Když Jerry Mander ve své knize Four Arguments for the Elimination of Television vydané v roce 1978 navrhl , že televizi nelze reformovat bez ohledu na to, kdo ji ovládal, bylo to poprvé, kdy se někdo odvážil navrhnout, abychom televizi úplně skoncovali.
Mander tvrdil, že televize je primárním nástrojem v neustálém zprostředkování lidské zkušenosti , vizuálním opojným prostředkem, který diváka uvede do hypnotického stavu.a tím nahrazuje jiné formy znalostí obrazem svých programátorů. Malým dětem dodává high-tech, vysokorychlostní očekávání od života, takže procházka přírodou by se pravděpodobně zdála nekonečně nudná. Je to nástroj používaný nejen k prodeji zdrojů, které byly vykopány, roztaveny, ukovány a jinak přivlastněny ze země, ale také k prodeji našich pocitů , které vchod zastínil.
Televize kolonizuje své diváky prostřednictvím umělé reality plné vlastních hodnot.
Z politického hlediska je to obzvláště nebezpečné, protože „to je ten, kdo mluví k mnoha“, jak Mander popisuje kohokoli od korporátního sponzora po noční moderátory. A je to špatné i pro naše tělo, protože způsobuje duševní a fyzické nemoci díky fascinující fosforeskující záři jeho umělého světla .

Manderovo poslední dílo In the Absence of the Sacred: The Failure of Technology and the Survival of the Indian Nations mu trvalo deset let, než napsal, třicet let přemýšlel.
Rozšiřuje témata v jeho dřívější knize, včetně přirozené tendence dané technologie předurčit její použití a učinit technologii něčím jiným než neutrálnía snoubení technologií s velkými korporacemi, které mají největší prospěch z jejich manipulace nebo prodeje.
Mander pečlivě analyzuje základní předpoklady, které nás vedly k přijetí téměř každé technologie, která byla uvedena na internet, a připomíná nám cenu, kterou za tyto předpoklady platíme – v ekologických a sociálních katastrofách. Kniha také zkoumá alternativy k technologickému způsobu života – alternativy, které lze nalézt mezi kmenovými národy, které žily tisíce let v harmonickém vztahu se zemí a které existují dodnes.

Mander má tuto vzácnou vlastnost, díky které jsou jeho názory na technologii obzvláště silné – perspektiva zasvěcených.
Jeho zkušenosti s komerční reklamou se v průběhu let posunuly k reklamě pro veřejné zájmové skupiny, především v ekologickém hnutí. Ale poprvé si uvědomil tíživou situaci domorodých národů, když pracoval v komerční reklamě v polovině šedesátých let. Lodní společnost ho vyslala do Mikronésie , aby posoudil její dopad na oblast. Během dvou měsíců v Mikronésii Mander poprvé nahlédl do způsobů tradičních národů. Vrátil se do San Francisca, aby dal klientovi své doporučení: přestěhovat společnost z Mikronésie a nechat ty ostrovy tak, jak jsou.

V této době probíhal u Mandera proces sebezkoumání. Přestože si splnil svůj sen o úspěchu a překonal aspirace svých židovských rodičů přistěhovalců, přestalo ho bavit psát ve dne reklamy na audio zařízení a Land Rovery, aby se v noci věnoval otázkám životního prostředí. Začal pociťovat rozpor mezi prosazováním větší spotřeby a zároveň vnímáním spotřeby jako jedné z hlavních příčin ekologické destrukce.

Mander se také začal cítit osobně odpojený od přírody. Na plavbě u dalmatského pobřeží v roce 1968 si sáhl na „emocionální dno“, když zjistil, že svýma očima „vidí“ nádherné výhledy, ale nedokázal je v sobě zažít. Příroda se stala „irelevantní“ a on se vyděsil, když si uvědomil, že „problémem byl [on], nikoli příroda.

Mezitím si jeho reklamní agenturu najala Sierra Club a později Friends of the Earth, obojí pod vedením Davida Browera, proslulého environmentalisty, který měl na Mandera silný profesionální a vzdělávací vliv. Mander napsal mnoho reklam, které nakonec zachránily Grand Canyon před výstavbou přehrad, zablokovaly rozvoj americké nadzvukové dopravy a založily národní park Redwood a národní park North Cascades. Napsal také reklamu, která způsobila, že Sierra Club ztratil status osvobozeného od daní, a zároveň vytvořil sympatické titulky zpráv a příval podpory. Jak to vysvětluje David Brower, „Lidé v celé zemi, kteří nevěděli, zda se jim Grand Canyon líbí nebo ne, věděli, že nenávidí Internal Revenue Service.

V roce 1972 se Manderova firma rozhodla, že snaha vyvážit komerční a environmentální aktivity nefunguje, a agentura byla rozpuštěna. Mander založil první neziskovou reklamní a public relations agenturu, Public Interest Communications.
O několik let později se několik jejích zakladatelů, včetně Jerryho Mandera, vinulo do Public Media Center (PMC), odnože původní neziskové organizace. PMC od té doby iniciovala téměř všechny velké ekologické reklamní kampaně v zemi, stejně jako kampaně za plánované rodičovství, kontrolu zbraní a zablokování nominace Roberta Borka do Nejvyššího soudu. Jerry Mander napsal mnoho z těchto reklam a jako vedoucí pracovník PMC tam pokračuje ve své práci dodnes. Jak poznamenal David Brower v nedávném rozhovoru,

Ale právě díky jeho knihám se Manderovi podařilo propojit nitky toho, co se naučil při studiu ekologických a sociálních problémů posledních třiceti let. In the Absence of the Sacred vykresluje ucelený obraz toho, jak nadnárodní korporace a velké finanční instituce v kombinaci s novými technologiemi tvoří molocha, kterému nebrání žádná vládní kontrola a který nás den za dnem dále omezuje.

