Čechova čtu rád už od Gymplu. V podstatě cokoliv. Knihu, kterou jsem otevřel jako první, byly jeho povídky a humoresky. A byl jsem navždy očarován. Styl, který jsem později obdivoval u Hemingwaye, Haška, Šukšina: prostý, zajímavý příběh, jasně popsané detaily, žádné zbytečnosti, přirozené dialogy, které mě nenechávaly ani minutu na pochybách, že všechno je skutečné.
Čechov ovládá jedno velké umění. Vtáhne vás okamžitě do příběhu bez zbytečného seznamování. Až po několika povídkách pochopíte, že není důležité, zda příběh má začátek nebo konec, protože jde o kouzlo přítomného okamžiku a je jen na vás do jaké míry pochopíte, co se vlastně stalo a co se po skončení povídky bude dít.
Ilustrace Miloslav Jágr
Čechov je jedinečný vypravěč, který mistrně popisuje to důležité, zbytečné vynechává, nemoralizuje, nepoučuje.
Máte dostatek prostoru pro vlastní úvahy a tichý dialog s autorem. Jako když sedíte v sadu pod rozkvetlými stromy a lehce mezi sebou splétáte myšlenky, které tak přirozeně přicházejí shůry. Někdy strašné, jindy přátelské či kýčovité, stejné jako je stereotypní a maloměšťácký život, o kterém často Čechov píše.
„Kde to jsem, bože můj? Obklopuje mě všednost a všednost. Nudní, prázdní lidé, hloupé ženské... Není nic strašnějšího, urážlivějšího, tesknějšího než všednost. Pryč odtud, pryč odtud ještě dnes, nebo zešílím!“ (Profesor literatury)
Vím, že mnoha lidem vadilo, že příběhy nemají žádný nebo stravitelný konec, či mu prostě neporozuměli. Ale mě to nedořečené přitahovalo. Čechov neměl v úmyslu své příběhy uzavřít, protože život jde dál, nejsou počátky ani konce, vše kolem nás plyne bez ohledu na naší přítomnost. Čechov nikdy své příběhy nepřibijí do reality doby, ale vysílá je do volného prostoru plného zrcadel lidského myšlení. Tím se čtenáři mohou stát spolutvůrci jeho příběhů. 
Ilustrace Miloslav Jágr
Ve Višňovém sadu Čechov píše:
V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný? Musíme se přestat obdivovat sami sobě. Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam. Ukažte mi, kde jsou ty čítárny? O těch se jenom píše v románech, ale ve skutečnosti prostě nejsou. Jenom špína, tupost, Asie. Bojím se těch upjatých ksichtů, nesnáším je.
Na první pohled prosté, ale nadčasové vidění světa Antona Čechova vystihl docela přesně Maxim Gorkij, když napsal:
"Nikdo nechápal tragiku všedních drobných událostí tak jasně a citlivě jako Anton Čechov, nikdo před ním nedokázal lidem vykreslit zahanbující a smutný obraz jejich života v kalném chaosu každodenní měšťácké všednosti tak nelítostně pravdivě jako on."
Není na škodu připomenout vynikající vydání Humoresek od Antona Čechova, ve výboru Jaroslava Huláka s ilustracemi Miloslava Jágra. Na sto humoresek tohoto velikána vydalo kdysi Lidové nakladatelství hned dvakrát, a to v roce 1979 a pak v roce 1988. Skvostný text se skvostnými ilustracemi. 
Ilustrace Miloslav Jágr
