Jako by se čas posunul do doby bez technických vymožeností a jako by se jen tak nezávazně povídalo a vyprávělo vážně i nevážně. Třináct humorných, smutných i milostných povídek z pera vnímavého pozorovatele Jaroslava Choltického z jeho vzpomínek z rodiště v Cholticích, ale i pozdějšího působiště jako pedagoga ze Světlé a Ledče nad Sázavou vychází s výtvarným doprovodem Niny Čampulkové v malém, exkluzivním, číslovaném vydání.
Jaroslav Choltický (*1869 Choltice - †1955 Humpolec),
pedagog a beletrista, vlastním jménem František Janouch, otec spisovatele a překladatele Jaroslava Janoucha (*1903 - †1970) je vydán svým vnukem Ladislavem Janouchem, sochařem, který sám přiznává, že tato editorská činnost mu činí stejnou radost, jako když vytvoří sochu.
Ukázka:
Ale po čase nápadníků ubývalo. Všiml si toho Aniččin otec, který tomu zprvu nevěnoval pozornost. Usoudil, že dceři asi někdo škodí a tajně ji pomlouvá. Marně pátral; teprve po čase zahlédl Víta, jak tajně obchází mlýn. Když však Vít zpozoroval, že pan mlynář na něho číhá, zanechal obcházení a přestal se kolem mlýna ukazovat.
Přišel podzim a s ním i václavská pouť. Pan otec se setkal se starostou sousední obce Novákem, jehož syn se dříve o Aničku ucházel. Slovo dalo slovo a zakrátko se oba rozhovořili o starých dobrých časech. Za hovoru se mlynář zeptal, proč k nim Václav nechodí. „Vždyť jsme ho všichni rádi vídali,“ dodal, hledě tázavě na Nováka, „nejvíce naše Anča.“
Novák pokrčil rameny. „Víš, jsi můj starý kamarád. Řeknu ti to přímo. Kdyby nebylo té vady u vaší dcery, milerád bych to chlapci dovolil, ale takhle to nejde!“
„Jaké vady?“ ptal se mlynář bez dechu, hledě ustrnule na starého Nováka.
„Inu. Nezlob se, chováte to v tajnosti – a přece se to proneslo, nu, nu, víš o té padoucnici!“
„Cože!“ žasl mlynář. „Kdo vám to povídal? Pravím ti jako upřímný kamarád a poctivý člověk, že jen lump mohl něco takového vymyslit! Anička žádnou takovou nemoc nemá!“
