V roce 2008 byla ilustrátorka Galina Miklínová poprvé zákeřně napadena, surově okradena a od té doby Miklínová dokonce tvrdí: "Žiju ve strachu, napadají mě neustále." Nakonec nejmenovaný zdroj odhalili příčinu. Lichožrouti. Nový český fenomén, který se velmi rychle rozšiřuje. Za tučný honorář deseti párů ponožek Miklínová konečně promluvila: "Chtěla jsem o lichožroutech vědět víc."
Paní Galino, jste poměrně věhlasná ilustrátorka. Přesto Pavel Šrut v nedávném rozhovoru odhalil, že nosíte děravé ponožky. Je to pravda?
Ano, je to pravda. Šetřila jsem totiž na celovečerní animovaný film o lichožroutech.
Napadli vás lichožrouti už někdy před Pavlovou knihou?
Napadají mě neustále. Důkazem toho jsou výše zmíněné děravé ponožky.
Takže i s tím nápadem jste kdysi přišla vy?
Vzniklo to, myslím, společně. Pavel napsal o jednom lichožroutovi báseň a mně se zdálo, že by měl dostat větší prostor, a to v příběhu, v próze, a že by ten lichožrout neměl zůstat sám. Chtěla jsem zkrátka o těch lichožroutech vědět trochu víc.
Nevěděla jste zprvu vůbec nic?
Ale ne, něco přece. Tušila jsem, že mají rodiny, s kterými u nás bydlí. Ale výsledek stejně předčil moje očekávání.
A co byste řekla literárnímu badateli, který by lichožrouty interpretoval co určitou metaforu pro víc a víc vína upíjeného osamělcem. A čím bude osamělejší, tím víc lichožroutů uvidí.
Řekla bych mu, že se plete. To by totiž musela pít osamělá hospodyně, která se snaží po večerech spárovat ty nešťastné ponožky. Možná ale k této interpretaci mylně svádí jména lichožroutů, jako Tulamor a Mojita, a dokonce i jméno člověka: pan Vavřinec.
Pavel Šrut prý před psaním vůbec neznal Pidilidi od Mary Nortonové. A vy?
Znala jsem ilustrace českého vydání. A líbily se mi. Zaujala mne také obálka, a tak jsem si v knihkupectví knihu prolistovala a teď si ji i zakoupila a těším se, až si ji konečně přečtu.
Na konci té vaší a Pavlovy knížky skoro všichni začnou nový život. Přesto či právě proto jste prý vymyslela jakýsi africký titul pro pokračování. Proč právě africký?
Protože je třeba posunout děj dál z Města a Afrika se nabízí. Příběh Hihlíka je otevřený. Nic nevíme o jeho rodičích, a právě ti jsou někde v Africe, takže je nasnadě, že se děj přesune tam. Ale z toho, co jsme dál promysleli, nechci už víc prozradit, aspoň ne bez Pavlova svolení.
Nu, a jak to bude s filmem o Lichožroutech?
Animovaný film je hodně drahý běh na dlouhou trať, ale povedlo se a v říjnu 2016 už bude v kinech.
Domníváte se, že psal Pavel Šrut svého hrdinu profesora Kadeřábka podle sebe?
Ne, nemyslím si to. To už spíš třeba podle Václava Klause. Tedy podle takového Klause, jaký by se Pavlovi líbil.
Co vůbec míníte o souboji vlastní čtenářovy obraznosti a jednou vámi daných, i když třeba nádherných ilustrací?
Dříve jsem měla ostré výhrady k ilustraci, která nesplňovala moji představu k textu. Teď, čím ilustruji víc, tím víc jsem k dané ilustraci v knize pokornější.
A obecně řečeno?
Jsem ráda, že ilustrátoři dostávají prostor, a snažím se co nejpoctivěji přesvědčit i čtenáře, že to není marné.
Lichožrouti jsou ovšem i knížkou o dospívání. Co dospívání a vy?
Věřte, že bylo stejně těžké a plné bojů jako v Lichožroutech.
Rozhovor připravil Ivo Fencl
