Beránek. Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem, píše Lenka Procházková

Beránek. Lenka Prochazková

Kniha, která by měla být doporučenou četbou pro všechny kněze a věřící. Zvláště v dnešní době. Popisuje hluboce lidský příběh o hledání pravdy, o smyslu života a integrity jedince ve společnosti, která není svobodná.

beranek

Ježíšův příběh není příběhem Boha, jak se hluboce mýlí Hana Farná, ale příběhem obyčejného člověka,
který lidem nese zprávu o jiné společnosti, o komunitě lidí, kteří ctí desatero, kteří nepotřebují být vedeni církvi jako stádo ovcí, kteří Boha nosí ve svém srdci tím, jak se chovají ke svému bližnímu a sami k sobě.

Velmi čtivý román Lenky Procházkové je o Ješuovi (Ježíšovi) z Nazareta, Miriam (Máří Magdaleně), Janu Křtiteli a učednících vypráví trochu jiný příběh než ten, který známe z evangelií. Ješua se s Janem Křtitelem seznámí během pobytu v komunitě vzdělaných esejců, ke kterým vstoupil do učení. Záhy jsou však oba vyhoštěni pro své „revoluční“ názory. Naplnit proroctví Starého zákona cítí jako své poslání. Během křtů u řeky Jordán získávají první učedníky. Tamtéž se setkávají s mladou ženou jménem Miriam. Úsilí o náboženskou reformu však vzbudí nepřátelství židovských konzervativců i římských okupantů. Po smrti Jana Křtitele pokračuje v šíření svého učení Ješua sám a neváhá pro věc obětovat i vlastní život.

„Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem,“ říká autorka příběhu a já si myslím, že není příhodnější shrnutí příběhu, který je mnohem pravdivější, jak tisíckrát přepisovaná Bible k obrazu církve. Můžeme s tímto tvrzením nesouhlasit, můžeme nadávat, autorku proklínat, ale to je asi tak všechno, co můžeme.

Beránek | Procházková, Lenka | 2012

Ukázka z knihy:

„Včera jsi uzdravoval Římana a dnes se vracíš s nevěstkou!?" vykřikl pobouřeně Křtitel, když se za soumraku znavený Ješua s Miriam objevili na břehu Jordánu. „Není tedy zrovna mírný," šeptla žena a polekaně se zastavila.
„Takové uvítání si, Jene, nezasloužíme," namítl Nazareťan. „Tato Miriam už není nevěstka! Je to kajícnice a touží po křtu z tvých dlaní."
„Dnes už nekřtím," odmítl Jan a zkřehle si přisedl blíž k ohni.
„Byly tu celé zástupy!" vyhrkl Tomáš. „Poutníci, co se vraceli z Jeruzaléma. Samé rodiny s dětmi. Celkem osmdesát šest pokřtěných, dělal jsem si čárky."
„Skvostné!" potěšil se Ješua a smířlivě se dotkl Janova ramene. „I já mám dobrou zprávu. Setník se uzdravil!"
„Vím."
„Ty to víš?" užasl Nazareťan. Pak se sklonil a s nadějí se zeptal: „Měl jsi snad... vidění, bratře?"
„Ne. Na to nebylo kdy. Ale kdyby se neuzdravil, nevrátil by ses. Římané neumějí odpouštět!"
„Tak co je? Mám odejít?" ozvala se zpovzdálí Miriam.
„Kam bys odcházela?" divil se Ješua. „Přisedni k ohni. Tomáš má pro tebe pečenou rybu!"
„Tu jsme schovávali tobě," mračil se Jan.
„Je jí dost pro oba," rozhodl Nazareťan.
„Čpíš hříchem, nevěstko!" zavrtěl se Křtitel, když
Miriam usedla k ohni.
„Máš pravdu, proroku," přikývla pokorně. „Ale mám naději, že voda Jordánu mě očistí a tvoje milosrdné ruce mé hříchy sejmou. Protože už dlouho stojím na rozcestí a moje oči jsou vlhké slzami. Vyhlížím spravedlivého, nezatíženého vinami, jenž by mi ukázal cestu k pokání a vnitřní proměně. A teď vím, že ten spravedlivý jsi ty!"
„Mluvit tedy umíš," prohlédl si ji překvapeně Jan.
„Spíš mám dobrou paměť," přiznala odvážně Miriam. „To jsou totiž slova, která mi říkal Ješua, tvůj učedník."
„Ješua je víc než můj učedník," zašeptal Křtitel. (...)