Jak to všechno můžeme napravit? Opravdu Mander navrhuje, abychom se vrátili?
Koneckonců, jsme hodně daleko od loveckých a sběračských komunit z dřívějších dob. Mander říká, že je nepravděpodobné, že se vrátíme a budeme lovit bobry v Hudson Valley. tento proces respektováním jejich práva na existenci. Dále podle Mandera existuje několik základních principů – nejlépe srozumitelných tradičním národům – které budeme potřebovat pro přežití této planety: musíme opustit hodnoty, které zdůrazňují akumulaci komodit a růstovou ekonomiku; musíme snížit světovou populaci; musíme opustit technologie, které jsou neslučitelné s udržitelností a rozmanitostí na planetě, a musíme studovat síly, které způsobily sociální a ekologickou krizi, které nyní čelíme.
"Tohle se nevrátí," říká Mander. „Směřuje k obnovenému vztahu s nadčasovými hodnotami a principy, které byly pro západní společnost udržovány při životě právě těmi lidmi, které jsme se snažili zničit.“ Mezi těmito lidmi, věří Mander, leží klíč k našemu přežití.

Catherine Ingramová

ROZHOVOR CATHERINE INGRAMOVÉ S JERRYM MANDEREM

Ingram: Amerika měla milostný poměr s každým novým technologickým zázrakem. Naznačujete, že u většiny těchto technologií jsme předpokládali nejlepší možný scénář. Jaké otázky jsme si měli položit, než přišly online?

Mander: Jde o to, jak jsou nám nové technologie zaváděny bez úplné diskuse o tom, jak ovlivní planetu, sociální vztahy, politické vztahy, lidské zdraví, přírodu, naše představy o přírodě a naše představy o nás samých. Každá technologie, která se objeví, tyto věci ovlivňuje. Auta například zcela změnila společnost. Kdyby se vedla debata o existenci aut, zeptali bychom se, zda chceme, aby byla celá krajina vydlážděna? Chceme, aby se společnost přestěhovala do konkrétních městských center? Chceme, aby jeden zdroj – ropa – ovládl lidské a politické vztahy ve světě? Válka v Zálivu vyplynula z našeho výběru auta před sto lety.

Ingram: Ale kdo mohl něco z toho předvídat?

Mander: Když je vynalezena technologie, mnoho z jejích účinků je již známo. Studie na Massachusetts Institute of Technology zkoumala, co se o technologiích říkalo v době jejich vynálezu. Ukazuje se, že většinu efektů technologie ve skutečnosti znají lidé, kteří je vymýšlejí a šíří. Je to logické, protože tito lidé dávají spoustu peněz do vymýšlení všech možných využití těchto technologií. Na základě posouzení pozitivních efektů pak mohou vyvíjet marketingové strategie. Zároveň zjišťují možné negativní dopady a přistupují k jejich bagatelizaci. Auto je propagováno jako svoboda – soukromé a nehlučné cestování, pohodlí a tak dále – bez jakéhokoli náznaku jeho hlubokých vícerozměrných efektů. V naší společnosti neexistuje žádný mechanismus, jak slyšet odvrácenou stranu.

Takže trikem je vyvinout nejhorší scénáře, ty veřejně vysílat a pak rozvinout všeobecnou debatu o tom, zda se společnost chce nebo nechce ubírat těmito směry. Pak bychom měli mít politickou schopnost říci ne technologii, když se rozhodne, že říci ne je nejlogičtější řešení.

Ingram: Svým způsobem máme tuto zkušenost s jadernou energií. Jaderná energie vznikla bez velkých debat, ale pak přišlo období velkých debat a byla sražena na kolena jako životaschopný zdroj energie. Nyní jsme svědky oživení jeho popularity.

Mander: Jaderná energie je výjimkou, která potvrzuje pravidlo nejlepšího/nejhoršího případu. Nejhorší možný scénář byl vidět, když jsme o té věci slyšeli poprvé, protože nikdo nevěděl o jaderné energii, dokud nezabila osmdesát tisíc lidí v Hirošimě. Mělo to ohromující dopad na vědomí každého a lidé byli vyděšeni možnostmi tohoto jediného kusu technologie, bez ohledu na to, kde žili. Nejlepší scénáře přišly ve druhé fázi veřejné debaty. Cokoli, co se vývojáři jaderné energetiky pokusili říci – že bude poskytovat čistou, bezplatnou a neomezenou energii – bylo v kontextu Hirošimy; všichni se toho báli a zděsili. Málokdy zažijeme nejhorší scénář před gigantickou prodejní kampaní. I tak ale pokračuje prodejní kampaň o pozitivním využití jaderné energie. Jaderná energie přežívá jako životaschopná možnost. Používá se na mnoha místech a nyní dochází k velkému pohybu, abychom jej využili ještě více.

Ingram: Pojďme mluvit o biotechnologiích a transplantacích orgánů, protože to jsou některé z dalších hlavních technologií. Právě jsem četla o ženě, která počala dítě, aby měla dárce kostní dřeně pro svou starší dceru, která umírala na leukémii. Tato situace vyžaduje těžké volby. Která matka by nezachránila své dítě, kdyby na to byla technologie? Když se naše orgány stanou zaměnitelnými, možná se budeme muset rozhodnout, zda dáme nebo nedáme ledvinu, oko nebo cokoli, co můžeme ušetřit, příbuznému. Biotechnologie vyvolávají ještě další otázky: existuje-li geneticky upravený lék na AIDS, řekneme tomuto léku ne jen proto, že si myslíme, že biotechnologie je špatná věc?

Mander: Naše kultura postrádá filozofický základ, pochopení odpovídající lidské role na Zemi, která by informovala o tomto vývoji dříve, než k němu dojde. Takové porozumění by nám umožnilo říci, ne, tímto směrem jít nemůžeme, protože stejně jako v případě genetiky jde o přímou desakralizaci života. Název mé knihy In the Absence of the Sacred odkazuje na selhání jakéhokoli smyslu pro zakotvenost v přirozeném světě a na nedostatek jakéhokoli smyslu pro limity. Vidíte, jakmile žijete v průmyslové, technologické společnosti, volby se stávají mnohem obtížnějšími. I když si myslíte, že auta jsou nevhodná, téměř nemůžete fungovat, pokud nemáte auto. Nemůžete fungovat, pokud nemáte telefon, dokud neodstoupíte od účasti.

Ingram: Se spoustou peněz.

Mander: No, ne nutně. Neřekl bych, že na výběr ze systému potřebujete hodně peněz, ale výběr ze systému znamená nechat systém běžet tak, jak je. Pokud máte zájem o změnu nebo ovlivnění systému, neodstupujete.

