„Už jste si toho všimli? Že každé okno se podobá trochu knížce? Okno i knížka se otvírá i zavírá skoro stejně. A když je otevřete, objeví se vám vždy kousek světa. Ne jeden. Dva! Jeden, který znáte: ulice, dvorek, protější dům. Druhý, který neznáte. Neznámý člověk nebo kytička či brouk, které nedovedete ani pojmenovat.“ Tak to píše v úvodu knížky, kterou si vymyslel a namaloval Miloslav Jágr, autor textu František Nepil.
A tak neváhejte, otevřete si knížku jako okno a podívejte se, kolik zajímavých věcí se skrývá v napohled docela obyčejném světě docela obyčejné rodiny!
Nevěřili byste, co zajímavých lidí, věcí i tvorů kolem nás chodí, roste a je. Jak zajímavý je svět. Nebo třeba jen kousíček světa. Tak zajímavý, že nestačí jen otevřít okno nebo knížku, ale i oči.
Jak tedy vypadá svět pod vašimi okny?
Kde je kdo doma?
Jak se jmenuje dcera syna tatínka mojí maminky?
Proč je na světě hezky?
Který je nejhezčí den v týdnu?
Co se učí stromy v lesní školce?
Musí být všude moře?
Na tyhle a na spoustu dalších otázek dostanete odpověď v bohatě ilustrovaném vyprávění o drobných životních radostech nejen pro nejmenší čtenáře, ale i pro jejich rodiče a prarodiče.
Knížka je to ale nejen odpovídací, ale hlavně hrací. Když se nad ní sejdou děti a rodiče či prarodiče, mohou si společně hrát.
Kdo na postavičkami, věcmi, zvířaty a rostlinami nabitých obrázcích nejde víc bříz, kdo víc psů, muchomůrek nebo sáněk? Kdo první uvidí letedlo, kosa, vlčí mák nebo Haryka? Najdete obchod, ve kterém se prodávají noviny, dům, který je nejvyšší, pole, na kterém rostou brambory, pána, který drží štiku? Takové a podobné „hry“ si můžete zahrát nad touhle knížkou. Ale hlavně! Hlavně si nad ní můžete báječně povídat o tom, jestli je to u nás stejné nebo podobné nebo jestli je to úplně jinak.
Podívánky | Miloslav Jágr – František Nepil / Euromedia Group – Knižní klub, 2008, 3. vyd., 1. vyd. 1981 v Albatrosu
námět a ilustrace Miloslav Jágr, textem doprovodil František Nepil
Ukázka z knihy
Mám pokojíček až nahoře v podkroví. Protože mám mladé nohy a snadno to vyběhnu. A protože prý je lepší, když ten můj nepořádek není tak na očích. To říká maminka. Přichází do mého pokojíčku vždycky, když ho teprve chci uklidit. A když pak odejde, už to vlastně nestojí za to uklízet.
Maminka je z nás nejdůležitější. Všechno umí, se vším si ví rady, každý ji potřebuje, každý se jí ptá a každému řekne, jestli na to máme, anebo jestli na to musíme teprve našetřit.
Tatínek taky umí všechno. Všechno to, co neumí maminka.
Maminka se ale často plete. „Tatínku,“ říká dědečkovi, co ve sklepě něco pilníkuje. A babičce, která v prádelně žehlí, neříká „babičko,“ ale „maminko“.
Takže je dáš dům plný maminek a tatínků. A taky dětí. U nás nejsem dítě jenom já a Eva. „Dítě,“ říká babička i mamince. A děda jí říká „naše holka“. Není to k smíchu?
Naše rodina se skládá ze mne, z táty, mámy, Evy a Haryka.
Já jsem ten s tím červeným šaškem. Eva je moje sestra. Je starší než já, a tak to prý má být, říká babička. Prý si má každý tatínek s maminkou pořídit nejdříve chůvu, a pak teprve kluka.
Eva je zatím menší než maminka, ale už jen o hlavu. Děda říká, „kam ta holka poroste!“ Holka říká jak mamince, tak Evě. Ale s tím růstem myslí Evu.
Haryk není můj bráška. Je to pes, ale je náš. Je z nás nejmenší, ale je jediný, kdo mě musí poslechnout. Nedal bych ho nikomu ani za nic.
Už se v tom vyznám.
Děda je maminčin tatínek.
Babička je maminčina maminka.
Druhý dědeček je tátův tatínek.
Druhá babička je tátova matka.
Pradědeček je dědečkův nebo babiččin otec.
Je to tedy dědeček některého z mých rodičů.
Prababička je babiččina nebo dědečkova maminka.
Je to tedy mámina nebo tátova babička.
Strýčkové a tety jsou bratři a sestry mých rodičů.
Jejich děti jsou moji bratranci a sestřenice.
Já, Eva a naši bratranci a sestřenky jsme vnoučata naší babičky a dědečka.
Mindě je to všechno jedno.
Tatínek pracuje v tiskárně. Umí proto číst slova pozpátku a umí pojmenovat všechny papíry a všechny barvy.
Maminka chodí do zaměstnání a umí rychle psát. Tatínek se vždycky diví, že maminka píše jako kulomet. On píše také, ale pomalu. „Jako když kapou necky,“ říká.
Má sestra Eva chodí do školy a nosí dobré známky.
Děda říká, že z ní něco bude. Dělá na dráze a je zvědavý, jestli to mně půjde ve škole tak jako Evě.
Babička chodí nakupovat, protože pozná, které maso je na řízek a které na polévku. Má na starosti mě, dokud nepřijde máma.
Druhý děda bydlí na venkově. Stěžuje si, že od té doby, co je na odpočinku, tak neví co dřív.
Druhá babička chová slepice a králíky. Když přijede k nám na návštěvu, přiveze vajíčka. Říká mamince, že taková by nikde nesehnala, ani kdyby si uběhala nohy.
Bydlíme na okraji města. Po ulicích chodím nejraději s tátou a dědou. Maminka se totiž zastavuje u takových výkladů, kde mě to nebaví. U šatů, látek a střevíců. A nakupuje tam, kde je moc lidí, a já pak musím dlouho čekat.
S tátou je to lepší. Zajímají ho autíčka v hračkářství a všude jezdí autobusem nebo tramvají. Maminka ne. Babička teprve ne – ta chodí po samých opravnách pěšky z jednoho konce města na druhý. Ale zato se podívá se mnou i do divadla.
S dědou jsem byl už v kině, v muzeu a na kopané. Pokaždé jdeme spolu do cukrárny. I parníkem jsme si už vyjeli. Ale podzemní drahou ne. Metro mají zatím jen v Praze.
