Našim pravidelným čtenářům asi již nemusíme Tomáše Řízka, ilustrátora, malíře a grafika, dlouho představovat. Knihy, které ilustroval, přináší radost nejen malým čtenářům, ale i dospělým po celém světě. Tomáš Řízek patří k lidem, kteří se nikdy nepřestali na svět dívat dětskýma očima.
V Číně, kam Tomáš Řízek rád jezdí za dobrodružstvím, je umělecké dílo neoddělitelně spjaté s životem umělce samého, jsem proto rád, že zde mohu odkrýt některý z jeho dalších zájmů.
Jak začínáte ilustrovat knihu? Máte nějaký svůj vlastní rituál, který provádíte dříve než začnete knihu ilustrovat?
Tak nejprve si s rukopisem vlezu do postele, to mám velice rád, když takto probíhá mé první čtení textu, který budu ilustrovat a vůbec se nezlobím, když mne nakonec i přemůže spánek. Říkám si, alespoň se dojem pěkně usídlí v podvědomí. Je to rituál na který se vždy těším a vůbec nesouvisí s textem…
Jak dlouho ilustrujete knihu?
Záleží na rozsahu zadání od nakladatele, tedy na počtu ilustrací, velikosti… také na problematice, které se kniha věnuje. Obvykle tak čtvrt roku, ale jsou i knihy, kde je nutno velice důkladně studovat podklady, reálie, aby výsledek odpovídal textu, a tam je pak doba, po kterou vytvářím ilustrace k textu podstatně delší.
Kde nejraději pracujete?
Je mi to vlastně jedno, pracuji rád doma, i na venkově, kde mám ateliér, ale dokázal jsem si poradit i na cestách ve velmi improvizovaných podmínkách. Třeba Keltské mýty a báje jsem ilustroval prakticky celé na venkově v ateliéru. Bydlel jsem tam v jednom kuse skoro čtvrt roku. Bylo to období, kdy mě na každém kroku doprovázeli bájní hrdinové. To je možná důvodem, proč vnímám krajinu kolem mého ateliéru nejen jako krásnou, ale i jako plnou mystických významů.
Také mám rád chvíle, kdy zdánlivě nepracuji, ale jen vnímám svět kolem sebe. Vzpomínám na dobu, kdy jsem celé dny jen seděl na břehu moře a vnímal, jak jde jedna vlna za druhou. Rád bych se na stejné místo příští rok opět vypravil a strávil nějaký čas podobným způsobem…
Opět jste se dotknul Vaší záliby v cestování. Jaký byl Váš nejdobrodružnější zážitek na cestách
Dobrodružných příběhů bylo poměrně dost, nicméně k těm nejsilnějším patří pobyt ve Sněžných horách v západní Číně. Tam jsem byl okolnostmi donucen překonávat horské průsmyky v 5000 m. A vzhledem k tomu, že jsme neměli podrobnou mapu, tak jsme se vydali omylem přes jiný průsmyk. Výlet se tak neočekávaně protáhl na téměř čtrnáct dnů. Nestihl jsem se na výstup pořádně aklimatizovat a první průsmyk jsem překonával obtížně s vysokohorskou nemocí. Dodnes si pamatuji jak sedím na batohu, kolem je olověná obloha, ozývá se praskot ledovců na okolních horských štítech. Cítil jsem silně nedostatek kyslíku a každý krok jsem činil jen se značným sebezapřením. Fyzické vyčerpání a krásná krajina, v níž potkáváte jen stáda jaků a koní a jen občas několik nomádů, patří k mým nejsilnějším životním zážitkům. Tenkrát jsem zhubl za těch čtrnáct dnů neuvěřitelných 16 kilogramů.
Jak se Váš vztah k přírodě projevuje v běžném životě?
Domnívám se, že žijeme v době, kdy cit pro prostor v němž žijeme, je velmi důležité rozvíjet. Do značné míry záleží na nás v jakém prostoru, nebo chcete-li prostředí, žijeme a budeme žít. Je nesmírně důležité si stále opakovat, že jsme za něj odpovědní a že jsme sami schopni rozpoznat, co je správné a co je špatné a co se nám, pokud se vědomě k tomuto prostoru zachováme ne zcela správně, vymstí a vrátí i s úroky. Na toto velice věřím… Nakonec i toto bylo důvodem, proč jsem se před časem stal jedním ze zakladatelů „Sdružení na záchranu kopce Tlustec“ v severních Čechách.
Proč bylo „Sdružení na záchranu kopce Tlustec“ založeno a koho sdružuje?
Zmiňoval jsem již svůj ateliér, který se nachází v krásné krajině severních Čech, která však byla v nedávné době postižena těžební činností. Jak těžbou uranu, tak dobýváním čediče. V kamenolomu, který byl otevřen v místech, kde pobývám mimo Prahu střídavě s Prahou od svých sedmi let, se prováděly odstřely, které poničily domy ve vesnici. A můj dům téměř skončil na prahu tzv. havarijního výměru. Tehdy pro nás bylo velmi nové, že se nás nezastal stát a nedonutil majitele lomu napravit škody. Bohužel špatné zkušenosti se státními úředníky přetrvávají dosud i přesto, že se nás zastal soud a pravomocná rozhodnutí soudu nám dala za pravdu. Spolu se sousedy jsme se tehdy rozhodli založit občanské sdružení, které by na problémy ničení tak krásné krajiny i našich domů v této lokalitě poukázalo.
Pokud se nemýlím, ta kauza se táhne již přes deset let.