Můžete však udělat spoustu osobních rozhodnutí o tom, co budete nebo nebudete dělat. Sám počítače nepoužívám. Nevystupuji v televizi. Snažím se žít relativně low-tech módou. Snažím se omezit množství technologií, které používám. A snažím se žít podle určitých zásad. Nyní všichni žijeme podle svých vlastních zásad a já nikomu neříkám, který soubor zásad je pro něj nebo pro ni vhodný. Ale říkám, že děláš rozhodnutí. Tato společnost odrazuje lidi od informovaných rozhodnutí. Tato společnost vám říká, že způsob, jak žít, je hromadit stále více a že technologie jsou řešením našich problémů.

Nyní můžete vymýšlet otázky o genetice, jak jste to právě udělali. Otázky a individuální odpovědi se mohou měnit; co se nemění, je zásadní fakt, že je špatné a nebezpečné pro společnost jít směrem, kde jsou tato řešení.

V této kultuře máme vědu a techniku ​​jako náboženství. Již nemáme náboženský nebo filozofický základ pro rozhodování ohledně vývoje technologie. Všechna tato rozhodnutí se dělají ve světě korporací. Ale existují i ​​jiné společnosti, kde tabu, samotný koncept tabu , stále existují. Tabu je pravděpodobně jediný pojem, který je v této společnosti tabu. Ale v tradičních společnostech vedli staletí dlouhé diskuse o tom, zda sázet nebo zda zůstat kočovníky nebo zda je určitý druh zemědělského vztahu dobrý nápad, nebo ne. Tabu tvoří filozofický rámec.

Ingram: Přesto by lidé v naší společnosti viděli tento druh kontroly – říkat ne něčemu, než se to vyvinulo – jako fašistické.

Mander: Ano, aniž bychom si uvědomovali, že tento postoj nás drží na cestě vývoje, ze které je velmi těžké se vrátit.

Když se nyní zeptáte na konkrétní otázku ohledně transplantací kostní dřeně, řešíte velmi emocionální situaci – člověk by udělal cokoliv, aby zachránil své dítě. Jsem pro zbavení se těch technologických systémů, kde jsou takové otázky adresovány jednotlivým lidem, a jejich nahrazení dohodnutým životním stylem a filozofickým systémem, který má své požitky a hodnoty na jiné úrovni, než jaké máme nyní, a letadlo, kde se takové otázky jen tak neobjevují.

Ingram: Myslím, že lidé mají často tendenci činit svá rozhodnutí z velmi emocionálního a často sobeckého hlediska. To pohánělo lidský druh v celé historii. Možná existují skvělé příklady lidí, kteří nebyli poháněni touto agresivní silou, ale…

Mander: Mohu vás přerušit a nesouhlasit s tímto bodem? Tvrzení, že lidé jsou poháněni svými vlastními zájmy nebo jejich chamtivostí, platí především pro průmyslovou společnost. Může se také vztahovat na ty, kteří byli zbaveni společenství vlivem industriální společnosti, kde byl zničen dříve integrovaný, kooperativní, reciproční způsob bytí v přírodě. Ale od počátku zaznamenané historie existovalo mnoho komunit, které existovaly vedle takzvaných západních historických civilizací a které dodnes vykazují způsob zkušenosti a života ve světě, který je kooperativní, komunitní, konsensuální. “a ne primárně z hlediska vlastního zájmu.

Právě jsem četl článek v The New Yorkero lidu Penan v Indonésii. Byli souzeni za zablokování mostu, který náklaďáky používají k ničení deštného pralesa. Během procesu se ukázalo, že nerozuměli pojmu zločin, protože zjevně neměli zločin. Byli požádáni, aby ve své společnosti uvedli příklad činu, který by ostatní neschvalovali. Trochu se schoulili a diskutovali o tom a pak řekli, že pokud někdo otevřeně nesdílí to, co má, setká se s nesouhlasem. To byl jediný zločin, na který mohli myslet. Takže musím odmítnout myšlenku, že sobectví je instinktivní. Pochopilo se, že sobectví je součástí lidské přirozenosti, ale myslím, že je to v kontextu životů, které nyní žijeme. Jsme tak izolovaní, že máme tendenci jednat pouze ve svém vlastním zájmu.

Ingram: Nějak jsme se dostali k tomuto bodu. Něco uvnitř nás pohánělo a zdá se, že je to docela nakažlivé. Šíří se.

Mander: Souhlasím, že se to šíří. Jakmile pronikání vnějších modelů naruší tradiční struktury, kde lidé jednali ve shodě a jménem celé komunity, pak je to úlovek.

Ingram: Jak potom řešíme chamtivost, agresi, naši neochotu čehokoli se vzdát? Jak to zvrátit? Jak se máme vrátit do přítomnosti posvátna a jak to máme udělat v masovém měřítku?

Mander: Toto je jedna z velkých záhad – jak toho vlastně dosáhnete a jak se ubráníte zoufalství z obtíží při dosahování toho? Nemám přesnou malou odpověď, která by inspirovala slogan, ale je zřejmé, že to, co nyní máme, nefunguje. Fantazie o utopické existenci podporované zastánci technologického, průmyslového způsobu života posledních sto let jsou nyní prokazatelně falešné. To není to, co jsme dostali. To, co jsme dostali, bylo odcizení, dezorientace, zničení planety, zničení přírodních systémů, zničení rozmanitosti, homogenizace kultur a regionů, kriminalita, bezdomovectví, nemoci, rozklad životního prostředí a obrovská nerovnost. Máme nepořádek na rukou. Tento systém nedostál své reklamě; při vývoji strategie, jak lidem říkat, co mají dělat dál, musíme to nejprve uvést. Život je opravdu lepší, když sestoupíte z technologického / průmyslového kola a vymyslíte nějaký jiný způsob. Dělá to lidi šťastnějšími. Možná jim to nevydělá více peněz, ale získat více peněz se nepodařilo. Naplnění života komoditami se neukáže jako uspokojivé a většina lidí to ví.

Ingram: Říkáte, že v případě počítačů, stejně jako u televize, nejde o to, kdo má z toho prospěch, ale kdo má z toho největší prospěch; že zatímco environmentalista má z počítačů určitý prospěch, největší prospěch mají korporace, armáda a finanční instituce. Ale zeptal bych se vás, proč bychom pak neměli mít žádný prospěch? Pokud dokážeme dát pár větviček do hráze, jsme stále o něco napřed, abychom v hrázi neměli žádné větvičky.

