale pravda. Na VŠUP v Praze působil jako pedagog téměř celý svůj profesní život a vím, že od svých studentů vyžadoval poctivost, pracovitost; talent to byla samozřejmost.  K sobě byl přísný snad nejvíce.



Nebudu tady rozebírat jeho dílo, k tomu jsou povolanější kunsthistorici. Chtěla bych jen zde připomenout širokou škálu jeho tvorby: ilustrace (ilustroval přes 120 knížek), volnou tvorbu, literární činnost, oleje, skleněné figurky, keramiku, filmy (od scénářů, námětů až po režii) a různé scénické a průmyslové návrhy.
Byl a je zjevem na naší umělecké scéně a jsem přesvědčena, že jeho práce nikdy nezestárnou. Ve světě ho uznávají jako jednoho z nejlepších evropských ilustrátorů, je přímým pokračovatelem Mikoláše Alše a Josefa Lady, jeho pokračovateli jsou studenti zvučných jmen. On sám patří mezi evropskou špičku umění 20. století, je nositelem řady zahraničních i domácích ocenění, a vy dnes máte jedinečnou příležitost alespoň částečně se s ním v předvánočním čase v tomto hezkém prostředí písecké Sladovny potěšit.    



Když už zde byly zmíněny Vánoce, mám jednu vzpomínku na vánoční setkání s autory a přáteli nakladatelství Albatros někdy v polovině devadesátých let.
Každoroční oslava se konala v pražské Viole na Národní třídě. Seděla jsem u stolu s Miloslavem Jágrem a Vladimírem Sísem, režisérem a scénáristou, nejspíš znáte jeho Baladu pro banditu, kde byl spoluautorem scénáře. Pánové se bavili náramně a ani nepostřehli, že se tehdejší paní ředitelka snaží přednést nějakou roční bilanci. Vysílala na mě pohledy, abych je trošku zklidnila. Ale dá se zkrotit živel? Naopak rozesmáli celý sál. Mimochodem syn Vladimíra Síse Petr, který je zde ve stálé expozici také zastoupen, byl rovněž studentem profesora Miloslava Jágra.  Když ho pak Petr po revoluci navštívil a ukazoval mu, co v Americe dokázal, moc ho to potěšilo. Vždy se radoval z úspěchů svých studentů.

Musím zde uvést, že až do roku 1989 vedl ateliér filmové a televizní grafiky jako jediný vedoucí bez profesury na VŠUP v Praze. Měl ji mít už dávno, přiznali mu ji až v té bouřlivé době.  Když pak studenti hlasovali, které profesory na škole chtějí a kteří mají odejít, svého náročného Miloslava Jágra jednoznačně podpořili. Na této škole zavedl speciální soustavnou výuku animace a zajistil spolupráci se studii animovaného filmu. Před odchodem do důchodu už byl rektorem.


Přezdívali ho Mnata, jméno českého knížete mu náramně slušelo, protože noblesu v sobě bezesporu měl. Sám říkával, kdysi mě zařadili do šuplíku venkovských obrázků a folklóru, což není špatné. Ve své práci však jednoznačně dokázal, že stejně tak zvládal bravurně i ostatní žánry.



Odešel nečekaně, operace se nepovedla, přestože doktorům velmi věřil. S humorem sobě vlastním říkal: dělají dobré řemeslo, stejně jako já. Třídila jsem pak po čase s jeho paní Hankou ilustrace i písemnosti a již jsem se někde zmínila, že jsme byly obě překvapené, když jsme v korespondenci zjistily a našly, kolika lidem pomáhal. Věděly jsme o jeho laskavosti, ale tím množstvím jsme byly obě překvapené. U Jágrů se říkávalo to krajové: Přijďte pobejt!



Je zimní čas a v něm se vždy slušelo více po večerech vyprávět a předčítat. Přečtu vám jedno krátké autorovo slohové cvičení, které nazval Zima.
„Zima je čistý bílý papír, přes který Čenda Remsů na lyžích kreslí dvě modré čáry.
A pan Rubáš píše bičem kudrlinky za ucho kobylky Lucky.
Dýchnu-li ještě, v novém zrcátku uvidím, jak pan Hába na předpažených rukách nese hranici olšových polínek. A Rekovi vychází z tlamy bílé dýchání.
Chtěl bych dýchnout na okno ještě jednou, udělat koukací zrcátko, vidět v něm stýčka Karla, jak jde k nám. Na uších černá sluchátka, na kterých poslouchá nejtajnější přání hochů, co se vyskytují na levém břehu řeky Jizery. Může je pak vysílat z hory Kozákov až nad oblaky.
Snad uslyší i to moje nejtajnější přání. Já si strašně silně přeju takovou zázračnou tužku, kterou bych uměl nakreslit takové věci, že by žasly a valily kukadla S. Křapková, M. Kynčlová, ale zvláště a nejvíce D. Koudelková, neboť je má velice modrá a hluboká.
Umí nejlépe ze všech žasnout.“

Průvodní slovo k výstavě ve Sladovně 2010/2011.