Malíři Ondřeji Sekorovi (1899-1967) bylo 6. dubna 1934 bezmála pětatřicet let a v pražském Mánesu zrovna začínala Mezinárodní výstava karikatury a humoru. Nabídl pořadatelům také čtyři stripy s baňatým lovcem Ani Mukem (a dvacet jiných prací). O osm později byl jeden onen strip uveřejněn v Pestrém týdnu a postupně, do čísla 13/1935 jich Sekora vydal ještě pětačtyřicet, každý o šesti políčcích.
O čem kreslil? S výjimkami zde titulní hrdina vždy loví nějaké zvíře, často mu pomáhá černoušek a není-li dítě k ruce, aspoň na konci dílu filmuje pánovo slavné vítězství (17. a 43. pokračování).
Služebníček se vyskytuje v šestadvaceti dílech, i když dvakrát pouze statuje (lov pštrosů či nezdařené lákání ptactva).
Ani Mukem realizovaný odchyt africké zvěře se sice zaměřil na očekávatelné objekty (tím prvním byl hroch), nicméně už sedmé pokračování pojednává „jen“ o odchytu lvích blech. Podotkněme, že Sekorův Ferda Mravenec už tehdy existoval; od ledna 1933.
Částí Ani Muka poněkud tematicky vybočující stala se i ta dvanáctá - o pstruhovi z konzervy - anebo sedmnáctá - o Ani Mukově alkoholickém extempore.
Pak to svištělo jako na drátcích a kreslíř se prvně trochu opakoval teprve ve 28. pokračování, kdy už podruhé sledujeme atak na lva.
A jak že se liší od toho předchozího? Zatímco v druhé části seriálu nechá Ani Muk dotyčnou šelmu omráčit výkopem osla, kterému předtím na ocas připevní vonnou kost, nově obětuje co návnadu (tradiční a živoucí) sele.
I následující část vybočuje, i když nepředvede víc, než jak se kapitán na číhané zbaví komárů, a 30. díl nás vede z černého kontinentu na oceán, kde jsme svědky Ani Mukem inscenované likvidace žraloka jistým mečounem. V 32. pokračování to pak Ani Muk podruhé zkusí i na zebru. Jak? Zatímco původně ji výstřelem nezasáhl a omylem místo toho probudil uprostřed savany trestance, napodruhé už si „pyžamové zvíře“ rovnou osedlá. 
Taky lovu na králíčka se věnují hned dva díly cyklu (19 a 32) a dokonce úzce navazují. A jak by ne? - V prvém kapitán uvízne za hlavu právě v pelíšku loveného ušáka a spláče nad výdělkem. Ale napodruhé vsune do díry roháče a zajíce tak fikaně uloví prostřednictvím broukových kusadel.
Obdobně těsná návaznost ovšem funguje i mezi „hrošími“ pokračováními (č 1 a č. 41): v druhém z nich tlustokožci dostanou tlustého Ani Muka do své moci a hrají jím odbíjenou.
Rovněž závěrečný ze všech příběhů, v němž se bílý lovec rádoby geniálně převleče za gorilu (a je omylem odloven), je odleskem ulovení skutečné gorily ve 24. pokračování. A nepřehlédněme ani varianty interakce se pštrosem! V 16. z pokračování totiž dochází k využití (údajného) pštrosího zvyku strkat hlavu do písku, zatímco ve 34. díle ke zneužití tendence onoho ptáka polykati předměty (zvyklosti známé i třeba z verneovky Hvězda jihu, jejímž spoluautorem byl André Laurie).
A abych nebyl nekonkrétní: Kapitán onomu pštrosovi místo zrna předhodí nařízený budík a ten počne uvnitř jedlíka řinčet. Ani Muk se nebožákovi vysmívá! A připomeňme ještě i dvě bájné verze lovu na slona.
Je tu především 8. pokračování. Pro zápletku využívá té skutečnosti, že se sloni (snad občas) přemísťují v zástupu, přičemž se choboty přidržují ocasů svých druhů. Ale další, už 36. díl prostě jenom navázal na to, že dotyčný chobotnatec občas i vytrhne nějaký ten strom. Ani Muk proto jeden natřel lepidlem.