Mander: Neříkám dobrodincům nebo jiným lidem pracujícím na aktivitách Public Media Center, aby nepoužívali televizi. Říkám, že bychom neměli mít vůbec žádnou televizi. Totéž by se dalo říci o počítačích. Tvrdím, že život by byl lepší, mocenské systémy by byly více rovnostářské, měli bychom vyrovnanější podmínky, pokud jde o tok informací, a naše média by byla demokratičtější, kdyby neexistovala televize. Měli bychom také méně odcizenou populaci, méně uklidněnou, méně zaplavenou obrazy jiných lidí. Ale také uznávám, že nemůžete jen odstranit televizi a ponechat vše ostatní na svém místě. Je to nervový systém technologického stroje. Je to součást velmi integrovaného systému, takže když mluvíme o televizi, musíme mluvit o všech technologiích.

Nyní můžete do hráze určitě dát pár větviček. Mým argumentem je, že televize nadělá mnohem více škody než užitku. Je idealistickou, utopickou fantazií myslet si, že médium by mohlo být reformováno, vzhledem k povaze technologie. Je nejúčinnější při centralizovaném použití shora dolů, které lidem vnucuje zobrazování a programuje podle toho. Obraznost v nich zůstává a ony pak obraznost napodobují. Je to výkonný stroj na vymývání mozků a homogenizaci. Je směšné si myslet, že ty a já nebo naši přátelé náhle ovládneme toto médium a ze všech uděláme meditující filozofy. Skutečnou otázkou není, zda dokážete v televizi prosadit jednu nebo dvě dobré věci; skutečnou otázkou je, jaké jsou celkové účinky technologie.

Ingram: Pojďme se bavit o virtuální realitě.

Mander: Virtuální realitu jsem nikdy nezažil. Jsem k tomu velmi skeptický. Myslím, že je to jako každá jiná technologie v tom smyslu, že má nějakou hodnotu pro zábavu a možná má nějaké zajímavé využití. Slyšel jsem, že nové využití programů virtuální reality je ve výcviku pilotů bombardérů. Kromě takového využití, které považuji za znepokojivé, mě štve, jak virtuální realitu přijímají a oslavují ti, kteří by měli být dost chytří, aby viděli cestu ven z tohoto technologického bludiště.

Ingram: Máte na mysli dav nové doby.

Mander: Ano, je to takové znamení, že nový věk o sobě něco nepochopil. Zastánci nového věku kladou primární důraz na expanzi lidského vědomí směrem k nějaké zdánlivě vyšší úrovni porozumění. Považují lidské bytosti za konečný výraz evoluce a považují se za průzkumníky nebo astronauty lidského vědomí, kteří se snaží rozvíjet lidské schopnosti a naplňovat svůj maximální lidský potenciál. Takový pohled ospravedlňuje jakýkoli technologický nebo dokonce politický vývoj, pokud nějakým způsobem podporuje snahu o rozšíření lidského vědomí. To je důvod, proč nová doba tak upřednostňuje průzkum vesmíru a téměř jakoukoli jinou technologii, která nabízí nové hry, nové nápady, nové možnosti pro lidské vyjádření bez jakéhokoli pocitu politických nebo sociálních důsledků.

Například mnoho zastánců New Age tvrdí, že oslavují indiány, ale oni skutečně oslavují pouze to, co považují za indickou mystiku, aniž by si uvědomovali, odkud to pochází, jak je to zakořeněno v komunitě, na Zemi. a v rovnostářství. Jejich zájem o indickou spiritualitu nepřikládá žádný význam politické situaci, které domorodci na planetě čelí. Pokud mají být znalosti původních národů zachovány, musíte se politicky zapojit, abyste jim pomohli. A to nové věkové typy nezajímají; zajímají se o to, co považují za smetanu – mystické aspekty, peyotlové rituály nebo možná umění. To je jen osobní povyšující, ego-orientované sebeuspokojování. Je to politicky pravicové a velmi kontraproduktivní ve vztahu k ideálům životaschopného a udržitelného světa, a zdravé lidské vědomí. Udržuje hodnotový systém, který způsobuje problémy. Tento druh myšlení New Age je pro mě odporný.

Ingram: Někteří říkají, že neexistuje nic, co by nebylo posvátné, že veškerá existence je jen velkým projevem života v jeho různých podobách, a i když hraje svou labutí píseň, je součástí posvátného jako studna.

Mander: Říci, že vše je posvátné, znamená, že vše je přijatelné, což pouze dovoluje, aby jakákoli existující situace nadále existovala, a ponechává na jiných silách, aby tuto situaci změnily.

Ingram: Myslíte si, že je možné pracovat na zmírnění utrpení, kdekoli to člověk vidí, a přitom se držet názoru, že vše je posvátné? Že naše práce na změně, zmírnění utrpení a utrpení samotné jsou součástí velkého obrazu života, který se odvíjí – součástí téhož celku?

Mander: No, ptáte se, zda můžeme říci, že jaderná energie je posvátná, protože je dalším projevem stvoření a stále působí proti jaderné energii. já nevím. Z praktického hlediska tento názor nepřijímám. Nepovažuji to za zvlášť užitečný způsob myšlení. Místo toho o tom přemýšlím ve smyslu, který používají indiáni a další domorodé domorodé společnosti: integrované porozumění a vztah s jiným životem, který je ctěn a udržován. Když lidé v deštném pralese narazí na přehradu, nebudou se na ni dívat a říkat: “Toto je další posvátný projev stvoření.” Budou se na ni dívat a říkat: “ €œTohle zabíjí život. Toto ničí život. To je proti zemi. Myslím, že je to mnohem užitečnější způsob, jak se na věc dívat, než říkat, že všechny věci jsou posvátné. Nejvíc mi záleží na tom, jak se lidé dívají na posvátnost ve světle svých činností. Pohled domorodých národů na posvátno zahrnuje hodnotový úsudek o tom, co je v pořádku a co není v pořádku dělat.

Ingram: Randy Hayes, prezident Rainforest Action Network, mi řekl, že domorodí Američané by mohli zaměnit termín „posvátný“ s pojmem „funkční“ nebo „užitečný“.

Mander: Byl jsem na konferenci, která se zabývala relevanci nativní spirituality a domorodých obřadů pro nepůvodní komunity. Víte, jak na začátku konference chodíte v kruhu a říkáte, kdo jste? Naší tendencí je říkat něco jako: "Jsem Jerry Mander a pracuji na tom a tom."

