Dávno, dávno již tomu, kdy první polistopadové volby rehabilitovaly slovo občan. I slovo poslanec. Po krátkém vdechnutí kyslíku se ale jeho přívod znovu uzavřel. Dnes už je zase lid, ten proklamovaný zdroj veškeré moci, jen surovinou v moci mocných. Když je zničena důvěra a úcta k lidem, kteří nás podle slibu mají v parlamentě zastupovat, je to jako byste vyrazili dno ze sudu, napsal v roce 1932 Ferdinand Peroutka v článku „Zklamané iluze“.
Situaci v tehdejším parlamentu hodnotil nevesele:
Víme, co má být. Ale to, co má být, není. Kdo jiný než poslanci měl být strážcem morální autority parlamentu? … je třeba uzavřít kompromis mezi zájmy zemědělskými a průmyslovými nebo mezi city atheistů a lidí věřících, ale nikdy se nemá uzavírat kompromis s dvěma poslanci, kteří chtějí vydělávat. Ovzduší, které povzbuzuje lidi k podobné smělosti, není zdravé ovzduší. Jestliže se s takovými zjevy jedná šetrně místo energicky, je to známkou, že duch odhodlanosti zestárnul a ochabl a že špatnost má v takové instituci vydržené právo…
Parlamentní machři, kteří se o nic tak nestarají jako o zmechanizovaný boj mezi stranami, ukázali se zcela neschopnými pochopit, jak intenzivně reaguje veřejnost proti každému zjevu korupce v parlamentě. S profesionální otupělostí spěli obvyklou cestou ke koaličnímu kompromisu, snažíce se uspokojit nikoliv pojem poctivosti, nýbrž jakési pomyslné zájmy stran. Veřejnost, vidouc tuto lhostejnost, udělala značně nepříjemný závěr: asi kradou všichni.
Malá poznámka redakce o tom, jak chápal Peroutka demokracii:
Roku 1934 vydal František Borový dílo Lva Trockého „Dějiny ruské revoluce 1905 - 1917“
Před vydáním požádal Ferdinanda Peroutku o názor, zda by měl tuto knihu vůbec vydat.
Ferdinand Peroutka mu mimo jiné napsal:
„Trockého kniha jest nejlepší věc, jež byla o ruské revoluci napsána. To, myslím, má být rozhodující s Vašeho stanoviska. Naše víra v demokracii není tak slabá, aby mohla být vyvrácena tímto jedinečným výkladem.“