Hermína Franková se taky ráda baví, jenže neumí malovat. Proto podle neexistujících kreseb Francise Barrauda vymyslela příběh začínajícího spisovatele a taky trochu nešiky Jakuba, jemuž nikdo neřekne jinak než Padavka, a jeho vysněného kamaráda z gramofonové desky, psa Nippera. Dobře se při tom bavila a věří, že se budete bavit i vy!
Žil jednou jeden pes, jmenoval se Nipper. Podle dochovaných zpráv šlo o pěkného rošťáka, jenže rošťáren si mnoho neužil.
Žil totiž v době, kdy se podobné způsoby chování psům přísně zakazovaly. Ten pes patřil bratru Markovi malíře jménem Francis Barraud. Kromě psa vlastnil Mark ještě fonograf s troubou. Když Marek zemřel, zdědil Francis Nippera a fonograf. Když jej natáhl klikou a pustil, pes usedl k němu a poslouchal hlas svého pána. Francis neodolal, zachytil v kresbě a tak vznikla nálepka na gramofonové desky - His master´s voice.
To vše si Hermína Franková přečetla, našla si snímek malíře s Nipperem a začala si představovat, jaké rošťárny mohl, kdyby nežil ve viktoriánské době, ten bílý foxteriér provádět. A možná, že malíř kreslil a jeho dobrodružství zaznamenal. Určitě by se tím bavil on i jeho pes. Ale to se neví.
Čtivé vyprávění o Jakubovi, jeho psu Nipperovi, jeho rodině a přátelích, také o pěveckém sboru, který vede postižený strýc Tadeáš, o láskách i ukrajinské pomocnici v domácnosti, ilustrovala jedna z nejlepších českých ilustrátorek Zdeňka Krejčová. Příběh je plný hravé fantazie, co jiného bychom také mohli očekávat od autorky Dívky na koštěti nebo Bláznů a Pythagorase či Jak řídít inženýra Křečka /spolu s M. Macourkem/ a dalších jejích kouzelných příběhů?
Padavka je bezva pes / Hermína Franková / Ilustrovala Zdeňka Krejčová / Pevná vazba, 112 stran, / Vydala Simuraka, 2016
Hermína Franková
vystudovala farmacii, promovala v roce 1953 na Masarykově univerzitě v Brně. Po promoci pracovala v lékárně, pak jako propagační referent v n. p. Léčivé rostliny. První povídky jí vyšly v roce 1961. Odešla ze zaměstnání a věnovala se jen psaní. V sedmdesátých letech se vrátila do lékárny, nesměla totiž být vydávána. Vyšlo jí několik knížek pod jménem Josefa Vinaře a Jarmily Černíkové.
Povídkami pro děti debutovala a knihy pro děti a mládež také tvoří většinu jejího díla. Všem jejím příběhům je společný důsledně dětský úhel pohledu, mimořádně vytříbený cit pro jazyk a styl, humor a nesentimentální lyričnost. Knihy Hermíny Frankové čte už třetí generace českých čtenářů a některé z nich byly přeloženy do němčiny, francouzštiny a maďarštiny. V posledních letech pracovala pro televizi. Má dvě děti a tři vnoučata, žije střídavě v Praze a v jižních Čechách.
Ukázka z knihy...
Když se Jakub druhý den vracel ze školy, rozhodl se zajít na skok do lesa. Ne snad proto, aby se víc hýbal, ale protože měl starosti. A sice kvůli svým výplodům. Jak tedy označila maminka Jakubovu tvorbu. Jakub totiž byl začínající spisovatel.
„Ten tvůj popis lesa u sídliště je povedený,“ říkal češtinář Jeřábek nad Jakubovým slohem. „Já to tam znám. Výborně, Jakube!“
„No jo! Mazlík Jakoubek,“ poznamenal Nejtek.
Popis nebo líčení, to Jakubovi šlo. Taky měl v zásobě pár pěkných postav. Třeba Tadeáše.
„Moc zajímavý člověk,“ říkal zase Jeřábek nad slohem o školním pěveckém souboru, který vedl právě Tadeáš.
Dnes bylo Tadeášovi skoro třicet. Jako osmnáctiletý se vyboural ve fiatu a Jakub ho znal už většinou jen v invalidním vozíku. Tadeáš dokázal sám ujít jen pět šest kroků. Občas se mu udělalo zle a máma vysvětlila Jakubovi, že na tu chvíli o sobě Tadeáš neví. Naštěstí to bylo jen málokdy a přibližně tak na vteřinku. Ale stejně. Jakubovi trvalo dost dlouho, než se s tím vyrovnal a než ho to přestalo děsit. A při tom všem byl Tadeáš samá legrace. Jakub si ho děsně považoval.
Nebo Nejtek s Růžičkou. Naopak prvotřídní grázlové. Mírnější padouch Votruba. Vedle třídních slušňáků, jako byl třeba Šimon, by se skvěle vyjímali. A co Halina?
„To jídlo zase plave v másle!“ naříkal Tadeáš. „Nás z toho co nejdřív klepne!“
„Když máš co, tak dlabej. Když nebudeš mít, máš z čeho hubnout,“ říkala klidně Halina a přilila mu na pelmeně smetanu.
Postavy by tedy taky byly. Ale co s nimi? Co dál? To byl problém! Třeba v lese na něco přijdu, myslel si Jakub. Všechno se tam zelená a cvrliká… Ne! Tohle zrovna nepotřebuju!
Pak Jakub skoro šlápl na černé střepy. Byly to zbytky staré gramofonové desky. Na jednom střepu zůstala červená nálepka. Nápis nebylo moc vidět, ale pod blátem se sem tam zlatě zaleskl. Jakub střep zvedl a řekl si, že by to klidně mohla být starožitnost. Dalo by se o ní něco vymyslet? K námětu své první knihy jsem se dostal náhodou, řekl spisovatel. Šel jsem lesem a šlápl jsem… Pak se Jakub lekl, že už asi blbne. Ale co kdyby ho nad tím nečekaným nálezem napadlo právě to, co potřebuje? Totiž zápletka.