Ingram: Ano, když jsme požádáni, abychom řekli, kdo jsme, obvykle říkáme, co děláme.

Mander: Že jo. Ženě z jedné z kanadských indiánských skupin trvalo čtyřicet pět minut, než popsala, kdo je. Začala u svých praprarodičů a popsala, kde bydleli. Někteří z nich byli říční lidé, jiní lidé z hor, jiní byli medvědi, někteří přišli z druhé strany hor. Někteří byli oceánští lidé. Pak mluvila o tom, co věděla o ostatních předcích v okolí, kdo byli, jací byli. Pak řekla, že všichni ti lidé jsou ona. To byla jen historická část. Byla tam také duchovní část, která měla co do činění s tím, co právě teď dělá ve světě a jak je to sloučení všech těch předků. Narážím na to, že když se zeptáte, kdo to je, říká vám něco, co souvisí s jejími předky, s přírodou,

Říkala, že o spiritualitě nelze mluvit, jako by to byl kodifikovaný systém, protože spiritualita pochází z podmínek existujících v místě, kde se všechny tyto integrované vztahy projevují. Výsledkem toho všeho je spiritualita. Když se zabývala tím, jak bychom mohli pracovat na vztahu k přirozené spiritualitě, říkala, že práce spočívá v zachování komunitních podmínek, ze kterých spiritualita vzniká. Zdá se, že to máme obráceně. V nepřítomnosti posvátna jde všechno, protože jsme úplně odděleni, nezakořenění, bez pocitu následků, bez rodiny, bez komunity, bez ničeho.

Ingram: No, žijeme v době ohromného odcizení. Život je tak děsivý, že mnoho lidí nachází útěchu ve sledování televize nebo hraní videoher. Některé technologie slouží jako drogy. Jak je máme odebrat a nahradit něčím jiným?

Mander: Tyto technologie fungují jako drogy. Jsou to, co společnost nabízí, aby nahradila to, co bylo ztraceno. Na oplátku za rodinu, komunitu, vztah k větší, hlubší vizi, společnost nabízí televizi, drogy, jídlo, hluk, vysokou rychlost a bezvědomí. Nejen, že to jsou věci, které jsou k dispozici, ale jsou to věci, které vám brání vědět, že je k dispozici ještě něco jiného. Je snadné pochopit, proč lidé po těchto věcech jdou a proč se na nich stávají závislými, protože každá z nich nabízí určitý prvek uspokojení. Sledování televize vám například brání myslet na jiné věci, ubíjí čas, poskytuje „zábavu“ a někdy vás dokáže rozesmát. Řekne vám trochu o tom, co se zdá, že se děje ve světě, i když to odrazuje od jakéhokoli vztahu, který byste k němu mohli mít. Nyní, pokud se ptáte, jak bychom mohli změnit tento vzorec, mohu pouze říci, že musíte vytvořit alternativní vize; musíte lidi přimět, aby zažili to, co ztratili.

Ingram: Ale jak jste popsal ve své knize, během několika let byly kultury Dene a Inuitů zdecimovány zavedením televize. Čím to je, že sledování „Dallasu“ v televizi bylo přitažlivější než tradiční způsoby zábavy?

Mander: Nebylo to tak, že by jejich kultury byly zdecimovány televizí. Dopad televize byl obrovský a požádali mě, abych tam přišel, protože se jich to týkalo. To byla známka vědomí, ne bezvědomí. A bylo to znamení, že pro ně stále existuje alternativní realita. To je rozdíl mezi domorodými národy a západními národy: stále existují lidé, kteří vědí o tom, co bylo dříve, a kteří vědí, že stále existuje divoká příroda a že k ní mají vztah. Mezi původními kulturami světa stále existuje paměť a filozofická základna odporu.

Pokud jde o to, proč někteří lidé neodolají a jsou z toho vyřízeni, řekl bych, že to vyplývá z komplexu faktorů. Politicky jsou přemoženi. Technologie je přemůže; Nejenže je napadá televize, ale napadají je ropné společnosti a v případě Dene i kanadská vláda, která z nich chtěla, aby se proměnili v Kanaďany a stali se dělníky na ropných polích. Neustále se jim říká, že to, jací jsou, není OK a že by měli být jinak. Díváme se na ně a ptáme se, jak se mohli vzdát toho, co mají, ale už jsme to vzdali. Jsme vykořenění, odcizení obyvatelé Západu, kteří se cítí ospravedlněni skutečností, že nyní do toho jdou i Indiáni. Díváme se na ně a říkáme: ‚Jdou pro sněžné skútry a oni shazují psí spřežení,‘

Poslouchejte, technologie má neodmyslitelnou přitažlivost. Je to lesklé, je to nové; lidské bytosti mají genetické naprogramování, které se týká nových věcí s velkou zvědavostí. Když jsme žili ve vztahu k přírodě, potřebovali jsme vědět, kdy přichází něco nového, co nás ovlivní. Existuje tedy vrozená lidská reakce na něco nového. Kromě toho jsou stroje velmi zajímavé: oznámí, že se chystají něco udělat, například přivést zvíře dolů ze čtyř set yardů nebo přesunout vodu odsud tam nebo vás odvézt někam mnohem rychleji, a dělají tyto věci. . Takže je velmi přirozené, když čelíte nové technologii, myslet si: „Jak skvělé; to je skvělé; pojďme to použít. Ale jakmile to použijete, začnete chápat nevýhodu. V naší kultuře trvalo velmi dlouho, než jsme pochopili nevýhodu.

Ingram: Slyšel jsem, že ve Spojených státech byli někteří mladí indiáni, kteří odešli do měst, rozčarováni a vrátili se do rezervací. Dochází mezi mladými indiány k oživení tradičních způsobů?

Mander: Ano, je to skvělý fenomén a je obzvláště povzbuzující vidět to ve Spojených státech, protože to jsou lidé, kteří byli nejvíce ovlivněni vnějšími silami. Ve Spojených státech existuje spolupráce mezi mladými a starými. Je to ten prostředníček, který je jaksi pryč, ti, kteří byli odtrženi od svých rodin, když byli mladí a nuceni do škol Bureau of Indian Affairs , kde jim nebylo dovoleno mluvit jejich rodným jazykem. jazyk, nesměl nosit dlouhé vlasy, musel nosit pouze západní oblečení. To se stalo po celých Spojených státech; byli odděleni od svých rodin, byla jim vštěpována strašná sebenenávist, byli násilně vycvičeni v křesťanství a mormonismu. Mormonismus učí, že bílá je dobrá a že bílým se stanete tím, že se vzdáte indiána.