A lov hadů? I na ten dojde. A Sekora (alias Ani Muk) zužitkuje známou tendenci hadů se obtáčet. První z příkladů této zlověstné vlastnosti (4) je však i variací na starší strip Karla Ladislava Thumy (1853-1917) Zajíček chytrák (1909), ve kterém had ovíjí kmen stromu s až takovou důkladností, že se sám zauzluje. A druhá situace (39)? Ta předvádí fyzické ohrožení krajtou či hroznýšem na kapitánu Ani Mukovi samém. A třeba lov na pelikány? Inu, taky tady si můžete postupně vybrat z dvou možností. A to?
Buď disponujete čertíkem v krabičce (a ten se po jejím otevření v zobáku ptáka krutě vymrští, viz pokračování 15, které je parafrází na polapení hrocha v prvním stripu), anebo jste původně lovili rybičku, nicméně vám vletěla na vlasci do pelikánova zobáku. Jak vidím, Ani Muk však pelikána nakopává a zřejmě tedy rovnou vyřazuje ze své pomyslné zoo. Zuří, z rybky mu zůstala jen kostřička.
A žirafy? Africký to symbol nejklasičtější? Ano, i je Sekora zapojil hned dvakrát. A buď tedy ulovíte hned dvě, i když nechtěně a do antény svého vlastního rádia (díl šestý), anebo žirafu omylem odstřelíte poté, co se kulka odrazí od pancéřovaného nosorožce (43). Nu, a že při podobných lovech (slyším vás mručet) mnohdy zrovna nekráčí o regulérní přístupy? I co! A sám přiznám, že mi v dětství imponovaly i právě tyhle kruté a také rozličně bezděčné Ani Mukovy lovy. A viz třeba „odchyt“ raků za pomoci vlastních zad poté, co se pod kapitánem prolomil můstek.
A pokud snad nějakému čtenáři jen bezděčné lovy vadí, dítěti asi nebudou překážet mírné Sekorovy brutality – a vizme absurdní mlácení krávy v dějově (nepochybně) nejslabším 44. pokračování, kdy Ani Muk prostě jen přehřeje kotlík mléka a jeho původkyni za to trestá.
A vizme i brutální likvidaci jedné želvy (11). A hle, už zmiňovaného hada statný voják rozválcuje vlastním tělem, jak to Sekora dopředu i naskicoval. A hle, krokodýla Ani Muk získává tím způsobem, že jej nechá pozřít jeho vlastní ocas i s připoutaným živým selátkem, což je fakticky parafrází historie barona Prášila. Napodruhé se ovšem krokodýlkové jen mírumilovně líhnou z vajíček, která Ani Muk původně považoval za ptačí.
Ale dojde i na další sadismy!
Anebo snad může hyena přežít s obrovskou činkou v břiše?
Anebo je fér lovit velbloudy na háček? Respektive na spousty háčků? A často Ani Muk loví i stylem „živý či mrtvý, všechno jedno“ (tarbíci) a některé „kusy“ prostě nechce již od samého začátku živé (a viz létající ryba v 25. pokračování či zmiňovaný už mořský kladivoun zabitý sekerou zaťatou do hlavy).
Co víc? Chvíli jsem se (mylně) domníval, že ony „smrtící“ díly (vařená želva, odstřelený leopard, zlikvidovaná létající rybka, sekerou skolený žralok-kladivoun, žirafa odpravená odraženou střelou) nemohly být využity i v sešitových výborech mého vlastního dětství (1971, 1972), neboť Ani Muk podle jejich koncepce odlovená zvířata shromažďuje pro zoo - na stále objemově nabývajícím obrázku pod každým z pokračování -, nicméně vidím, že případ s kladivounem sem zařazen byl. Aha!
Žraločí tělo tedy poputuje do muzea?
Tak či onak jsme my, děti, tenkrát v edici Kulihrášek objevili vždy po šestnácti epizodách a vzpomínám, že na konci druhého sešitu měl Ani Muk pohromadě patnáct „přírodních druhů“, pokud počítám i onoho zabitého kladivouna, plody nějaké palmy a brouka roháče (s jehož pomocí tahal zajíce z jamky).
Zaujímavou otázkou ovšem zůstává, jak mohl kapitán v osmnáctém pokračování přežít během lovu plameňáků pád z nebe na hroty nekonečně dlouhých antilopích rohů. (A jeho let je navíc nápadně pozorován přihrbeným lvem.)
