Zelenoočka, Bělovous Zrzunda, Kiki a především kocourek Modroočko – právě oni jsou hlavními hrdiny půvabných příhod Josefa Koláře, příhod, během nichž Modročko vyroste z malého kocourka v tatínka čtyř koťátek…
Hřejivé vyprávění malého kocourka o všem, co zažil se„svým člověkem“ od prvních krůčků po světě až po chvíli, kdy se sám stal pyšným otcem čtyř koťátek. Modroočkův deník nám prozradí, kdo je Zelenoočka, Bělovous Zrzunda, Kiki a co se od nich náš kocourek naučil. Modroočkovy příhody pobaví a rozveselí, a navíc leccos zajímavého vypoví o vlastnostech a zvycích různých zvířátek. Mnohé z příhod už děti znají z rozhlasu i televize, nyní si o nich mohou pěkně číst v této půvabné knížce.
Deník kocoura Modroočka převyprávěl Vlastimil Brodský
Půvabný deníček Josefa Koláře zachycující jeho soužití s kocourkem Modroočkem načetl svého času pro populární rozhlasové večerníčky Hajaja Vlastimil Brodský. Jeho vyprávění je plné hravosti, něhy, humoru a porozumění pro svět zvířátek, která jsou v Kolářově personifikaci v mnohém podobná lidem. Kocour Modroočko nezestárnul a jistě potěší nejenom děti, ale také jejich maminky a možná se k poslouchání přidá i některý táta.
Modroočko, televizní film
V roce 1981 natočila podle knižní předlohy film Hana Teislerová. Jmenuje se Kocourek Modroočko a hraje v něm mimo jiné Tomáš Juřička a mladý Marek Eben se svou budoucí ženou Markétou Fišerovou. Její největší devízou jsou vtipné, snadno zapamatovatelné písňové texty a spontánní výkony herců. Eben jako křeček je fakt neuvěřitelny, to se musi vidět!
Podle jeho knihy Z deníku kocoura Modroočka natočila H. Týrlová pětidílný loutkový film pro děti (1974 - 75).
Deník kocoura Modroočka / Josef Kolář / Ilustrace: Helena Zmatlíková / Vydal Albatros, 1963
Celý den mi bylo smutno. Včera jsem si přečetl, co bylo napsáno na zdi doupěte, ve kterém se svým dvojnožcem bydlím, tajným, neviditelným kočičím písmem, které se nečte očima, ale čumáčkem:
,,Přijdu za večerního soumraku, kočka Zelenoočka." Otřel jsem se tváří a trochu i bokem o zeď, což v našem neviditelném kočičím písmu znamená: ,,Určitě tě budu čekat." A tak jsem čekal.
Večer, když už bylo docela tma, ve které si dvojnožci musí dělat světlo, aby viděli, Zelenoočka přišla. Byla pěkně mouratá a povídá: ,,Mám hlad." Když jsem se o ni otřel, abych ji po našem pozdravil, odstrčil jsem ji. Tak byla lehoučká. Docela jasně jsem slyšel, jak jí v bříšku kručí hladem.Povídám jí: ,,Počkej, za chvíli půjdem k nám, zvu tě na večeři." Za chvíli se udělala malá škvíra v doupěti mého dvojnažce. Zelenoočka se rychle protáhla dovnitř a já za ní. Utíkala k mé misce a pustila se s takovou chutí do mé večeře, že jsem si sedl a jen se díval a díval. Vůbec jsem přestal mít hlad.
Pak jsme seděli zase venku a dlouho jsme předli. Ona spokojeně, já divně. Protože mi bylo divně. Pak Zelenoočka řekla: „Mohu přijít ještě ráno? Budu mít zase hlad." -,,Kde bydlíš?" ptám se jí. Ona povídá: ,,Už nebydlím. Toulám se. Ty to máš dobré, jsi ještě kotě. Až budeš docela velký, nejspíš se budeš toulat jako já."
Předl jsem ještě divněji. Co to je za řeč? Vždyť přece je to na světě tak, že ráno máš plnou misku a večer máš plnou misku a můžeš jíst, kdy tě napadne. Když jíst nechceš, tak si hraješ. Jinou práci nemáš, jen ráno, když dvojnožec vyleze ze svého pelíšku, pokloníš se mu, otřeš se mu o nohy...