Ingram: Ve své knize popisujete korporace jako entity, které mají práva jednotlivce, ale ne povinnosti. Rozvedeš to blíže?

Mander: Doposud nebyly korporace kritizovány jako technologické formy nebo z hlediska jejich inherentních charakteristik, které by odhalovaly, proč se chovají tak, jak se chovají. Obecná moudrost říkala, že můžeme přimět korporace, aby se chovaly zodpovědněji, kdyby se lidé v korporacích mohli vzdělávat v lepších hodnotách a zachraňovat zemi a tak dále. To je naivní. Firemní forma předurčuje způsob, jakým se korporace musí chovat. Aby se udržely a byly finančně životaschopné pro bankovní a jiné instituce, musí korporace produkovat zisk a musí růst. Zisk a růst jsou naprosto nezbytné.

Korporace žijí v jakémsi podsvětí, kde mají všechna práva a ochranu, kterou jednotlivcům přiznávají naše zákony. Například nemůžete žádným způsobem regulovat firemní projev, protože se úspěšně staly „fiktivními osobami“, a proto mají stejná práva na svobodu projevu jako jednotlivci. Rozdíl je ale v tom, že jednotlivec je schopen používat pouze příruční listy a možná občas napsat malý článek do časopisu, zatímco korporace jsou schopny utratit miliardu dolarů za reklamu, aby vám řekly, co si máte myslet.

Korporace mají mnoho lidských práv: mohou vlastnit majetek, mohou se stěhovat, mohou svobodně mluvit, mohou žalovat v případě zranění. Ale nemají žádnou z odpovídajících povinností. Komunity je nemohou ovládat, protože se vždy mohou přesunout do jiných komunit. Nemají tělesnost ; nemohou být vykonány. Můžete uvěznit určité lidi v korporaci, pokud se zapojí do kriminálních činů. Samotná korporace však žije mimo lidi v ní.

Existují dva nedávné příklady, kdy vidíte rozdíl mezi lidskou bytostí a korporací a jaké jsou základní problémy, když se lidská bytost snaží chovat zodpovědně. Jedná se o případy Exxon Valdez, kde tanker rozlil ropu po celé nedotčené divoké oblasti Aljašky, a případ Union Carbide, kde chemický výbuch v indickém Bhópálu zabil 2000 lidí a 200 000 zranil. V obou případech byli generální ředitelé korporací zděšeni a učinili veřejná prohlášení vyjadřující svou lítost. Předseda představenstva Union Carbide řekl, že se chystá zasvětit zbytek svého života nápravě této chyby.

Nyní, když tito manažeři učinili tato prohlášení, učinili tak, jako by cítili lidské bytosti. Ale korporace jim nemůže dovolit, aby se chovali jako lidské bytosti, protože aby korporace přežila, potřebuje růst a musí vytvářet zisk. Podle práva Spojených států, pokud se korporace nechová primárně v zájmu zisku, mohou akcionáři žalovat vedení korporací za nerespektování jejich práv akcionářů. V obou případech generální ředitelé svá původní prohlášení stáhli. Řekli, že nebyli zodpovědní a že budou bojovat proti všem soudním sporům. Předseda Union Carbide později řekl, že zpočátku „reagoval přehnaně“. Nejprve se chovali jako lidské bytosti; později si uvědomili, že jsou součástí stroje a že účely stroje se liší od účelů lidské bytosti. Vidíme to každý den v otázkách životního prostředí. Korporace teď mluví zeleně. Ale to všechno jsou jen vztahy s veřejností.

Ingram: Ve své knize říkáte, že korporace lže, když se prezentuje jako ekologická; pokud by cítila velkou odpovědnost vůči přírodě, nemusela by používat drahé reklamy, které by tvrdily, že ano.

Mander: Korporace budou inzerovat cokoli, co není pravda, protože pokud by to byla pravda, neměly by v první řadě problém s image. Pokud by korporace byla dobrým občanem, nemusela by říkat, že je. Pravdou je, že korporace obecně jednají v přímém rozporu s přírodou, protože zisk je založen na transmogrifikaci surovin do nové, prodejnější formy.

Ingram: Promluvme si o globální fúzi ekonomik, jako je GATT [Všeobecná dohoda o clech a obchodu], EHS [Evropské hospodářské společenství] a tak dále.

Mander: Kromě EHS jsou v plánu Dohoda o volném obchodu mezi USA a Kanadou, Dohoda o volném obchodu mezi USA a Mexikem, Dohoda o volném obchodu v Severní Americe, Dohoda o volném obchodu se západní polokoulí, Dohoda o volném obchodu v jihovýchodní Asii a Tichomoří Dohoda o volném obchodu povodí. Nakonec dojde k dohodě o volném obchodu mezi Východem a Západem.

Všechny tyto fúze jsou koordinovány tak, aby maximalizovaly zisky největších korporací. S GATT by místní normy pro zdraví, bezpečnost, mzdy, normy pro mléko, předpisy proti pesticidům nebo radiaci nebo jakákoli úroveň místní kontroly byly obětovány centrální dohodě. Pokud chce Kalifornie zakázat pesticidy, nebude jí to podle obchodních dohod povoleno. V Japonsku existuje zákon, který zakazuje, aby se velké obchodní domy nacházely ve stejném bloku jako sousedské potraviny – maminky a popové obchody. Je to způsob, jak zachovat tradiční malou ekonomiku, která v Japonsku stále existuje. Ale v dohodě GATT Spojené státy usilují o odstranění tohoto zákona, takže pokud chce velký obchodní dům koupit blok, pak necháte trh, aby určil, zda se tak stane nebo ne. Všechny ochrany pro malé, soběstačné hospodářství budou ztraceny. To, co získáte z GATT a všech těchto dalších dohod, je uhlazení cesty pro největší korporátní giganty. Budou mimo kontrolu jakékoli čtvrti, města, státu nebo dokonce národa.