Nemělo snad původně jít o závěrečný strip? Kdo ví.
Za ještě únosný (byť diskutabilní) naopak považuji ten z dílů, ve kterém jistý hádek lačně polyká myšku chycenou na cukr do k zemi upevněné pastičky. Vzápětí je pozřen hadilovem, jehož do sebe dostane brzy nato leopard, kterého... Ani Muk zezadu skolí, aby se nechal nafilmovat s nohou na jeho mrtvole! Inu, i tak to chodilo, říkám si naivně. A inu, jsou to prostě nějaké eskapády! A vždy se mi tu navíc zamlouvalo, že si jednoduše a ni náhodou nemohu býti jist, kdy Ani Muk uspěje.
Ano, ano; povětšinou zabodoval. Nicméně ptáky do klecí, ty svou ubohou hudební produkcí rozhodně nenalákal (27) a místo antilopy „ulovil“ ostnaté kaktusy (když se do nich složil při vrhání lasem). A obří kobylky zas div neodlovily jeho! Ale naštěstí na něm nakonec jen sežraly veškerý oděv. A místo toho, aby Ani Muk dostal supa (vydává se kvůli tomu za mrtvolu!), je on sám napaden obrovskými mravenci! A i agama mu uniká - poté, co je omráčen kokosovým ořechem! A mimochodem: rovněž očesání palmy kýchnutím Sekorovi stačilo na regulérní epizodu.
Komplet Ani Mukův v knize vychází poprvé teprve letos, ale třináct originálů těch (stále moderně působících) stripů se bohužel nedochovalo, takže je bylo nutno reprodukovat z vydání v Pestrém týdnu.
Zasvěcený doslov editora Tomáše Prokůpka se zabývá mj. i předchozími africkými motivy v Sekorově tvorbě a lze spolu s ním konstatovat, že se ty motivy všeobecně vyskytovaly v raných obrázkových příbězích i včetně těch Ladových a včetně pověstných Kulihrášků či Punti.
Ještě víc pak zaujme Prokůpkova hypotéza, dle které byl Ani Muk původně chystán pro některou platformu ve Francii či dokonce ve Velké Británii. V obou těch zemích totiž Sekora už předtím publikoval, zatímco s tou bližší, ale Hitlerovou nejspíš nic mít nechtěl, býval před válkou spíše apolitický. I když jsou známé jeho politické a antifašistické karikatury z Lidových novin, když si udělal i legraci a namaloval „Němci zakročují při mezinárodní výstavě karikatur v Mánesu“. Odtud je známá jeho karikatura Hitlera.
Tomáš Prokůpek tedy opět zasluhuje dík a dokonce spočítal i to, že Ani Muk obsahuje minimálně šest epizod variujících motivy už zmiňovaného K. L. Thumy. Jeho obrázky totiž Sekora pamatoval z dětství. Tak např. se jedná o krokodýlky líhnoucí se z domněle ptačích vajec, o dalšího krokodýla zahryznuvšího se do návnady na vlastním ocase (inspirací tudíž není jen Baron Prášil) anebo o pštrosa polykajícího hodinky. Ale sám Thuma už nezřídka pracoval se staršími motivy! A co ještě dodat?
V letech 1956-1957 bylo dvacet epizod Ani Muka znovu zveřejněno v Ohníčku a stal se tak prvním prvorepublikovým hrdinou, jehož příhody směly vyjít za socialismu.
Roku 1963 se díl o odchytu žiraf (působí na obrázku jako oběšené) vynořil i na zadní straně Pionýra a v tomtéž populárním časopise se stripy s Ani Mulem objevily po jeho dočasném přejmenování na Větrník. Dočkala se ale i dětská rubrika Květů a po zmiňovaných dvou číslech edice Kulihrášek bylo dvaatřicet korektních pokračování zveřejněno jako součást Veselé knížky seriálů (1982). Deset jich vyšlo i v přínosné knize Vesele s Ondřejem Sekorou (1999, 2004).
Ani Mukovo jméno, a to je zvláštní, bylo v čase mého dětství psáváno výhradně jako Animuk.
A tak mi v sedmi letech ani nedošlo, že souvisí s výrazem „muk“ a absencí komiksových bublin.
Ani Muk v Africe. Sestavil a doslov napsal Tomáš Prokůpek. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Albatros. Praha 2015. 64 stran
