Tato pohádková knížka není ledajaká – jejími hrdinkami jsou odvážná a chytrá děvčata. A to jak chudé dcery drobných sedláčků či rybářů, tak smělé princezny. Všechny jdou srdnatě vstříc všemožným nástrahám a svou neústupností, moudrostí a statečností zdolávají překážky a mnohá nebezpečí.
Putování za štěstím vede po strastiplných cestičkách rozličných koutů světa – vydejte se spolu s děvčaty za velkolepým dobrodružstvím!.
O Bílé Karolíně a Černé Karolíně | Jan Vladislav | Ilustrace: Tomáš Řízek | Albatros, 2013 - 2. vydání, ilustrace 1. (1. vydání - 1971)
Ukázka z knihy:
O Bílé Karolíně a Černé Karolíně
Byla jedna vdova a měla dvě dcerky, jednu vlastní, druhou nevlastní. Byly ještě malé a obě se jmenovaly Karolína. Jenomže té nevlastní říkali lidé ve vsi Bílá Karolína, protože byla bílá a krásná jako obrázek, a té vlastní zase Černá Karolína, protože byla černá a ošklivá jako noc.
Bílou Karolínu měli všichni rádi, i chuděrka Černá Karolína, jen macecha ne. Stále se jí zdálo, že kvůli ní lidé křivdí její vlastní dcerce, a pořád přemýšlela, jak se té nevlastní zbavit.
Jednoho dne šel kolem jejich stavení pasák s třemi jehňaty. Když uviděl u vrat Bílou Karolínu, usmál se na ni, pohladil ji po vlasech a jehňátka jí začala olizovat zelenou sukni. Vtom však vyšla z domu i Černá Karolína. Sotva ji pasák uviděl, otočil se a jehňátka zabečela a taky utekla. Polekala se Černé Karolíny a její ošklivé černé tváře. Nikdo netušil, že k té ošklivé tváři patří srdce ze zlata.
Matka Černé Karolíny to všechno viděla oknem a řekla si:
„Takhle to už dál nejde, musím se Bílé Karolíny zbavit!“ Sedm dní a sedm nocí přemýšlela, jak to udělat. Osmého dne šla k trní na zahradě a povídá:
„Trní, dej mi dvanáct dlouhých ostrých trnů.“
A trní jí dalo dvanáct dlouhých ostrých trnů. Matka vzala trny, zavolala si Černou Karolínu a povídá jí:
„Poslouchej, co ti řeknu. Až půjdeš dnes večer s Bílou Karolínou spát, lehni si na kraj a Bílou Karolínu nech ležet u zdi. Strčím jí tam do polštáře dvanáct ostrých trnů, abychom se jí už jednou zbavily.“
„Ach maminko!“ zaplakala Černá Karolína.
„Mlč, hloupá! A Bílé Karolíně ani slovo, nebo uvidíš!“
Černá Karolína musela slíbit, že udělá všechno, jak matka poručila. Když si ale večer Bílá Karolína chtěla lehnout v komůrce do postele, Černá Karolína ji zadržela a povídá:
„Sestřičko, máš v polštáři dvanáct ostrých trnů! Strčila ti je tam maminka. Pojď, budeme spát hlavami v nohách postele, tak se nám nic nestane. Ale mamince nic neříkej!“
Bílá Karolína vzala Černou Karolínu do náruče a spokojeně usnula.