Ingram: Poslední dvě nezmapované divočiny popisujete jako vesmír a genetiku. Zahrnujete také vědomí samotné jako divočinu, která není probádaná?

Mander: Dá se říci, že lidská mysl je jakousi divočinou, která není probádaná. Ale když mluvíme o vesmíru a genetice, mám na mysli, že jsou to poslední, které korporátní svět hodlá proměnit v průmyslové formy, které mohou být ziskové.

Nyní je televize samozřejmě také hluboce zapojena do tohoto „komodifikačního“ procesu, jehož účelem je komodifikovat pocit, vědomí, touhu, vědomí. Lidská mysl už byla šrotem na mlýn ještě před genetickou strukturou a prostorem. Vědomí již bylo přetvořeno tak, aby vyhovovalo a akceptovalo komodifikaci přírody. K invazi mysli došlo už dávno. Přetváření mysli je to, co má reklama dělat. Tohle dělá televize. Média to dělají. Jsou to efektivnější nástroje, než jsme měli dříve. Reklama vstupuje do lidských pocitů a nabízí je v obrazech. Jsi dost hezká? Jsi dost cool? Jste dostatečně čilý?

Ingram: Zavolal jsi dnes osobě, kterou miluješ?

Mander: Že jo. To vše souvisí s vašimi pocity. Jsou prezentovány v obrazech; reagujete pak sami na sebe ; a pak musíte něco zaplatit, abyste získali zpět city, které vám vzali. Je to úžasný proces.

Ingram: Ve svých popisech West Edmonton Mall, EPCOT Center a San Franciscu jako zábavního parku naznačujete, že nástup těchto uměle řízených prostředí – technotopií – je horší než ekologické zhroucení, kterému čelíme.

Mander: Že jo. To, co máte v těchto tematických komunitách životního stylu a mega-nákupních centrech, jsou utopické výtvory života jako syntetické znovuvytvoření. Snažím se o srovnání těchto míst a klenutých existencí ve vesmíru.

Ingram: V knize tomu říkáte terraformování.

Mander: Správně, bublina existuje ve vesmíru. West Edmonton Mall je klenuté město ve vesmíru. EPCOT Center sice nemá střechu, ale každé stéblo trávy a každé zvíře je předem připraveno na to, jak se v něm smísit. Je to konečné předměstí. Představují si život, kde neexistuje vůbec žádný vztah k přírodě a kde bylo uděláno vše pro zničení pocitu spojení s čímkoli mimo to, co může poskytnout korporace a technologický svět. A je to uděláno tak, aby to vypadalo velmi přitažlivě. Kniha EPCOT Center o sobě říká, že jejím účelem je přimět lidi, aby se sžili s vysoce technologickou změnou, ke které v budoucnu dojde. Tyto vize jsou v podstatě prodejním systémem pro budoucnost, kde jsou všechny lidské zkušenosti redukovány na zážitky z tlačítek nebo slavné cestování s batohy na zádech prostorem a časem. Představují si obecnou přeměnu světa, kde by autentická místa, jako je Anglie – stará Anglie nebo staré Norsko – byla znovu vytvořena vlastní zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama.

Ingram: Ironií je, že se snažíme znovu vytvořit to, co jsme celé ty roky zaměstnávali ničením. Je to jako příklad, který uvádíte s reklamami v televizi, které nám prodávají naše pocity spojení. Teď budeme muset koupit zpět Eden – v kupoli.

Mander: Ano, lidé budou mít přírodu uvnitř kopulí, ale venku už málo přírody.

Ingram: V evropském vydání Wall Street Journal jsem viděl článek na titulní straně o nápadu vědce vyhodit do povětří Měsíc, aby se zlepšila atmosféra na Zemi. Ve své knize jste popsal taková technologická řešení, jako je navrhovaný plán podporovaný Národní výzkumnou radou, která radí Kongresu, rozprášit stovky tisíc tun železného prášku do moří, aby se stimuloval růst řas a absorboval oxid uhličitý, jako to dříve dělaly lesy.

Mander: Všechna tato řešení jsou šílená, protože jsou tak odtržená od jakéhokoli smyslu pro důsledky drastické změny ekosystému. Ale jsou poháněny motivem zisku, protože to jsou řešení, která fungují uvnitř kapitalistického systému.

Gary Coates, profesor na Kansas State University, tvrdí, že tyto kroky k znovuvytvoření života v umělých prostředích, genetické inženýrství, vesmírné cestování, bublinové kupole ve vesmíru a parky životního stylu jsou skutečnými příklady toho, že jsme již ztraceni ve vesmíru. Už jsme zmítaní jako astronauti, bez pocitu uzemnění, aniž bychom věděli, odkud jsme přišli, kudy je nahoru, kudy dolů. A to, o co se v tom všem opravdu snažíme, je dostat se zpět do Edenu. Snažíme se vrátit ke zdroji. Ztráta Edenu je operativní mýtus západní společnosti.

Ingram: Promluvme si o některých stereotypech a vzorcích, které ovlivňují vnímání domorodých národů, jako je představa, že mezi sebou neustále bojují a že nejsou schopni si sami vládnout.

Mander: Na Západě se náš pohled na Indy vrací k debatě před několika staletími v katolické církvi o tom, zda Indové byli nebo nebyli vůbec lidmi. Církev se snažila zjistit, zda mají Indové duše, a proto stojí za to je zachránit, nebo zda by z nich měli být pobiti nebo z nich udělat otroci. Nikdy se neuvažovalo o tom, zda mají Indové platnost podle svých vlastních podmínek. Člověk rychle vidí analogii s přírodou, protože právě teď lidé začínají mluvit o tom, zda má příroda platnost podle svých vlastních podmínek, spíše než aby sloužila lidem.

V případě západních průmyslových zemí jsou Indové považováni zásadně za minulost, zastaralou; primitivní v negativním smyslu, což znamená neschopný udržet vlády nebo společnosti, neschopný myslet velké myšlenky, přispívat k západním myšlenkám nebo zanechat krásnou architekturu. Jsou kritizováni ve všech oblastech, o kterých si myslíme, že jsme dobří. Existuje však podstatný důkaz, že filozofický základ americké ústavy pochází z Velkého závazného zákona Irokézů, který sahá přinejmenším do 16. století; Irokézové říkají, že to sahá tisíc let před tím. Velký závazný zákon je systém rovnostářského, federovaného vládnutí s absolutní demokracií a silnými kontrolami a protiváhami a ve skutečnosti v některých ohledech v současnosti přetrvává. Nyní USA Ústava si musela mnohé z těchto principů vypůjčit, protože ve světě v té době neexistovaly žádné jiné demokratické a federativní modely. Ve své knize jsem si dal spoustu problémů, abych mluvil o indických vládních systémech.