Dokonce již třináct. A vše se neustále opakuje. Advokáti, znalci, soudy. Tváří v tvář úřednické mašinérii a zájmům podnikatelských kruhů člověk znovu objevuje svět Kafkových románů a Havlových divadelních her.
Situace se samozřejmě vyvíjí. Člověk se musí naučit i číst mezi řádky, nejdůležitější je ale vytrvat, nenechat se odradit a nesložit ruce do klína, neboť tato rozhodnutí ovlivní i kvalitu života příštích generací. Nyní má již státní správa k dispozici několik pravomocných soudních rozsudků, které hovoří naprosto jasně o příčinách škod na popraskaných domech,tj. že byly způsobeny tzv. komorovými i clonovými odstřely v lomu. A tak musíme počkat, jak se k celému problému postaví. Životní prostředí znamená prostor pro život, nejenom krásný a harmonický, ale i bezpečný. Věřím, že za tohle má smysl se stavět a jsem velice rád, že podobně to vidí i místní samospráva z Jablonného v Podještědí.
V čem je momentální situace jiná?
Objevila se nová těžařská společnost, která chce lom znovu otevřít a dle svých vyjádření kus kopce odtěžit. Nicméně nastala mimo jiné kuriozní situace, že jako důkaz budoucí své těžby, která prý nebude mít vliv na domy v okolí, používá měření prováděná v době, kdy ke škodám na domech došlo. Tedy data naměřená při činnosti v lomu odsouzené pravomocně soudem. A zatím to vypadá, že úřadům to nikterak nevadí, ač by se tím rozsudkem měly dle mého advokáta řídit a případnou povolenou budoucí těžbou bude jednoznačně porušen zákon. Tuším, že se takové postupy obvykle nazývají - maření výkonu soudního rozhodnutí.
Dovolím si říci, že dnes po těch letech je celá situace poměrně nadstandardně zmapovaná. Na Tlustci se vyskytuje celá řada ohrožených a zákonem chráněných rostlinných i živočišných druhů. Z hlediska geologie existují celé stohy posudků vypracovaných mj. i předními vědeckými pracovišti v ČR, ze kterých jednoznačně vyplývá, že je na Tlustci a jeho okolí složitá geologická situace nevhodná pro další těžbu. O cennosti této přírodní lokality dnes již téměř nikdo nepochybuje. Jen kdyby se zde nevyskytoval i ten opačný zájem - těžební. Troufám si říkat, že je to pozůstatek rozhodnutí minulého režimu.
Dnes se tedy ocitáme opět v situaci, kdy soukromá firma chce tuto místní dominantu našeho kraje zničit a kámen rozdrtit. Sama to navíc nazývá rekultivací s vedlejším produktem – těžbou čediče. Nemohu se smířit s tím, že by těžba, která bývá ospravedlňována zvýšením zaměstnanosti a potřebou kamene, byla povolena bez ohledu na devastaci soukromého majetku okolních obyvatel a za cenu nevratného zásahu do krajinného rázu a cenných biotopů. To, že v případě povolení další těžby budu kvůli státním úředníkům prakticky se stoprocentní jistotou již potřetí znovu opravovat svůj poškozený dům je v celém tom problému to nejzanedbatelnější.
Dalo Vám to něco?
Osobně si myslím, že každá věc, kterou se člověk zabývá, mu mnoho přináší. Já sám jsem díky sdružení navázal nová přátelství a naučil se i trošku jinak uvažovat, což se jistě muselo projevit i v mé ilustrátorské a malířské práci. Sám sebe nepovažuji přímo za ekologa či ekologického aktivistu, nýbrž za člověka řídícího se prostým selským rozumem.
Na čem právě pracujete?
Právě pracuji na knížce „Majdalenka v zahradě“ pro slovenské nakladatelství PRO. Autorkou není nikdo jiný, než paní Alena Chudíková a součástí knížky bude i CD, na kterém příběhy malé Majdalenky převypráví manžel autorky, pan Ladislav Chudík. Knížka se má objevit i na českém knižním trhu koncem tohoto roku.
Petra Braunová – autorka textu Emy a kouzelné knihy, který jste opatřil svými ilustracemi, je známá tím, že jezdí hodně na besedy s dětmi. Jak je to s Vámi? Setkáváte se rád se svými čtenáři?
Posledních 10 let jsem ilustroval především knížky pro zahraniční nakladatelství, což mi neumožňovalo podílet se na pravidelných besedách. V minulém roce jsem se však již několika besed zúčastnil, ale s Petrou se samozřejmě co do počtu nemohu srovnávat. Bohužel jsem větší část roku zaneprázdněn, a tak pro besedy volím nejraději místa někde v dosahu. Milou zkušeností byla například nedávná návštěva knihovny v Jablonném v Podještědí.
Vím, že připravujete tři výstavy. Můžete nám již říci, kdy a kde je možné si originály Vašich děl prohlédnout? …
První výstava již probíhá v GVU v Hodoníně. V prosinci bude následovat výstava v GVU v Liberci a v lednu příštího roku bude pak zahájena výstava ve Sladovně v Písku. Nebude se jednat o jednu putovní výstavu, ale o tři samostatné výstavy. Každá z nich by měla být trošku jiná, neboť každý kurátor klade důraz na jinou koncepci a volí jiný výběr ilustrací. Nad výstavami převzala záštitu Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář v Praze.
Poslední období bylo pro Vás jednoznačně úspěšné také po stránce získaných ocenění.
Všech ocenění si velice vážím. Největší radost mám samozřejmě z ocenění malých čtenářů, neboť jim jsem své ilustrace věnoval především a je to tedy zároveň i potvrzení, že se knihy čtou a přináší radost. Touto cestou bych tedy rád poděkoval všem za podporu.