Mluvím také o indických ekonomických systémech, protože rétorikou západní společnosti je, že technologie a západní formy rozvoje osvobozují lidi od utrpení a otroctví. Malý průzkum tradičních domorodých ekonomik ukazuje, že lidé byli schopni přežít ve většině částí světa, jistě v mírných pásmech, ale dokonce i v extrémních pásmech, s velmi malou prací, maximálním potěšením a zábavou a minimem technologií.

Ingram: A pracovali jen tři až pět hodin denně.

Mander: V průměru. A tehdy pracovali. Bylo mnoho měsíců, kdy nebyla vůbec žádná práce.

Ingram: Co dělali celé ty hodiny a dny volna?

Mander: Poflakovali se. Flirtovali. Hráli hodně muziky. Spali. Zdálo se, že se dobře bavili. Souviseli. Bylo tam hodně komunitního života. Ale kdo ví? Chci říct, že byste teď museli jít do komunity z doby kamenné, kde jsou některé z těchto aktivit stále živé. Lidé, kteří jdou dovnitř, říkají, že se skvěle baví. Ne všechno je dokonalé. Existují různé druhy intrik a tabu a tak dále, věci, které nesmíte dělat, věci, kterým se snažíte uniknout, a existují odplaty. Ale je to velmi intenzivní osobní zkušenost.

Ingram: Musí cítit zvýšený pocit sounáležitosti.

Mander: To je to, co mají. Vidíte, západní pohled na indiány je založen na žádném kontaktu s indiány. Průměrný Američan nikdy nepotkal Inda, snad kromě opilého Inda ve městě. Indové žijí většinou v oblastech divočiny – v oblastech, kde my nejsme – takže s nimi ve skutečnosti nekomunikujeme a v médiích nejsou zastoupeni žádným přesným způsobem. Všechny mediální prezentace byly stereotypní. Nejprve byli Indiáni prezentováni jako divoši; pak to bylo jako ušlechtilí divoši. Obojí je nepřesné. Jsou to opravdu jen obyčejní lidé žijící v běžné společnosti, která má určité struktury, které byly velmi funkční. Takže naše povědomí o Indiánech je jen fantazie. Opravdu nemáme způsob, jak zjistit, jaké byly jejich společnosti.

Původní tradice je filozofická tradice. Domorodé společnosti se úspěšně udržovaly po tisíce let, protože si vyvinuly filozofický systém zakořeněný v jejich vztahu k přírodě.

Ingram: Jsou to především ústní tradice?

Mander: Jsou to přísně ústní tradice. Nevěří v kodifikaci stejným způsobem jako my. Oren Lyons, vůdce Onondaga , zdůrazňuje důležitost ústní tradice práva. Když byl Velký zákon sepsán, byl plný zkreslení, protože je ve skutečnosti proměnlivější. Všichni se sejdou a promluví si o tom a zjistí, co je v dané situaci správné. Pokud trávíte čas s indiány, zjistíte hodně o tom, jak funguje ústní tradice, protože jejich vzpomínky jsou neuvěřitelné. Pamatují si, co říkáte, velmi jasně, po velmi dlouhou dobu a bez použití magnetofonu nebo poznámek.

Ingram: Co za to stojí?

Mander: Je to proto, že jsou v tomto procesu vzhůru. Poslouchají. Věřím, že ústní tradice trénuje naslouchání. Pokud máte například digitální hodinky, nemusíte čas zjišťovat stejným způsobem. Je to všechno hotovo za vás. Kalkulačky ničí schopnost počítat. Pokud máme systémy zaznamenávání toho, co se děje, pak tomu nevěnujeme tolik pozornosti a nevyužíváme svou paměť. Tak často jsem to viděl. V polovině šedesátých let jsem se účastnil schůzky dole v rezervaci Hopi. Šel jsem tam o něčem diskutovat a všichni seděli v kruhu a schůzka trvala celý den, než se řešilo jedno téma. Když setkání začalo, všichni tito lidé seděli kolem kruhu se zavřenýma očima. Myslel jsem, že spí. Až mnohem později na schůzce mi bylo jasné, že jsou úplně vzhůru, a slyšeli všechno, co bylo řečeno. A nejen to, měli toho hodně co říct ke všemu, co se říkalo, ale vyjadřovali se velmi pomalu, postupně, velmi zdlouhavě a s absolutní, živou vzpomínkou.

Ingram: Ve své knize říkáte, že jedním z důvodů, proč se nám v historii neříká pravda o Indiánech, je to, že nechceme čelit vlastní vině, nepovažuje se za dobrou televizi ukázat, co jsme udělali lidé této země, když jsme sem přišli. Slyšel jsem, že když testovacímu publiku ukázali verzi „Tance s vlky“, která skončila vyvražděním kmene, vyvolalo to hroznou reakci, takže to změnili, aby kmen utekl.

Mander: No, byl jsem vděčný, že ve filmu nedošlo k žádné porážce.

Ingram: Jde mi o to, že nechceme vidět, co jsme dělali v minulosti; navíc to není starý příběh, děje se to po celé planetě – tady a teď.

Mander: Američané jsou nejodolnější vůči přiznání svých chyb. V poslední době se mnoho národů omlouvalo za různé činy. Němci se Izraelcům omluvili. Rusové se Polákům omluvili. Poláci se svým lidem omluvili. To byly formální omluvy; byly vyjednány a vyřešeny. Indiáni žádají, abychom se omluvili za minulost i za současnost a abychom vrátili spoustu zemí, které jsme Indiánům ukradli, protože země je klíčová pro přežití tradičních kultur.

Je načase, abychom to udělali, a pokud ano, určitě by nám to prospělo přinejmenším stejně jako Indiánům. Nemluvím jen o psychické úlevě – o zbavení se té viny – ale co je důležitější, o výhodách udržování kultur a komunit, které mají stále přístup ke starodávným znalostem na Zemi, které jsme ztratili, znalostem. o vhodném způsobu života lidských bytostí na planetě.